Článek
Po necelých dvou rocích, které uplynuly od her v Paříži si opět široká veřejnost připomíná nejen existenci obskurních sportů jako skeleton, ale také obskurního lpění na představě, že jazykový úzus by měl být určován tím, co je napsáno v tabulkách kdesi v archivu Ústavu pro jazyk český a ne tím, jak se skutečně používá ve světě za jeho branami a co je pro něj přirozené.
Už jsme si tak nějak zvykli, že v době, kdy se i v české společnosti začíná upouštět od přechylování ženských příjmení, Česká televize proti tomuto trendu usilovně bojuje lpěním na přechylování jmen zahraničních sportovkyň ve svých přenosech. Občas to působí úsměvně (Williamsová, Vonnová), občas trochu neohrabaně (Osakaová, Rossiová) a někdy až zcela komicky (Šarapovová). Ten, kdo se od nařízeného kurzu v komentátorské kabince odchýlil, dostal na Kavčích horách vždy okamžitě přes prsty. V souvislosti s letošní olympiádou se však ČT skutečně překonala, když v tiskové zprávě informovala veřejnost o tom, že její komentátoři budou muset povinně přechylovat nejen všechna příjmení zahraničních sportovkyň, ale i těch českých, jež vlastní příjmení nepřechylují. Z Elisy Negri se tak na letošních hrách stává Elisa Negriová a z Anny Fernstädt Anna Fernstädtová. Pokud se direktiva osvědčí, čeká stejný osud i další české sportovkyně (namátkou například Lurdes Gloria Manuel, Sára Bejlek, Laura Samson).
Tato praxe je problematická na dvou úrovních. První z nich je společenská. Té se již v souvislosti s rozhodnutím ČT věnoval v komentáři deník Alarm, který správně poukazuje na dnes již přežitý socio-lingvistický úzus mužského vlastnictví, ze kterého se koncovka -ová pro ženská jména vyvinula. Zejména u sportovkyň jako žen, které se proslaví svými vlastními, na mužích zcela nezávislými, výkony je ironické, že jsou ve většině případů známy pod jménem vyplývajícím z jejich vztahu k otci či manželovi. Maděrová je dcera Maděrova, Adamczyková je žena Adamczykova. Akceptujme však pro potřeby tohoto textu, že tento úzus tady je a přiznejme českým ženám právo se svobodně rozhodnout, zda se jím řídit či ne, především po vstupu do manželství, kdy toto rozhodnutí činí aktivně. Zároveň ale také musíme respektovat právo žen svobodně se rozhodnout tuto zvyklost nectít a své jméno jakožto základní kámen vlastní identity nepřechylovat. Rozhodnutí České televize nás paradoxně dostává do situace, kdy stát a zákon toto bez problému akceptují, ale veřejnoprávní médium to zarputile odmítá, čímž posílá vzkaz všem sportovkyním a potažmo všem ženám, že jejich sebeurčení je něco společensky zcela nevýznamného, jakýsi módní výstřelek nezasluhující hlubší společenský respekt.
Druhá rovina je jazyková. Pro ČT je to také rovina jediná, což je evidentní ze způsobu, kterým ve své tiskové zprávě rozhodnutí přechylovat obhajuje:
Od 90. let, kdy se začala více prosazovat nepřechýlená česká příjmení, převážil nad jazykovými důvody respekt k nositelkám takového příjmení, který vytvořil novou disproporci v používání ženských příjmení.
Jenže ony jazykové důvody, kterými ČT ve dvacátém prvním století obhajuje rozhodnutí upřednostnit patriarchální jazykovou strukturu před individuální preferencí nositelky jména, nejsou komplexními jazykovými důvody, které by braly v potaz morfologii, syntax, lexikologii, sémantiku i fonetiku a fonologii jazyka zároveň. Televize staví své rozhodnutí na argumentech založených na normativním přístupu k jazyku a na pravidlech, která nemohou v kontextu jazyka jako nástroje živé komunikace nikdy obstát.
