Jak (ne)seznamovat morčata. (Zvířata a bubliny.)

Nejdříve jsme měli dvě morčata, ale bohužel jedno dostihla nemoc, a tak nám bohužel zůstala samotná Líza. Proto, když jsem na facebooku našel, že někdo nabízí dvě samičky a jedna z nich je Líze hrozně podobná, tak jsem se po nějaké době rozhoupal, že Líze dopřeju společnost.

Seznamování ovšem neprobíhalo tak hladce, jak jsem si představoval. A doufám, že se při vylíčení událostí pobavíte.

Domluva byla, že mi obě morčecí holky (mámu s dcerou) přivezou domů a tam je opatrně seznámím. Tak jsem ještě před příjezdem vyčistil klec a Lízu mezitím do klece dal. (Což nebylo ideální řešení.) Po příjezdu jsme je nejdříve dali do pokoje, kde Líza většinou neběhá, aby to bylo nové prostředí pro všechny. Zaskočení bylo jednoznačné na obou stranách. Áďa s  Xenou (nové holky - matka s nedospělou dcerou) se tvářily značně zaskočeně. Prý je z klece nepouštěli, takže asi si v tu chvíli říkaly něco jako: „Někdo tady ukradl vršek klece. Nevíte co to má znamenat?“ Líza byla zprvu zaskočená, že jsou tady dvě nová morčata, ale po chvíli začala nové dvě olizovat. Tak jsem myslel, že bude vyhráno. No nebylo.

Zatímco Xena se nechala olizovat a tvářila se při tom ve stylu: „Vo co de? Tohle mi dělá jen máma. Ty nejsi moje máma.“ U Ádi nastal problém. Ona měla v tu chvíli zánět oka (což jsme v té době nevěděli), a když jí to oko začala Líza (věrna svému jménu) olizovat, tak Áďu to nejspíš zabolelo, vzala to jako útok a po Líze se ohnala. Ta z toho byla ještě zaskočenější než předtím z přítomnosti těch dvou. Áďa následně místo, aby se zkusila schovat v některém domečku, které jsme jim tam připravili, začala domek obíhat, což mělo ve výsledku efekt, že udělala jednu otočku a znovu se setkala s tím, před kým utíkala. Asi čekala, že jí bude Líza pronásledovat, ale ta místo toho pouze stála perplex z toho, co se děje. Takže Áďa zabrbrala a zastavila se. Jenže Xena, jdoucí za ní, si v novém prostředí neudržovala odstup a proto se zastavila až s čumáčkem zabořeným do mamčina pozadí. Načež se nervózní Áďa ohnala i po ní.

Pro jistotu jsme je raději odnesli do klece. Ani přenesení nebylo úplně v klidu. Áďa mne při tom rafla, protože se jí cesta (cca šest kroků) asi zdála moc dlouhá. (A ano, navíc mne neznala.)

Přenesení Xeny bylo v klidu. Ta byla naprosto strnulá strachem, co se děje.

Líza to brala jako úplně normální činnost.

Na chvíli byl klid, ale pak Líza zjistila, že jí Xena obsadila domek. (Samozřejmě si vybrala oblíbenější ze dvou domků.) Tak do ní šťouchla a uhnula, aby mohla vypadnout ven. Xena na to nijak nereagovala. Pak podruhé tam nakoukla a znovu Xenu pošťouchla, takže se ozvalo zběsilé ječení ve stylu: „Pomóóóc! Vražda smrt zabití!“ v podání Xeny, ale z domku stejně nevylezla. Tak se naježená Líza šla schovat pod hadr. (Což bylo druhé oblíbené místo.) Zde ovšem s překvapením zjistila, že je Áďa. Nastalo čóro móro a obě morčice se změnily v rychle se pohybující klubko chlupů. Dcera odtamtud vytáhnula Lízu za což si vysloužila zmáčknutí prstu takové intenzity, že krev sice netekla, ale rozhodně to bylo to nejsilnější, co jsme od Lízy kdy zažili.

