Článek
Česká politika dnes často mluví o tom, komu pomůže, komu něco přidá a koho před něčím ochrání. Mnohem méně se ale mluví o člověku, který všechny tyto sliby nakonec zaplatí. O člověku, který ráno vstane, jde do práce, stará se o rodinu, platí daně, splácí hypotéku a snaží se něco vybudovat. Právě jeho bychom měli začít znovu brát vážně.
Nejsem člověk, který by si myslel, že stát nemá existovat. Stát potřebujeme. Potřebujeme bezpečnost, soudy, policii, infrastrukturu, zdravotnictví a další služby, které jednotlivec sám nezajistí.
Ale mám jeden zásadní problém.
Stát podle mě začal zapomínat, komu má vlastně sloužit.
Čím dál častěji totiž slyším, co všechno stát udělá pro občana. Mnohem méně slyším, co stát udělá pro občana, který ho každý měsíc financuje.
A přitom je to jednoduché.
Peníze, které stát rozdává, se nejdříve musí někde vydělat.
Peníze politiků… nejsou peníze politiků
Když slyším politika říkat „Stát na to dá miliardu,“ vždycky si říkám, odkud se ta miliarda vezme.
Stát nemá vlastní peníze.
Má peníze, které předtím vybral od lidí a firem.
Z daní zaměstnanců.
Z daní podnikatelů.
Z odvodů.
Ze spotřeby.
Z majetku.
Z práce.
Z podnikání a jestli jsem na něco zapomněl ,napište mi to do komentáře.
A čím větší stát je, tím více peněz potřebuje.Tohle je podle mě základní pravda, na kterou se v politické debatě až příliš často zapomíná.Tak jsi říkám..Politik by proto neměl přemýšlet pouze nad tím, co všechno může stát zaplatit. Měl by se především ptát, co stát platit nemusí.Protože každá nová instituce, každý nový úřad, každá nová dotace a každá nová povinnost nakonec znamená něčí účet.
A ten účet nepřichází do Poslanecké sněmovny.
Přichází lidem domů,a člověk, který pracuje, nesmí být v této zemi za hlupáka.
Představme si obyčejnou rodinu.
Dva lidé chodí do práce. Mají děti. Platí hypotéku. Snaží se něco našetřit.
Když přijde porucha auta, zaplatí opravu.
Když začne téct střecha, opraví ji.
Když dítě potřebuje nové boty, koupí je.
Když chtějí lepší bydlení, vezmou si hypotéku a desítky let ji splácejí.
Nikdo jim přitom neřekne
„Nebojte, když se vám to nepodaří, stát to celé vyřeší.“
Naopak.
Když se něco pokazí, je to jejich problém.Ta hypotéka byla jejich volba.
A já si myslím, že přesně tak má v mnoha věcech fungovat svobodná společnost.Člověk má mít možnost rozhodovat o svém životě a zároveň nést důsledky svých rozhodnutí.
Jenže potom musí platit i druhá strana rovnice.
Když člověk pracuje, podniká, investuje a nese riziko, stát mu nesmí neustále házet další klacky pod nohy.
Vlastnictví není hřích
Vadí mi také způsob, jakým se někdy mluví o lidech, kteří něco vlastní.
Máte nemovitost?
Jste prý problém.
Máte druhý byt?
Musíme se podívat, jestli nemáte „příliš mnoho“.
Pronajímáte?
Jste skoro podezřelý.
Podnikáte?
Určitě máte nějakou výhodu.
Já to vidím tak .Vlastnictví není morální selhání.
Pokud si člověk vydělal peníze legálně, zaplatil z nich daně, investoval je a koupil nemovitost, neměl by být automaticky vnímán jako někdo, koho je potřeba potrestat.Takový člověk vložil svoje peníze do ekonomiky, vzal na sebe riziko a vytvořil majetek.
A pokud nemovitost pronajímá, poskytuje někomu bydlení.
Samozřejmě musí platit pravidla. Pronajímatel nemůže dělat cokoliv.
Ale stejně tak nemůže být nájemník bez odpovědnosti.
Když nájemník neplatí, hypotéka se nezastaví.
Tohle znám velmi dobře z pohledu člověka, který nemovitosti nejen vlastní, ale také pronajímá.
Představte si situaci, kdy nájemník přestane platit.
První měsíc si řeknete, že se možná něco stalo.
Druhý měsíc už situaci řešíte.
Třetí měsíc už začínáte počítat, kolik vás to stojí.
A mezitím běží hypotéka, energie, pojištění, opravy a další náklady.
Banka vám neřekne „Nájemník nezaplatil, tak tento měsíc hypotéku neplaťte.“
Stát vám takový účet nezaplatí.
A přesto může mít člověk dlouhou dobu problém dostat se ke svému vlastnímu majetku a vymoci smluvně dohodnutou povinnost.
To není férové.
A říkám to přesto, že chápu, že existují nájemníci, kteří se mohou dostat do skutečných životních problémů.
Pomoc potřebnému ano. Přenášení jeho problému na nevinného člověka ne.
Stát má chránit pravidla, ne řídit každý detail života
Jsem přesvědčený, že stát má mít svoje jasné úkoly.
Má chránit bezpečnost.
