Jak malomocný král Balduin IV. rozprášil Saladina v bitvě u Montgisardu

Jako hlavní zdroj informací o tomto významném střetu z doby křižáckých výprav nám v článku poslouží středověký pramen – kronika arcibiskupa Williama z Tyru.

V roce 1177, po ustálení moci Jeruzalémského království, se hrabě Raymond III. z Tripolisu, tedy z jednoho z křižáckých států vedle Jeruzalémského království, rozhodl pro útok na muslimskou pevnost Harim na severu Sýrie. K jeho tažení a křižáckému vojsku se připojila armáda johanitských rytířů a templářů. Zároveň se k Raymondově tažení přidal i Filip, hrabě z Flander.

Toto tažení proti pevnosti Harim zanechalo Jeruzalém bez podpory rytířů a s velmi omezenou možností obrany. O tom se pochopitelně dozvěděl Saladin, který situace využil a rozhodl se vtrhnout do Jeruzalémského království s cílem znovuzískat Jeruzalém.

Jakmile se o tažení Saladina dozvěděl malomocný král Balduin, nechal své vojsko z Jeruzaléma a vojsko šlechtice Raynalda z Chatillonu vyrazit naproti Saladinovi. Jejich cílem byla obrana pevnosti Aškalon, která byla prvním významným bodem pro vstup do Jeruzalémského království. Podle kroniky Williama z Tyru měl král k dispozici pouze 375 rytířů. V zoufalé situaci, ve které se král nacházel, se v Aškalonu rozhodl svolat domobranu a všechny bojeschopné muže, aby mohl počtem konkurovat Saladinově obrovskému vojsku.

V tu dobu byl však Saladin velmi blízko a okamžitě začal křesťany, stahující se k pevnosti, zajímat. Ke králi se však stihli připojit šlechtici Balian a Balduin z Ibelinu, strýc Joscelin a Reynald ze Sidonu. Saladinovo vojsko však bylo obrovské a jeho rádci sultánovi radili, aby zanechal obléhání Aškalonu a jednoduše pokračoval s vojskem do nechráněného Jeruzaléma. Věděl totiž, že část armády je na severu Sýrie a druhá část v pevnosti Aškalon. Zároveň malomocného krále nepovažoval za hrozbu.

Saladin s nezdravě vysokým sebevědomím zahájil pochod na Jeruzalém. Jeho vojsko bylo roztroušeno po celém okolí, přičemž neustále hledalo zdroje potravy a zásob. Saladin však nevěřil, že by král vytáhl z Aškalonu proti němu, a tak nevyslal do týlu žádné zvědy. Mezitím se však král Balduin spojil s templáři a rozhodl se Saladina dohnat a zaútočit na něj.

Takto událost líčí William z Tyru:

„Velký děs padl nejen na lidi v nížinách, kde se nepřítel volně pohyboval bez odporu, ale i na ty, kteří žili v horách. Samotní obyvatelé Jeruzaléma byli téměř připraveni opustit Svaté město; protože neměli důvěru v jeho opevnění, spěchali se vší dychtivostí do Davidovy věže, jak se běžně nazývá, a opustili zbytek města. Někteří z nájezdníků postoupili až k místu zvanému Alcalia a rozšířili se téměř po celém povrchu pláně.“ (Babcock 1943, str. 428)

S ohledem na to, že Saladinovo vojsko cestou drancovalo všechny vesnice při hledání zásob, bylo Jeruzalémské království ovládané strachem.

„Zatímco se tyto události odehrávaly v oné části země, byla králi přinesena zpráva, že zástupy nepřátel, rozptýlené široko daleko po jeho zemi, se zmocnily jeho panství. Nato okamžitě opustil Askalon se svými muži a připravil se k pochodu proti nepříteli, neboť cítil, že je moudřejší zkusit pochybné šance v bitvě s nepřítelem, než trpět, aby byl jeho lid vystaven loupení, ohni a masakru.“ (Babcock 1943, str. 429)

Král se svým vojskem pochodoval podél moře a dbal na to, aby jeho síly nespatřil Saladin. Jeho plánem bylo napadnout Saladinovo vojsko poté, co začne tábořit, aby využil momentu překvapení.

„Připojili se k němu bratři z řádu templářů, kteří zůstali v Gaze, a společně, v bojové formaci, se připravili na setkání s nepřítelem. Jak postupovali vpřed, vedeni jediným cílem pomstít svá příkoří, pohled na ohně na všech stranách a zprávy o masakru jejich lidu je naplnily božskou odvahou a spěchali vpřed jako jeden muž.“ (Babcock 1943, str. 429)

Zanedlouho spatřili Saladinovo vojsko, které bylo rozptýleno po okolí. Odhaduje se, že Saladin chtěl co nejrychleji dosáhnout Jeruzaléma, a proto místo řádného, ale pomalejšího zásobování dovolil vojákům rozptýlit se a shánět zásoby cestou. Jakmile spatřil křesťanské vojáky doprovázené relikvií Pravého kříže, začal své muže okamžitě svolávat, aby se střetl s Balduinem.

