Článek
První sjíždění Vltavy z Vyššího Brodu do Boršova jsem absolvovala před dvaceti lety na kánoi. Pamatuji si ten pocit, kdy mě na vymezeném prostoru loďky překvapil ten pocit klidu. Jen sedět na zadku sledovat řeku, hlásit kámen ve vodě a kochat se krajinou, občas zabrat pádlem dle přesných instrukcí. S každým odplutým metrem jako by člověk nechával starosti běžných dnů za sebou. Ostatní vodáci všichni přátelští, nekonfliktní lidé připraveni s pohodou a lehkostí podat pomocnou ruku, když je třeba.
První rok jsem jela bez potomků ty další už s nimi. Řeku jsme sjeli, i když v mírnějším režimu, i v době kdy jsem byla těhotná. Pokaždé to bylo jinak hezké. Spaní v kempu ve stanu, večer posezení u ohně či v občerstvení kempu. Někdy se poštěstilo s kytarou někdy bez.
Jak se mění lidé mění se i řeka. Nebo já? No je možné, že úměrně věku jsem úměrně zapšklá. Brzy mi bude půl století tak třeba je to ve mně. Poslední sjíždění řeky ve mně opravdu nechalo hlubokou stopu.
Jen ještě aby bylo jasno. Nejsem až takový suchar dám si ráda víno občas pivo a někdy i panáčka snesu. Taková meducínka v lahvince proč ne.
Letos se naše posádka pohybovala od věku nejmladšího člena dva roky do věku čtyřicetosm let věku nejstaršího člena posádky v počtu jedenáct. Prostě rodina a přátelé. Tentokrát jsme udělali drobnou úpravu v programu, nesjížděli jsme řeku z bodu A do bodu B. Usadili jsme se v kempu Rožumberk a z toho jsem se každý den nechali odvézt na splutí určité části řeky.
V pátek odpoledne po dalším týdnu v robotě unavení, ale natěšení jsme rozbalili stany ve vzdálenější části od společenské místnosti kde se čepuje. Zkoukli jsme, jak se dílo podařilo a vyrazili dát si osvěžující nápoje s jídlem. U stolu poblíž naší společnosti seděla dívka s přítelem oba měli nandáno i nalito. Na slečně mě zaujalo rozmístění její porce tatarky od čela volně po obličeji, dekoltu k rukám. Také hranolky měla od talíře v elipse rozmístěné po stole. Pravdou je, že slečna byla poněkud společensky unavená, ale co to se občas smí. Povídali si s přítelem, co jim síly stačily, když najednou její partner chopil piva chlístl jí ho do obličeje, zakřičel na ní a odešel. Prostě bombarďák. Zmáčená slečna se rozplakala a volně odkapávajíc pokračovala v jídle. Asi je zvyklá. Obsluha kempu beze slova přišla a uklidila stoly s podlahou od piva rozčíleného pána. Zmáčenou slečnu začala konejšit slečna od vedlejšího stolu.
Po večeři s programem jsme se vrátili ke stanům rozdělali oheň. Večer byl vlahý, děti pobíhaly, prostě pohoda. Ve vedlejší chatce ubytovaní mladíci vytáhli kytaru a začali krásně hrát. Jak se večer protahoval pořád hráli, scházelo se čím dál více lidiček, kteří zpívali s nimi. Okolo půlnoci už těch lidiček byla horda a zpěv se úměrně požitému alkoholu a prosáklého vzduchu odérem marihuany měnil v řev. Po půlnoci jsme se odvážili požádat o ztišení s ohledem na spící děti. A bylo zle, po letech jsem se dozvěděla, že děti do kempu nepatří. Jako fakt prý nepatří, takže ženy, která máte děti a sbaleno směr kemp tak to zase vybalte a zůstaňte s dětmi doma na hřišti. Mladí se chtějí bavit, tak smůla nemáte nárok. Mimochodem toto mi řekla žena, která prý sama děti má. Zkrátím to po mírném konfliktu se parta přesunula do společenské místnosti. Díky rozumu mladých mužů. A tak jsme šli spát. Na tři hodiny, protože pár kousků z party zpěváků, kterým patří svět se vrátili ve čtyři ráno se zapnutým reproduktorem, ze kterého řval slovenský rap a u ohně začali diskutovat, kde by se tak dali v Rožumberku sehnat drogy. Věřte mi to nechcete poslouchat. Fakt nechcete. Po pohrůžce hledání reproduktoru v řece se uklidnili.
Ráno jme nasedli na lodě a vypluli den krásný, vodáci super, co mě překvapuje je rozmach reproduktorů na lodích. Proč někteří, nutí muziku, jež se jim líbí, těm ostatním, přece když to budu chtít slyšet koupím si lístek a půjdu na koncert, nebo si pustím na některé z platforem. Já mám ráda rock a koho to zajímá? Ale budiž to už je možná ta zapšklost mého téměř půlstoletí.
Večer v kempu opakujeme rozdělání ohně s tím, že v klidu posedíme. Omyl. Velký omyl v chatce po muzikantech se ubytovali německy mluvící Turci. Rasista nejsem žlutí, rudí, avataři či jednorožci je mi to fuk, když se tvor chová slušně. Natáhli prodlužovací kabel z chaty, reproduktor měli velký (to asi byl trest za držkování na malý reproduktor plný slovenského rapu), světla i blikající a rozjeli párty s muzikou jejich kultury. Výběr taky nic moc. Basy nám nadzvedávaly stany. Tak tentokrát to nevydrželi sousedi, kteří tam spali také dva dny a považte také s dětmi. S kruhy pod očima, na kterých bychom se mohli houpat, šli požádat Turecké spoluosadníky o mírnější produkci. Nevyšlo to tak úplně zklidnili se okolo druhé hodiny ranní po výtce od správce kempu. Za to hned ráno v sedm hodin vzali reproduktor chodili okolo stanů a u každého stanu reproduktor zapnuly na plné pecky. Holt není nad dobré sousedy.
Když to shrnu, často jsem poslední sjíždění řeky, myslela na pověstnou hlášku z díla mistra Cimrmana
Debil nebo Blbeček! Se podívejte do zasedacího pořádku: Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe.“
Velkou míru tolerance a spoustu ohleduplnosti v životě přeji všem a slušným vodákům i těm malým Ahoooooj!
