Článek
Dějí se věci, které se ovlivnit dají, a dějí se věci, mezi nebem a zemí, které se ovlivnit nedají. To jsou události, po kterých zůstává kdyby. Kdybych tam nešel, kdybych tam šel…
Jeden den ráno máte manžela, děti, rodinu a pak jednou příliš rychle projetou zatáčkou se vše mění.
Policie u dveří, vyzvednutí věcí na místě nehody, cesta do nemocnice.
Šok, strach, který ochromí tělo i duši, modlitby, doufání. Chvíle, kdy vidíte manžela, člověka, s nímž počítáte do života, kterého milujete, se kterým máte děti, bez něhož si neumíte představit, jak dál, na lůžku se zavázanou hlavou a malou modřinko na hrudi, vypadá jako by spal. Přesto co vidíte, v co doufáte, je vedle vás lékař, který říká již nežije. Mozková smrt.
Pokud se nezajímáte, a tudíž nevíte, v kanceláři primáře se na židličce dozvíte, že v České republice to není jako amerických filmech. Dárce orgánu není ten kdo, podepsal za života souhlas, ale ten, kdo za života nic nepodepsal.
V hlavě se rozjede kolotoč myšlenek, první, která vede. Můj muž má být rozebrán na náhradní díly, skoro jak výprodej, tak to NE. Hluboký nádech, výdech, nádech, a tak chvíli dokola, prostě jen dýchat. Srovnat si to v hlavě, vzít rozum do hrsti a reálně začít uvažovat. Moc to nejde, člověka to všechno, co se na ráz děje zlomí.
Primář, lékař, člověk mě osobně nechal ten čas, to vše vstřebat a přijmout, dal mi ten čas, abych dala i já ten pomyslný souhlas. Souhlas, který podle práva není v tu chvíli třeba, z lidského hlediska však tak moc důležitý. Ve chvíli, kdy se život sype jak domeček karet, mi pan primář dopřál to málo, ten pocit, že alespoň něco málo ovlivnit můžu.
A stalo se, z manžela se stal dárce orgánů. Možná to někomu může přijít takto napsané bezcitné či morbidní, věřte nebo ne, není to tak. Bolí to pořád. Měla jsem možnost se naposled rozloučit, někdo nemá ani to. Smrt je jediná definitivní. Rodiče přišli o syna, děti přišly o tátu, já o muže. Vlastně jediné, co pomáhá je myšlenka na to, že manžel dostal i dal další pomyslnou šanci na život, šanci pro sebe i nás jeho rodinu, šanci pro příjemce i jeho rodinu. Vážím si všech, co v sobě nosí darovaný orgán za jejich sílu k životu za to, že dokázali přijmout dar života, a ještě víc těch, co dokážou tento dar přijmout i využít.
Moje děti neměly tátu na maturitním plese, na svatbě, táta nebude u jejich dalších pádů i vítězství, nepohladí naše vnoučata. Už se spolu nemůžeme smát ani hádat. Díky němu, však někdo jiný tohle všechno může. Kdybych si mohla vybrat, sobecky bych si ty chvíle přítomnosti milovaného vybrala pro nás. To je to kdyby, bohužel to nejde, a tak snad nesobecky přeji tohle všem, co to prožít znovu můžou.
Každý z nás má volbu, zda být dárcem, či nebýt. Pokud nechcete být dárcem najděte si Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem a zaregistruje se.
Pokud i vy, když už se něco přihodí mezi nebem a zemí, chcete dát šanci, nedělejte nic, někdy to stačí.
