Článek
Když bylo Aničce osmnáct, přesně věděla, co chce. Odejít od rodiny, která na ni vždy byla zlá. Matka si vždy vše dokázala vynutit. Věděla, kdy křičet. Kdy to hrát na emoce. Otec se jí jednou zkusil postavit. Dokonce to vypadalo, že odejde a rozvedou se. Ale nakonec stáhl ocas. Od té doby ji poslouchá jako pejsek.
Anička v tom žít nechtěla. Od šestnácti chodila k terapeutce. Vykecávala se z toho. Rovnala si věci v hlavě. Povedlo se jí pochopit, že rodina je „pošahaná.“ Že z ní musí pryč. Najít si co nejdřív zaměstnání. Někam daleko se odstěhovat a změnit telefonní číslo. Úplně se odříznout.
Marek byl opora
Našla si staršího přítele Marka. Ten měl pro ni pochopení. Říkal, že měl taky takové problémy doma. Byl ochoten počkat, až odmaturuje. Pak se měli sestěhovat a odříznout od svých rodin. Být sami.
Kvůli nervům doma tehdy Anička neudělala maturitu. Její matka souhlasila, aby se na ty tři měsíce nastěhovala k Markovi. Dokonce mu nabízela příspěvek na nájem. Od šlechetně odmítl. Staral se o ni a pomohl jí s učením. Úplně ji přešly nervy a v klidu odmaturovala na samé trojky.
Myslela, že už zůstane s Markem. Pak jí ale začala volat matka a vyptávat se, jak se mají. Anička jí telefon ani nechtěla brát. Ale matka se nenechala odradit. Volala znovu a znovu. Když jí Anička zvedla telefon, aby jí něco řekla, matka ji pokaždé zmátla. Dokázala nemožné a během pár dní měla Aničku omotanou okolo prstu.
Zase ta matka
V tu chvíli si to Anička neuvědomovala. O týden později Marka začala obviňovat z nesmyslů a za další týden se stěhovala zpátky k matce. Marek byl zoufalý, ale v tu chvíli si Anička říkala: „Dobře mu tak.“
U matky byla Anička jako v zajetí ledové královny
Asi týden po návratu k rodičům jí došlo, co udělala. Vzdala se několika let práce a byla zpátky v pasti. U matky, která ji celý život týrala a zanedbávala. Z nastávající manželky milujícího muže byla zas malou holčičkou, která musí poslouchat, makat v domácnosti a všechno snášet. „Byla jsem úplně blbá,“ říkala si. Ale nevěděla, jak z toho ven.
Marek opět zasahuje
Asi za měsíc potkala Marka. Vypadal o hodně líp, než předtím. Anička si říkala, že ho asi dost stahovala. Nebo cvičí? Bála se s ním mluvit. Styděla se za to, co udělala. Ale Marek ji oslovil sám. Řekl jí, že ví, co se stalo. Že jí to nemůže vyčítat. Že ji matka ovládá. Že má o ni strach.
Měla pocit, že jí rozumí líp, než ona sama sobě. Jeho přítomnost a slova ji dokázaly uklidnit. Nakonec ho ostýchavě políbila. A za týden se k němu zase vrátila.
Tentokrát už byla chytřejší a změnila si telefonní číslo. Jenom napsala matce, že už se nevrátí. A následovalo nejšťastnější období jejího života. Byli spolu každý den, chodili na procházky. Jí se zlepšila psychika. Byla spokojená.
Marek ji ze všeho vytáhl. Byla s ním spokojená.
Už jsem silná
Po roce zjistila, že je těhotná. Trochu se bála, co Marek řekne, ale měl obrovskou radost. Plánovali stěhování, rodinu. Cítila se šťastná, silná. Rozhodla se, že je čas setkat se zase s matkou a ukázat jí, čeho dosáhla. Myslela, že matka bude mít radost.
Rodina ji uvítala s otevřenou náručí. Řekli jí, že jí to odpustí. Vysvětlovala, že není, co odpouštět. Ale jako by ji neslyšeli. Když řekla, že je těhotná, matka zbledla. Na chvilku se někam ztratila. a když přišla zpátky, začal obrovský nátlak.
Nebudu ti do toho kecat, ale…
Nejdřív Aničce sdělila, že už je dospělá, že jí do toho nebude kecat. Ale pak pokračovala. A vypočítávala, co je s Markem všechno špatně. Že ji odvedl od rodiny. Že je manipulátor. A spoustu dalších věcí. Aničce se dělalo zle. Bylo jí úzko. Jednu chvíli nebyla schopná dýchat. „Vidíš, to máš z něho,“ řekla matka. „Napij se vody,“ řekl otec. Podával jí sklenici. Neboj se, u nás jsi v bezpečí.
Anička se napila. Nechápala, co se to s ní děje. Matka jí chytila za ruku. „Aničko, čeká tě obrovské rozhodnutí…“ Chtěla, aby šla Anička na potrat. Anička chtěla křičet. Nebo utéct. Ale nemohla se hýbat. Dovedla jenom poslouchat. Jako by se jí s každým slovem jejích rodičů vléval do žil jed.
Nakonec řekla, že si musí lehnout. Odešla do svého starého pokoje, kde se dřív cítila nejvíc v bezpečí. Nebyla schopná pochopit, co se to děje. Nebyla schopná zvednout telefon a zavolat Marka. Dovedla jen koukat do stropu a přemýšlet nad tou strašnou věcí, co po ní chtěla matka.
Už to není ono
Druhý den pro ni přijel Marek. Pár minut na ni mluvil, než se rozvzpomněla na to štěstí, co spolu prožívali. Odešli spolu a rodina se za nimi koukala. Dojeli domů. Do skutečného domova.
Jenže už to není jako dřív. Anička je jako uštknutá. Její štěstí se zakalilo. Slyší matčin hlas, jak jí přikazuje jít na potrat a vrátit se k ní. Bojí se, že poslechne.