Hlavním argumentem ČT je srovnání ženských jmen s maskuliny: Pokud přistoupíme na formu příjmení bez -ová, vytvoříme v jazyku deklinační vakuum. Zatímco maskulinní příjmení půjdou nadále skloňovat podle vzorů mužských substantiv (Trump bez Trumpa jako pán bez pána), u ženských variant historicky založených na deklinaci adjektiv toto nepůjde (Trumpová bez Trumpové se změní na Trump bez Trump). To je sice pravda, ovšem v případě příjmení toto není tak nepřekonatelná ztráta, jak ji ČT prezentuje. V drtivé většině kontextů totiž příjmení užíváme současně se jménem, které ho předchází. V takové situaci náš jazykový cit lpí především na vlastním jméně jako prvním, a zároveň stavebním prvku celé jmenné fráze. Pády v jazyce zajišťují sdělení informace o vztahu pojmenovaného k externí situaci. Protože jméno a příjmení vždy tvoří jednu kolokaci (slovní spojení), tuto informaci můžeme vyjádřit pouze na jednom z nich, aniž by bylo ohroženo porozumění. V případě ženských jmen může veškeré nutné atributy zajistit křestní jméno, a mluvčí tak nemá problém s formulací typu „viděl jsem závodit Elisu Negri.“ Jména jsou i v případě cizinek v češtině často perfektně sklonná (Serena jako žena) a i v případech, kdy křestní jméno velkou pádovou variabilitu neumožňuje (Lindsey) nehrozí u vlastních jmen zmatení kvůli nedostatku jazykových prostředků, protože deklinace není jediným ohebným prostředkem a tam, kde selže jméno, pomůže sloveso: „Včera jsem viděl závodit Lindsey Vonn“ je stejně pochopitelné a jasné jako „Lindsey Vonn jsem viděl závodit včera.“ Jediný problém může nastat ve větě, kdy je podmětem i předmětem neohebné ženské jméno: „Lindsey Vonn viděla závodit Annemarie Pröll“. Ovšem i v případě absolutní absence kontextu zde má čeština řešení, kterým je přirozený úzus řadit bezpříznakovou větu v pořadí: podmět – sloveso – předmět. Z čistě pragmatického jazykového hlediska je tedy pozice České televize neobhajitelná.
Zároveň toto lpění na údajném normativním pravidle zcela ignoruje přirozený jazykový cit, rytmus a melodii, tedy zejména zvukovou stránku jazyka. To lze výborně ilustrovat na příjmeních končících na koncovku -a, která je v češtině elementární ženskou koncovkou s vlastní přirozenou deklinací a jakékoliv doplnění na základě „tabulky“ působí pro posluchače nepřirozeně: „Dnes hraje Naomi Osaka“ plyne daleko přirozeněji než „Osakaová“. Stejně nepřirozeně a kostrbatě pak působí přechylování příjmení zakončených na vokály -i a -u jako Negri(ová) či Raducanu(ová). Nemusíme ale zůstat jen u sportu. Dalším paradoxem přístupu České televize je, že zatímco ve sportovní redakci si budou komentátoři lámat jazyk nad Negriovou, v jiných redakcích se nic nezmění a například naše bývalá ministryně spravedlnosti nadále zůstane Evou Decroix, mimo jiné i proto, že zatímco graficky její příjmení zakončuje symbol, který v češtině obvykle reprezentuje souhlásku, foneticky je její jméno zakončené onou češtině velmi přirozenou ženskou koncovkou -a. Jazykový cit tak žádnou úpravu nevyžaduje, naopak by ta byla kontraproduktivní.
Zvuková stránka jazyka je tím řídícím prvkem, který by měla grafika reflektovat. Lpění na normativním přístupu k přechylování může přinést nejen úsměvné jazykolamy, ale například i ztrátu významu, jak je tomu v případě českého překladu románu Anna Karenina, tedy Anna Kareninová. Nejenže bylo v tomto případě přechýlení zcela zbytečné, protože ruština už jeho podstatu sama reflektuje v ženské koncovce (Anna je ženou Alexeje Karenina), česká verze názvu románu navíc zcela rozbíjí pravidelný rytmus jména, které Tolstoj záměrně pro svou hrdinku vybral. Zvuková repetice jména a příjmení je v ruštině razantní a sebevědomá, čímž od samého začátku staví hrdinku do konfliktu s onou patriarchální společenskou strukturou, kterou koncovka jejího příjmení jazykově odráží. Touto hříčkou tak již jméno v názvu předesílá nosné téma celého románu, kterým je rozkol mezi ženskou touhou a společenským očekáváním. Čeština bohužel toto nemůže zcela reflektovat ani při zachování jména bez přechýlení, kvůli odlišnému přízvuku (v ruštině jsou přízvučné slabiky A-re, zatímco v češtině foneticky méně výrazné A-Ka). Odstranění rýmu na konci příjmení a přidání slabiky přechýlením však i zbytek zvukového efektu definitivně maže a samotný název románu nic o jeho obsahu českému čtenáři nepředznamená.
Příklad Anny Kareniny jsem vybral, protože na tematice přechylování dokonale ilustruje, co se stane, když se práce s jazykem řídí normativními pravidly, a ne přirozeným vnímáním řeči v jejím celkovém kontextu. Svým rozhodnutím přechylovat veškerá, tedy i česká jména sportovkyň vedení redakce sportu ČT dokládá, že druhého zmíněného typu práce s jazykem není schopno, staví tabulky nad svobodnou úvahu vlastních novinářů a komentátorů, a upírá mladým ženám právo na sebeurčení na základě argumentů bez reálné podstaty. Televize se pasuje do role arbitra společensko-jazykového úzu, aniž by si uvědomila, že ta nepřísluší ani jí, ani žádné jiné veřejné či státní instituci. Jazyk je živý nástroj, který se vyvíjí přirozeně, a žádné médium nemá právo usurpovat si nad ním kontrolu.
