Článek
Pohled na minulý rok v evropské politice nepřináší pro náš kontinent příliš pozitivní obrázek. Rok 2025 byl rokem, kdy se definitivně projevila absolutní absence vize pro ukončení konfliktu na Ukrajině i pro budoucí integraci země do Evropské unie. Byl rokem, kdy se nám plně odhalila naše závislost na Americe a zejména jsme si mnozí uvědomili, že současná ekonomická politika kontinentu je neudržitelná, aniž bychom ovšem vyvinuli snahu s tím něco dělat. V tomto ohledu nebyl rok 2025 rokem revolučním. Přinesl pouze postupné odhalení výsledků politické, ekonomické i kulturní stagnace, která trvá již minimálně od předčasného zavedení jednotné měny a následné dluhové krize. Jak se pokusím níže nastínit, právě v tomto období se projekt Evropské integrace zastavil a Evropa se ocitla v krizi vlastní identity, ve které se nachází dodnes. Ta se projevuje zejména absencí představy toho, čím má náš kontinent a jeho národní společenství být.
V jádru krize evropské identity stojí dlouhodobá stagnace projektu evropské integrace. Ten byl nosným ekonomicko-politickým projektem na kontinentu prakticky od konce druhé světové války a jeho nepřetržitý dynamický vývoj zároveň zajišťoval i životnost evropských hospodářství a ekonomické filosofie hlavního proudu. Římská smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství výslovně určila prioritu postupné ekonomické integrace kontinentu. Princip „ever closer union“, tedy stále pevnější svazek, byl založen na širší obecné touze po kooperaci a sbližování evropských národů, kterou vyjádřil už Winston Churchill ve svém projevu na univerzitě v Curychu v roce 1946. Tato myšlenka se stala základním principem politické ekonomie západní Evropy druhé poloviny dvacátého století a poskytla rámec v němž se mohlo hospodářství na kontinentu po celou jeho dobu vyvíjet v podstatě bez výraznějšího opozičního zásahu. Za jediné zásadní odmítnutí konceptu stále bližší evropské integrace v této době lze považovat vystoupení Grónska z EHS v roce 1984 a to navíc za situace, kdy předtím země vstoupila do společenství nedobrovolně jako teritorium Dánského království v roce 1973. Přestože se totiž Grónsko v referendu o vstupu do EHS vyjádřilo negativně, v rámci celého království referendum celkově dopadlo ve prospěch připojení. Vystoupení ostrova bylo až důsledkem přenesení samosprávy z Kodaně do Nuuku v roce 1979, které umožnilo Gróňanům projevit v této otázce vlastní vůli, a nedá se tak považovat za změnu postoje vůči projektu jednotné Evropy.
Apetit po hospodářské integraci byl tak silný, že spolupracující státy dokázaly vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, i za cenu odevzdání části své suverenity v ekonomických otázkách do rukou nadnárodních struktur v Bruselu, Štrasburku a Lucemburku. Zřejmě v opojení z takového vývoje ekonomičtí architekti evropského projektu dospěli k závěru, že vytvoření skutečně jednotného trhu a ekonomické unie je jen otázkou času a rozhodli se zavést jednotnou měnu, aniž by existoval konkrétní plán ekonomické transformace směrem k fiskální unii, tedy ekonomickému celku s jednotnou finanční a rozpočtovou politikou, centrální bankou a daňovým systémem.
Maastrichtská smlouva transformovala v roce 1992 Evropské hospodářské společenství na Evropskou unii, skutečnou hospodářskou unii ale nevytvořila. Společná měna byla sice v roce 1999 zavedena, avšak ne všechny bariéry na trhu zboží a služeb byly zcela odstraněny, jednotný kapitálový trh nikdy nevznikl a jednotlivé fiskální politiky v rámci eurozóny byly nadále řízeny členskými státy. Přesto lídři EU sami sebe přesvědčili o tom, že ekonomická integrace unie je v podstatě dokonána a jali se vytvářet unii politickou. Přitom už jen samotný fakt, že země jako Británie či Dánsko (o nových členech ve střední a východní Evropě nemluvě) se k otázce jednotné měny stavěly velmi chladně či zcela zamítavě měl být jasným signálem, že poptávka po dalším sbližování na politické úrovni není tak evidentní, jak by to mohlo z Bruselu či Lucemburku vypadat, a že vytvoření fiskální unie není samozřejmostí.