Tak jsem je nechal chvíli samostaně a přemýšlel co s tím. Připravil jsem bývalou klec, kterou mi jejich předchozí majitel naštěstí přenechal a zkusili jsme dát holky do ní.

Nejdříve tam šla Xena, která už měla šibování se sebou dost a tak vzápětí začala ječet něco ve smyslu: „Ukradli mě mámě. Pomóóóc. Tohle je úúúúúnóóós. Zachraňte mne a zavolejte mámu nebo člověčí rodiče nebo alespoň sociálku.“

Další tam šla Áďa, která si prázdnou klec nepřátelsky prohlížela a asi si v duchu říkala: „Někdo nám vybílil kvartýr. Obě hamaky pryč, domeček pryč a není tady ani žádné žrádlo. Dokonce ten hajzl ukradnul i misky. To je hrozný jak se dneska krade…“

Pak jsem tam dal Lízu a ta se začala okamžitě ježit. Přiznávám, že jsem netušil jak moc se dokáže naježit. Áďa vypadala, že se chce také naježit, ale jako morče - teddy měla hendikep, protože její naježení bylo jen v duchu. Navenek jí chlupy stály úplně stejně. Netrvalo moc dlouho a už byly zase prasata. Ehmmm tedy ve při. Tentokrát jsme už raději počkali až od sebe odpadnou samy. To bylo naštěstí jen pár vteřin. Pak jsme je vrátili domů a nechali to na další den.

Další ráno jsem nejdříve chtěl dát seznamovačku, ale když ze mne měly Áďa a Xena při spatření přes mříže málem infakt (asi si v duchu myslely: "Sakra to nebyl sen. Ten velký ošklivec je pořád tady. Mě klepne. Panikařméééé!") načež začaly lítat tak, že se Líza ve své kleci přestala dožadovat snídaně a zalezla do domečku. Proto dostaly normálně snídani každá k sobě a já zamířil do práce.

Přes den si je dcerka vzala po jedné na klín. Líza byla spokojená. Áďa byla naštvaná ve smyslu: „Už nejmíň čtyři měsíce byl klid a teď mne tady musí otravovat už druhý den každou chvíli někdo.“ Xena si zopakovala svůj herecký výstup na téma hysterie z únosu a ječení „Mami, kde jsi?!?“

Večer jsem zkusil dát holky opět do té společné klece, kde proběhl předchozí pokus a následovalo vzájemné cvakání zubama, které hrozilo návštěvou veterinárního zubaře, tak jsme to opět vzdali. Večer jsem o tom diskutoval s jednou známou, která mi poradila, že na to mám jít přes žrádlo.

Třetí den (pátek ráno) jsem nakrájel skoro dvojnásobek zeleniny, než by odpovídalo třem morčatům, rozprostřel to rovnoměrně po kleci a pak se šlo na to. První jsem tam dal Xenu, která začala zkoumat klec. Asi si myslela: „To tady mají jako jídelní kout? Tak to je docela slušný prostor. Je to úplně stejně velké jako naše klec. Vlastně to i vypadá jako naše klec.“ Druhá tam šla Áďa, která se na mne dívala ve stylu: „To jako mám žrát ze země? Já jsem zvyklá, že mi to páníček servíruje na talíři. Tak tohle by nešlo. Takhle se do katalogu morčecího Mišelinského ubytování nedostaneš. Já jsem zvyklá si to z talíře na zem vždy naházet sama.“

Třetí tam šla Líza, která už byla dost nerudná, že se snídaně tak dlouho opožďuje. Přistála na zemi načež začala spokojeně dlabat. Za chvíli ovšem periferním viděním zahlédla za sebou pohyb. Skoro jí zaskočilo a opatrně se ohlédla. Její myšlenky bych odhadl jako: „Ty vago! Ony jsou tu ještě pořád. Já myslela, že už je páníček vrátil. To se mi zdá. Já ho snad vážně rafnu. Nebo možná až to dojím.“

