Článek
O vánočních prázdninách jsem navštívila Divadlo Hybernia v Praze, kde se konalo literárně-hudební představení Nejpodivuhodnější pohádka je sám život. Večer inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena byl vyprávěn hercem, doprovázen malbou a hudebně podbarven tóny Dvořáka, Čajkovského, Janáčka a dalších významných skladatelů.
Atmosféra v sále byla slavnostní a očekávání velké. O to víc mě zarazil drobný, ale výmluvný moment: vedle mě a kolegyně si sedla malá holčička s maminkou, které si hned po prvních tónech hudby otevřely pytlík s brambůrky. Šustění obalu a soustředěné chroupání připomínalo spíš návštěvu multikina než koncertního sálu. Jejich počínání zřejmě nebylo myšleno zle – spíše si neuvědomily, že tím ruší ostatní posluchače. Teprve po tichém upozornění svačinka utichla a hudba mohla opět zaznít nerušeně.
Ten okamžik mě přivedl k zamyšlení. Jak důležité je vést děti – a vlastně i dospělé – k tomu, jak se chovat v divadle, na koncertě, při poslechu hudby. A jak cenné je, že děti mají ve škole možnost setkat se s živou hudbou a kulturou přímo v prostorách školy. Vstupenky na podobná představení jsou dnes často velmi drahé, a ne každá rodina si je může dovolit. A když už se někdy vydá do divadla, chybí jí zkušenost, která by napověděla, jak se v takovém prostředí přirozeně chovat.
O to víc si vážím všech školních koncertů, vystoupení a kulturních projektů, které dětem otevírají dveře do světa hudby a umění. Nejen že rozvíjejí jejich vnímání, ale nenápadně je učí i respektu k ostatním a k samotnému zážitku. A možná právě to je jedna z těch nejpodivuhodnějších pohádek – že se učíme celý život.