Bitva se odehrála v rozsáhlé oblasti Ramla na místě zvaném Montgisard, které se nachází nedaleko pevnosti Aškalon.

„S králem byli Eudes de Saint-Amand, velmistr templářů, a osmdesát jeho bratří, princ Renaud, Balduin z Ramly a jeho bratr Balian, Renaud ze Sidonu a hrabě Joscelin, králův strýc a senešal. Jejich počet, včetně všech hodností a stavů, byl sotva tři sta sedmdesát pět. Vedeni podivuhodným Životodárným křížem, který nesl Albert, biskup z Betléma, a poté, co nejprve vzývali pomoc shůry, všichni postupovali v bojové formaci, dychtiví po střetu.“ (Babcock 1943, str. 430)

Mezitím se Saladinovi vojáci začali stahovat z okolí. Jeho síla tak opět narostla. I přes početní nevýhodu seřadili křižáci vojsko do bitevních šiků a rozmístili se podle toho, kdo povede první útok. První útok vedli podle dostupných zdrojů šlechtici z Ibelinu. Takto bitvu líčí středověká kronika:

„Řady bojovníků na obou stranách se nyní postupně přibližovaly k sobě a následovala bitva, která byla zpočátku nerozhodná, ale síly byly velmi nerovné. Křesťané však, posíleni milostí seslanou na ně shůry, brzy začali postupovat se stále rostoucí smělostí; Saladinovy linie byly prolomeny a po strašlivém krveprolití byly nuceny uprchnout.“ (Babcock 1943, str. 430)

Saladinovi vojáci začali z boje utíkat. Sultán nestačil své muže připravit na boj a pravděpodobně nestihl dostatečně rychle zformovat mamlúckou jízdu. Saladin byl nucen ustoupit do Egypta, přičemž sám v bitvě málem přišel o život. Jeho vojáky poté křižácká jízda několik kilometrů pronásledovala a pobíjela.

William z Tyru uvádí, že se malomocný král postavil Saladinovi pouze se 375 rytíři. To však nemohlo být celé vojsko, neboť zde nejspíš nebyla započtena lehká pěchota a střelci. Podle moderních odhadů mohlo křižácké vojsko čítat okolo čtyř tisíc mužů.

Na druhou stranu o Saladinově vojsku kronikář vypovídá, že jich mohlo být až dvacet šest tisíc. Toto číslo však kronikář zcela jistě nadsadil.

Osobní panoš Ernoul rytíře Baliana z Ibelinu, který se přímo účastnil bitvy, uvádí ve své kronice ještě jiná čísla. Podle něj měl Saladin disponovat až šedesáti tisíci muži, kdežto král Balduin pouze pěti sty rytíři. Samotnou bitvu líčí spíše z pohledu svého pána Baliana z Ibelinu, který se měl účastnit prvního útoku na Saladinovo vojsko.

Takto bitvu zaznamenává kronikář:

„Balduin z Ramly a jeho bratr Balian, kteří vedli první šik, si vybrali nejsilnější oddíl, jaký Saracéni měli, a vyrazili proti nim; zcela je rozbili a porazili. A nezastavili se, dokud proti Saracénům nevykonali svými zbraněmi vše, co mohli, až do samotné noci. Dokonce ani Roland nebo Olivier nevykonali tolik hrdinských činů v Roncesvalles, jako tito dva bratři udělali toho dne v bitvě s pomocí Boha a pána svatého Jiří, který byl v bitvě s nimi.“ (Latrie 1871, str. 45)

Kronikář se dále zmiňuje i o samotném pronásledování Saladinových vojáků, které probíhalo po celý den, dokud svítilo slunce.

„Byl to obrovský a krásný zázrak, který Bůh učinil pro křesťany, že 500 rytířů porazilo 60 tisíc Saracénů.“ (Latrie 1871, str. 45)

Velmi děkuji za přečtení.

Zdroje:

VILÉM Z TYRU. A History of Deeds Done Beyond the Sea. Přeložili a k vydání připravili Emily Atwater Babcock a August C. Krey. Svazek 2. New York: Columbia University Press, 1943

ERNOUL a BERNARD LE TRÉSORIER. Chronique d'Ernoul et de Bernard le Trésorier. K vydání připravil Louis de Mas Latrie. Paris: Mme Ve J. Renouard (pro společnost Société de l'histoire de France), 1871.