Xena se šla na Lízu podívat, ale po třech svých krocích a sérii připomínající bavorské dřevákové tance, které ale byly Líziným cvakáním zubů, si to rozmyslela a dala se do mrkve. Líza nejdříve dožvýkala, co měla v puse, protože žrádla v žaludku není nikdy dost a pak se začala čím dál více ježit. Xena k ní udělala krok a tvářila se jako: „Hele ty se nějak nafukuješ. Je ti dobře?“ Načež Líza udělal jeden výhrůžný krok a Xena zacouvala zadkem do kouta a vyděšeně čekala, co bude dál. Dokonce i Áďa na chvíli přestala baštit. Znovu začala až když za ní přišla Xena ve smyslu: „Mamíííí!!! Ta cizí paní se na mne ošklivě dívááááááá!!!“

Všechny se na chvíli pustily do žrádla, jen Líza se na mne občas podívala a asi mi naznačovala: „Hele máš tu nějaký cizí morčata, která tady žerou tu spoustu žrádla, kterou jsi pro mne připravil. Nebudeš to řešit?“

Vzhledem k tomu, že situaci nikdo neřešil, po chvíli opět přestalo žraní a začalo cvakání zubů, které eskalovalo do další konfrontace. Tu jsem si natočil a v tu chvíli se o mne pokoušely mdloby a málem mi vypadnul mobil, protože jsem čekal prokousnutou tepnu. Když jsem si video později prohlédnul na velkém monitoru, viděl jsem, že Líza nerafala, ale jen šťouchala čumákem.

Přes pátek byly proto dál každá samostatně, protože jsem je dal odděleně. (Tedy Xenu a Áďu samozřejmě spolu. To by bylo řevu…) V pátek po práci jsem je zkusil dát zase do té společné klece a tam už bylo jen nějaké cvakání. Jinak relativně klid. Nicméně Líza se ukazovala jako kvalitní žárlivec, protože jakmile jsem hladil někoho jiného, tak jsem poté musel pohladit ji.

Večer v pátek jsme jeli na chatu, kde byly Áďa a Xena prvně na trávě. Umístil jsem pod jednu „bednu“ Áďu s Xenou a pod druhou Lízu. Jenže o minutu později ke mně přiběhla dcera, že Líza tam není. Tak jsem přisprintoval a hledal kam zdrhla, ale nikde nebyla. Nakonec mne napadlo kouknout se pod druhou bednu i když vzhledem ke klidu, který tam panoval, jsem nečekal, že by tam mohla Líza být. No… přepočítal jsem se. Nejspíše mi tam musela při umisťování proběhnout když jsem lovil Xenu jako poslední z přepravky. Navzdory všemu tam byl v tu chvíli klid a seděly zde spokojeně.

Áďa pochopila výhody umístění na trávu rychle a začala baštit, což když viděla Líza, tak přešla ze stylu: já si tu v klidu baštím na styl bavorské závody v pojídání knedlíků a vypadala jako by se bála, že jí Áďa všechnu trávu rychle spase. Xena vypadala, že zatím nepochopila, k čemu tráva je. Takže na ní stála a tipoval bych, že na mámu občas bublala: „Mamííí, co je to to zelené? Mně to studí do paciček.“ Na což se jí od mámy dostalo pokynu: „Neeej a bufti.“ Tento naprosto jasný, byť ne zcela dokonale vyslovený, pokyn Xena nepochopila a prostě trávu nebaštlia.

V sobotu ráno jsem rozložil na zem kus starého prostěradla a na něj jsem připravil jen o něco méně opulentní hostinu než předchozího dne.

Vyndal jsem nejdříve Xenu, která byla zmatená a jen si do jedné věci ďobla než jsem přinesl Áďu. Pak oba zmateně koukaly kolem sebe. Když jsem přidal Lízu, místo snídaně se rozběhly do okolí. Áďa jako první prošmejdila Lízinu klec. Líza symetricky prošmejdila klec zbylých dvou. Xena se jako mládě ukázala být nejživějším elementem a stihla mezitím prošmejdit třetinu místnosti.

