Článek
Komentář Štefana Gabča
Když sleduji, co se v poslední době odehrává v Polsku, nemůžu se ubránit jedné myšlence. Nejde náhodou o něco podobného, o co se snaží i naše opozice? Samozřejmě, každá země má své vlastní problémy a polská situace není totožná s tou naší. Přesto jsou tam určité paralely, které mi připadají až příliš povědomé.
A nejde přitom jen o Polsko. Podobné tendence můžeme sledovat ve více evropských zemích, především tam, kde liberální a progresivní politické strany ztratily moc nebo prohrály volby. Jako by pro část tohoto politického prostředí bylo stále těžší přijmout, že voliči mohou rozhodnout jinak, než si představuje. Místo běžného politického střídání pak přichází mobilizace, demonstrace, zpochybňování vítězů voleb a neustálé vykreslování nové vlády jako hrozby pro demokracii.
A teď se podívejme k nám domů. Po volbách sledujeme výzvy k demonstracím, silná slova o ohrožení demokracie a snahu vykreslit novou vládu jako něco, co snad ani nemá právo rozhodovat. Opozice má samozřejmě právo kritizovat, protestovat a kontrolovat vládu. Od toho opozice je. Ale kde je hranice mezi legitimním nesouhlasem a snahou vytvořit takový tlak, aby vláda nemohla normálně vykonávat svůj mandát?
Právě Polsko ukazuje, jak daleko může zajít politický boj, když se z institucí stane další bojiště a politický soupeř přestane být soupeřem, ale stane se nepřítelem, kterého je potřeba za každou cenu porazit.
A nejvíc mě na tom zaráží jeden dvojí metr. Když rozhodují voliči způsobem, který se liberálnímu prostředí líbí, je to oslava demokracie. Když rozhodnou jinak, najednou slyšíme o nebezpečí, ohrožení a nutnosti zachraňovat stát. Jenže demokracie není majetkem žádné politické strany ani názorového proudu.
Nechci, aby se Česká republika vydala cestou permanentního konfliktu, kde se po každých volbách část společnosti odmítne smířit s výsledkem a začne hledat způsoby, jak ho zvrátit mimo běžnou demokratickou soutěž.
Vláda není nedotknutelná, opozice není nepřítel a občané nejsou komparzisté v politickém divadle. Jednou vyhraje jedna strana, podruhé druhá. Tak to má fungovat.
Jestli ale začneme respektovat demokracii pouze tehdy, když vyhraje náš favorit, pak už nehájíme demokracii. Hájíme jen vlastní představu o tom, kdo má mít moc.