Lisabonská smlouva nicméně přinesla změny v institucionální struktuře, které nemohly než vývoj směrem k federaci a fiskální integraci předpokládat. A možná by ten i nastal, kdyby k tomu byla příležitost. Smlouva byla podepsána v prosinci 2007 a v platnost vstoupila v prosinci 2009. Proces ratifikace tak přesně koreloval s počátkem finanční krize, která odhalila pošetilost zavedení společné měny před sjednocením fiskálních politik ekonomicky výrazně odlišných států. Řecko, Itálie, Španělsko, Kypr a jistým způsobem i Irsko se díky nízkým úrokovým sazbám umožněným měnovou unií s bohatšími státy severní eurozóny, především s Německem, dostaly do hluboké dluhové krize. Zároveň však kvůli jednotné měně neměly jejich centrální banky možnost přijmout standardní ochranná opatření, zejména devalvaci vlastní měny a byly tak odkázány na finanční pomoc severních členů eurozóny. Ta s sebou však nesla striktní požadavky na spořivé chování státu-dlužníka, které zejména v případě Řecka představovaly defacto určování finanční politiky země bohatšími státy-věřiteli, opět zejména Německem, a nadnárodními finančními institucemi.
Přestože Eurozóna krizi nakonec přečkala, důvěra v evropskou ekonomickou integraci byla výrazně poznamenána. Pro jižní státy eurozóny náhle Euro představovalo nástroj ekonomické kontroly severu a myšlenka ještě hlubší integrace ve formě fiskální unie, která by byla řízena třeba z Frankfurtu se stala víceméně nepřijatelnou. Naopak v Německu, jehož obyvatelstvo bylo samo finanční krizí zasaženo, začala panovat nedůvěra k zemím „nezodpovědného“ jihu a k projektu společné Evropy jako takovému, což se projevilo mimo jiné vzestupem protekcionistické AfD. Ve zbytku EU mimo eurozónu měla krize logicky za následek rozšíření neochoty přistupovat ke společné měně, ale i k jakékoliv další integraci ekonomických politik. Tou největší obětí dluhové krize se tak stala sama myšlenka evropské integrace.
V tomto podnebí se náš kontinent nachází dodnes. De jure je Evropská unie postavena na Lisabonské smlouvě, která předpokládá stále hlubší integraci, její proces ale reálně stagnuje a unie setrvává v té samé fázi polo-federalizace, která už jednou málem zapříčinila její kolaps. V tomto kontextu je až tragické, jak malou roli hraje dluhová krize a její dopad na postoj vůči evropské integraci ve veřejné diskuzi. Do dnešního dnes stále neproběhla důkladná veřejná reflexe událostí z let bezprostředně po podepsání Lisabonské smlouvy. Nevíme tak, zda současný institucionální rámec a vize, kterou Evropě předkládá, je vůbec ještě pro budoucnost kontinentu relevantní. To má za následek jednak stále radikálnější postoj odpůrců hlubší evropské integrace a zároveň — a to je horší — stav, ve kterém sice přichází stále více horizontální centralizace, ale hloubkově se Evropa neintegruje. Současné evropské vedení a většina jeho nekritických obdivovatelů sice připouští hrozbu, kterou představuje vzestup nacionalismu napříč kontinentem, absolutně ale není připuštěno znovuotevření otázky evropské integrace, přestože ta se objektivně zastavila. Evropa je tak momentálně kontinentem bez vize a bez budoucnosti, což ji činí nekonkurenceschopnou na globální úrovni. Pokud to chceme změnit, musíme si jednoznačně položit otázku zda chceme skutečnou evropskou unii s federální fiskální politikou, či zda projekt „ever closer union“ už není nadále validní a evropské národy musí najít jiný rámec společného fungování a prosperity.
Mnoho z nás, kteří stále věříme v projekt jednotné Evropy postavené na skutečně demokratických principech a institucích se touto otázkou nechce zabývat ve strachu z odpovědi. To bylo ostatně evidentní v hystericky kritických, často až odmítavých reakcích na Brexit, který nebyl ničím jiným než uváženou negativní odpovědí na tuto otázku. Jenže kdo má strach z diskuze má zároveň strach z demokracie. Ekonomická federalizace Evropy je otázkou, která musí nutně být vyřešena, aby mohl vzniknout jakýkoliv rámec pro budoucí vývoj kontinentu, ať už směrem pokračující integrace či jiné formy spolupráce národních států. Pokud se této otázce budeme neustále vyhýbat a předstírat, že současná podoba unie je ekonomicky i politicky životaschopná, že se můžeme společně zadlužovat nebo přijímat další členské země, aniž bychom si připustili, že jednáme v ideologickém kontextu, který možná už neexistuje, dřív nebo později se celý projekt spolupráce v Evropě zcela zhroutí.
