Článek
Zdravím.
Tenhle článek jsem publikoval na facebooku v době, kdy jsem ty problémy atuálně řešil. Což byl konec minulého roku. Teď je to pro mne už jenom vzpomínka, ale třeba Vás to pobaví.
A jak jsem k té sádře přišel? To jdete na schůzku na poslední chvíli, řeknete si, že popoběhnete, abyste nebyl pozdě a najednou bum a ležíte na zemi. Ať žije zámková dlažba. A postupně zjišťujete, co se s vámi stalo. V mém případě šlo o trojdotek. Obočí (asi 6 stehů), ruka (zlomená kost v dlani na kraji. Ta co vede k malíčku.) a rozbité koleno.
Takže po nezbytném kolečku v nemocnici…
Kam mám jít?
Na vrátnici: Jděte na osmičku!
Na osmičce: Proč jdete sem? S tímhle jděte na desítku!
U dveří desítky: „Stomatochirurgie? Ale já nemám nic se zuby… No zkusím se zeptat, oni mne někam pošlou.“ (Až pak jsem zjistil, že dělají celou hlavu.)
A na desítce: Obočí vám zašijeme, ale nejdříve si zajděte do osmičky na CT.
Po zašití obočí: A s tou rukou si zajděte na osmičku.
Na osmičce: Vy jste tu už zase?
Po oštření ruky (kdy s vámi cca 60 kilová doktorka trochu zápasí při natahování ruky) ještě ukážete koleno že prý jen pro jistotu jestli se kouknou.
Kouknou a asi jako cenu útěchy, že jsem s tím nehysterčil na to dostanu náplast.
Pak už mne čekala cesta domů a zjišťování, jaké to je, když se vám podaří zlomit si kost v ruce, která je ta hlavní.
No v určitém ohledu je to jako návrat do dětství.
Učíte se nabrat jídlo z talíře tak, aby vám neskončilo na stole, v klíně nebo dokonce i na zemi.
Učíte se smrkat tak, aby to, co vysmrkáte, zůstalo v kapesníku.
Učíte se utírat si pozadí tak, aby vám na něm nic nepatřičného nezůstalo.
Úspěchem se stane zapnutí knoflíku na kalhotách. Rozepnutí… to ještě jde, ale zapnutí je prostě úspěch. Podobně jako ve čtyřech letech.
V tomhle věku to máte ale ještě okořeněné ve chvíli, kdy jdete do nemocnice na kontrolu a doma vám zapne kalhoty manželka. A vy se modlíte, abyste je v nemocnici nemusel rozepínat, protože byste pak musel prosit sestřičku o zapnutí.
Prostě vám dělají problém věci, které jste si mysleli, že ovládáte s prstem v nose, abyste zjistili, že… ano, svým způsobem ano. Zvládáte to ale… ten prst v nose musí být z vaší levé ruky, protože kdyby byl z pravé, tak levou ty věci bohužel opravdu nedokážete.
Na počítači je to také radost. Myší se na něco trefit byl zpočátku očistec. A dvojklik jsem se učil také od začátku.
Některé věci vám připomenou, jak pravdivá jsou některá pořekadla. Třeba ruka ruku myje. Protože když máte jednu ruku a potřebujete ji umýt, tak poněkud nemáte čím. V takové chvíli se kreativitě meze nekladou. Já to nakonec řešil tím, že jsem si do umyvadla dal houbu a o tu jsem si ruku otíral.
Následně jsem zjistil, že u jednoho ručníku máme chatrné poutko. Protože ruku si utíráte o visící ručník, který visí na háčku, čímž namáháte to poutko mnohem více, než je běžné.
A problém se kterým jsem si neporadil je otevírání PET láhví. Tedy těch zatím neotevřených.
Jo když už byla někdy někým otevřena, tak to ještě většinou šlo. To jsem dělal tak, že jsem si sedl na židli, PETku chytil mezi stehna a tou jedinou rukou chytil víčko PETky a otevřel si ji. Ty škodolibé z vás nepotěším. Nepolil jsem si celý klín. I když někdy scházelo málo. Pak jsem si musel nalít při čemž s těmi eurovíčky člověku chyběla druhá ruka na držení toho víčka. A tak jsem musel nalívat tak blízko sklenici, aby se víčko drželo stranou opřením o tu sklenici.
Ležení v posteli by nebylo problém, kdyby mne už půl roku nebolelo levé rameno. Takže bohužel spaní nic moc když člověk po každém vzbuzení hledá správnou polohu, aby ještě zabral.
A také jste občas jako medvěd, když vás začnou svědit záda v místě, kam si levou rukou nedosáhnete. To si pak najdete vhodný roh skříně a o něj si záda drbete.
Ono se to také vyvíjelo. Zpočátku jsem tou rukou na které byla sádra nemohl ani rozsvítit. Takže při příchodu na toaletu jsem se točil jak holub na báni. Když jsem potom dokázal tu pravačku používat alespoň v omezeném módu a třeba si v ní nést lžičku, tak to byl neskutený pokrok.
A samozřejmě problémem je skleróza. Já jsem se jednou zapomněl a chytil půllitr tou rukou, kde jsem měl sádrovou dlahu. To, že jsem v tu chvíli přes bolest udržel moč, beru jako svůj osobní úspěch.
A když už jsem u pití, tak tam to také připomínalo malé dítě. Protože se člověk vztekal, že nemá hrneček správným směrem. Jednoduše proto, že si automaticky hrnek stavíte tak, že dáte ouško doprava. A když už si zvyknete a dáváte si ho správně, tak vám ho obráceně dávají ostatní.
Tak Vám přeji, abyste si to nevyzkoušeli sami.