Má vymáhat právo.
Má zajistit fungující soudy.
Má chránit vlastnická práva.
Má vytvářet prostředí, ve kterém se vyplatí pracovat, podnikat a investovat.
Ale nemusí člověku říkat, jak má žít svůj život.
Nemusí každou věc opatřit novým formulářem.
Nemusí na každý problém vytvořit nový úřad.
Nemusí každou chybu řešit novou regulací.
A už vůbec nemusí člověka neustále přesvědčovat, že bez státu se neobejde.
Silný stát podle mě není stát, který všechno řídí. Silný stát je stát, který dokáže dobře dělat několik základních věcí a do zbytku života lidí zasahuje co nejméně.
Méně daní. Méně byrokracie. Více odpovědnosti.
Tohle možná zní jako jednoduché heslo.
Ale právě jednoduché věci bývají v politice nejvíce zanedbávané.
Chci nižší daňové zatížení práce.
Chci jednodušší pravidla.
Chci méně byrokracie.
Chci předvídatelné zákony.
Chci rychlejší vymahatelnost práva.
Chci respekt k soukromému vlastnictví.
Chci, aby podnikatel nebyl automaticky podezřelý jen proto, že se mu podařilo něco vybudovat.
Chci, aby zaměstnanec viděl smysl v tom, že pracuje, místo aby měl pocit, že každou další hodinou práce jen financuje další požadavky státu.
A především chci osobní odpovědnost.
Protože když někomu vezmeme odpovědnost za jeho vlastní život, vezmeme mu zároveň část svobody.
Sociální stát ano. Stát jako životní plán ne.
Nejsem pro to, aby člověk, který se dostane do skutečných problémů, zůstal bez pomoci.
Společnost má pomáhat lidem, kteří pomoc skutečně potřebují.
Ale sociální systém nesmí vytvořit situaci, kdy se pracující člověk začne ptát:
„Proč se vlastně snažím?“ To je cesta do pekla.
Pokud člověk pracuje, musí se mu práce vyplatit.
Pokud podniká, musí mít smysl podnikat.
Pokud investuje, musí mít jistotu, že mu stát pravidla každé dva roky nepřepíše.
Pokud si koupí nemovitost, musí mít jistotu, že jeho vlastnické právo není jen hezká věta v zákoně.
Pomoc má být záchranná síť. Nemá se z ní stát houpací síť.
Politici by měli jednou za čas žít jeden měsíc jako normální občan
Nechci nikomu závidět.
Nezávidím politikům jejich platy ani jejich funkce.
Ale někdy bych si přál, aby si každý politik na jeden měsíc zkusil něco jiného.
Dostal by běžnou výplatu ,plácnu 42000 kč
Zaplatil by všechny odvody.
Zaplatil by nájem nebo hypotéku.
Zaplatil by energie.
Zaplatil by jídlo.
Opravil by auto.
Zaplatil by dětem školní potřeby.
A potom by mu na stole přistál další dopis z úřadu s novou povinností.
Možná by potom některé zákony vypadaly trochu jinak.
Protože z parlamentní lavice se některé věci zdají malé.
Z obýváku rodiny, která počítá každou tisícikorunu, už tak malé nejsou.
Nechci výhody. Chci férovost.
Nechci, aby stát zvýhodňoval mě.
Nechci speciální zacházení pro podnikatele.
Nechci privilegia pro pronajímatele.
Nechci, aby někdo dostal něco zadarmo jen proto, že patří do určité skupiny.
Chci férová pravidla pro všechny.
Ten, kdo pracuje, má mít možnost si polepšit.
Ten, kdo podniká, má mít možnost vydělat.
Ten, kdo investuje, má mít možnost vlastnit.
Ten, kdo pronajímá, má mít ochranu své smlouvy.
Ten, kdo pomoc potřebuje, ji má dostat.
A ten, kdo pomoc nepotřebuje a pracovat může, nemá být motivován k tomu, aby na systému dlouhodobě parazitoval.To podle mě není extrémní pravice.
To je obyčejný zdravý rozum.
A právě proto mě politika začíná zajímat ještě víc
Protože čím více sleduji politiku, tím víc mám pocit, že jsme zapomněli na základní otázku:
Kdo to všechno zaplatí?
Každá nová dávka.
Každá nová dotace.
Každý nový úřad.
Každý nový program.
Každá nová regulace.
Každý nový slib.
Nakonec to zaplatí člověk.
Člověk, který ráno vstane a jde do práce.
Člověk, který podniká.
Člověk, který zaměstnává další lidi.
Člověk, který investuje svoje peníze.
Člověk, který si koupil dům a splácí hypotéku.
Člověk, který se snaží zabezpečit svoji rodinu a nechce být závislý na státu.
Na toho člověka jsem podle mě v české politice zapomněli až příliš často.
Já na něj zapomenout nechci.
Protože stát nemá být pánem občana.
Stát má být jeho službou.
A jestli chceme opravdu bohatou a svobodnou Českou republiku, měli bychom konečně přestat trestat ty, kteří pracují, vlastní, podnikají a nesou odpovědnost.
Protože člověk, který všechno platí, si zaslouží něco víc než další účet.
Štefan Gabčo ml.