Nakonec se všechny pustily do snídaně, ale snědly jen poměrně málo. Potom najednou koukám, že Líza stojí v kleci a Áďa na ní rumbuje. Líza se tvářila ve smyslu: „To si ze mně děláš prču?“ Načež po ní vyjela. Áďa odlétla na druhou stranu klece. (Po vlastních nohách. Ne že by ji Líza tak silně šťouchla.) Zkrátka se Ádě podařilo si vybrat pro svojí říji opravdu úžasný den.

Vzápětí zkoušela rumbovat na Xenu, která si jí nevšímala a baštila do chvíle, než na ní její matka zkoušela naskočit. Xena se okamžitě se zděšeným ječením: „Incéééést!“ rozběhla pryč. Ovšem při útěku to v téměř plné rychlosti napálila do Lízy, která se na ni jen ošklivě podívala a lehce pohnula hlavou. Xena vyměnila ječení incééést za ječení vraždáááá a pokračovala ve zdrhání.

Áďa zkoušela rumbovat i na mne, ale to si vzápětí rozmyslela. Asi si myslela něco jako: „Ty jsi ale ošklivě málo chlupatej.“ S čímž by nejspíše moje manželka nesouhlasila.

Po mně naskočila na Lízu, jenže ta jí prohnala po kleci a mně se zdálo, že Ádě nejde z klece vyskočit. (Pro vysvětlení - myslím ze spodku klece. Ne že by skákaly třicet čísel do výšky.) Načež jsem jí zkusil z klece vyndat a Áďa se tak vyděsila, že se zazmítala vytrhla se mi z rukou a uskočila tak razantně, že to napálila do Lízy. Ta jí dala mírně přes hubu, takže zase zdrhla do rohu odkud předtím zkoušela skákat. Chytil jsem jí a Áďa se začala zase zmítat, ale vzápětí dostala od Lízy hlavičku ve smyslu: „Na páníčka mi drápy vztahovat nebudeš.“ Nakonec jsme je nechali běhat po podlaze celé dopoledne.

Kromě chvilky, kdy dcera zkusila vzít malou Xenu ven na trávu. Obě starší morčice si mezitím v klidu ležely a vypadaly, že si shodně řekly: „Tady je ale klid. Na chvíli se natáhneme.“

Odpoledne byly na trávě odděleně, ale při posouvání klecí na novou ještě neokousanou trávu jsem zjistil, že Líza zmizela. Následně jsme zjistili, že se opět zvládnula propašovat k Ádě a Xeně. Tak jsem ji vrátil do její bedýnky.

Cesta domů byla pro holky asi docela peklo, protože jednak místo vlaku byla náhradní autobusová doprava (cca 2 krát delší) a ještě navíc řidič řídil stylem, že ten autobus ukradnul a snaží se, aby ho policajti nedohnali. Poté následovala cesta tramvají a byli jsme zase doma.

Doma to vypadalo, že nové holky ze šoku: „Proboha. Už jsme zase jinde.“ přešly do relativního klidu: „Ne tady už jsme byly.“

Zkusil jsem je dát do dvou spojených klecí a každá si zalezla do jednoho rohu a vydržely tam až do rána zcela v klidu. Ráno dostaly snídani stylem, jak jsem dával holkám dříve - jednu hromadu. Abych se přiznal, rozhrábnul jsem ji přece jen trochu více do šířky, ale proběhlo to v klidu.

Za závěr seznamování by se dala brát scéna, kdy se Áďa se přikradla k zadku Lízy, která spokojeně žrala z misky a ďobla jí. Načež se Líza otočila a prohnala Áďu po půlce klece. Áďa si asi tehdy pomyslela něco ve smyslu: „Do háje. Takhle se asi alfa samicí nestanu.“

Pak už spolu žily spokojeně. A alfou se nakonec stala… překvapivě… Xena.

Doufám, že jsem Vás svým vyprávěním pobavil.