Jak starověká bitva u Marathonu zrodila slavnou atletickou disciplínu

V letech 499 až 494 př. n. l. byla perská říše poměrně nestabilním útvarem. Perský král Dareios se musel během své vlády vypořádávat s mnohými vzpourami a rebeliemi a zároveň cílil na dobytí řeckých států. Vzhledem k tomu, že bylo Řecko roztříštěno do mnoha městských států, považoval jeho ovládnutí za poměrně jednoduchý úkol.

V roce 491 př. n. l. tak rozeslal své vyslance do jednotlivých městských států s žádostí o dar „země a vody“, čímž požadoval podřízení a připojení k perské říši. Některá řecká města se podvolila, avšak zejména v Athénách a ve Spartě byli vyslanci perského krále zabiti. V Athénách byli postaveni před soud a následně vhozeni do hluboké jámy, zatímco ve Spartě skončili bez soudu rovnou ve studni.

Perský král Dareios proto zahájil své tažení. Poměrně rychle si podrobil Kykladské ostrovy a dobyl Eretrii. Athény mu však ležely v žaludku nejvíce. Bylo to z toho důvodu, že právě Athény a Eretrie podpořily iónské povstání ve snaze svrhnout perskou nadvládu. Při tomto povstání se spojencům podařilo dobýt a vypálit významné město Sardy, hlavní centrum lýdské satrapie. Král Dareios proto přísahal pomstu, čímž vypukla první perská invaze do Řecka.

Po potlačení iónské vzpoury se pozornost perské říše přesunula na Athény. Po dobytí Eretrie se perská vojska, kterým veleli zkušení vojevůdci Dátis a Artafernés, přesunula po moři k Attice a vylodila se nedaleko Marathonu. Athénští vládci věděli, že střet s Peršany je nevyhnutelný, a proto rozeslali zprávy s žádostí o pomoc ostatním řeckým státům. Konkrétně oslovili Platejce a Sparťany.

Platejci souhlasili a vyslali athénskému vojsku na pomoc zhruba tisícovku těžkooděnců. Sparťané však v době žádosti slavili svátek na počest boha Karneia, a tudíž se nemohli do bitvy zapojit okamžitě.

Athénští velitelé sestavili vojsko čítající pravděpodobně kolem devíti tisíc athénských a tisíce platejských hoplítů. Jako strategicky výhodné místo střetu určili bažinatou oblast u Marathonu.

Do tažení se zapojila prakticky celá athénská armáda a dá se předpokládat, že obyvatelé města vsadili svou budoucnost doslova na jednu kartu. V případě porážky u Marathonu by perské vojsko mohlo pokračovat na Athény bez dalších překážek. Řekové po příchodu na místo z iniciativy vojevůdce Miltiada zablokovali oba východy z nížiny, čímž zabezpečili bojiště i strategickou cestu k hlavnímu městu.

Řecké síly se zpočátku rozhodly vyčkat. Do konce spartských oslav zbývalo několik dní, po nichž se očekával příchod spojeneckých posil. Athénská armáda se dělila podle deseti kmenů, přičemž každému z nich velel jeden stratég. Vrchním velitelem byl Kallimachos. Miltiadés sice platil za nejzkušenějšího taktika, ale k překvapivému útoku na perský tábor během pátého dne vyčkávání musel Kallimacha i ostatní velitele nejprve přesvědčit. Není dodnes zcela jasné, co k tomuto kroku dalo impulz.

Existují dvě hlavní myšlenky, proč se Řekové odhodlali k útoku proti dvojnásobné perské přesile, zvláště vezmeme-li v potaz blížící se spartskou podporu.

První domněnka tvrdí, že Peršané věděli o nechráněných Athénách, a proto začali naloďovat svou jízdu zpět na lodě s cílem obeplout řecké pozice a napadnout město bez obránců. To by v Řecích vyvolalo urgentní potřebu rychle zaútočit a vzápětí spěchat bránit domov. Dočasná absence perské jízdy navíc představovala pro řecké těžkooděnce obrovskou taktickou výhodu.

Druhá verze událostí naopak předpokládá, že první krok učinili samotní Peršané. Ti si pravděpodobně uvědomovali blížící se konec svátku Karneia a s ním související příchod posil. Začali se proto sami připravovat k útoku, což Řeky přimělo nečekat a převzít iniciativu.

Podle moderních výpočtů došlo k bitvě 12. září roku 490 př. n. l., kdy se řecká formace rozdělila na tři části. Obě křídla falangy čítala osm řad, zatímco její střed byl ztenčen pouze na čtyři. Dodnes je otázkou, do jaké míry šlo o předem promyšlenou strategii, nicméně právě tento úmyslně oslabený střed nakonec pomohl celou bitvu vyhrát.

Jakmile byla armáda takticky rozestavěna, vydal Kallimachos na Miltiadovu radu pokyn k pochodu. Řekové se začali přibližovat k nepříteli, a to až do vzdálenosti zhruba dvou set metrů, kdy se ocitli na dostřel perských lukostřelců. V tu chvíli řečtí hoplíté výrazně zrychlili a přešli do běhu, aby nemuseli smrtící nápor šípů snášet příliš dlouho.

Jak se dalo předpokládat, největší nápor pocítil ztenčený střed falangy, kde začala výrazně vítězit početnější perská pěchota. Na obou křídlech ovšem Athéňané s Platejci nepřítele drtivě porazili. Poté, co křídla zahnala své protivníky na útěk, provedli Řekové dokonalý dvojitý obchvat – obrátili se čelem k bojišti a sevřeli dosud vyhrávající perský střed do kleští. Od tohoto momentu se situace zcela obrátila a Peršané začali zmateně ustupovat k pobřeží. V propukající panice prchala část perských sil přes bažiny, kde vojáci hromadně uvízli a tonuli.

Mnoho historiků zastává názor, že tohoto triumfálního vítězství dosáhly Athény především díky lepšímu vybavení a propracovanější bojové taktice. Právě zde se formace řecké falangy ukázala jako naprosto klíčová. Významnou roli sehrály také bojové zkušenosti Řeků, kteří měli dlouhou tradici v boji zblízka. Na druhou stranu Peršané byli zvyklí bojovat zcela odlišným způsobem a hojně spoléhali na lučištníky kryté jízdou. Podle dalších historiků byla bitva u Marathonu vyhrána také díky obrovské statečnosti a odvaze řeckých hoplítů, kteří se i přes smrtící vlny šípů dokázali v plné zbroji rozběhnout a naplno zaútočit.

Po bitvě se zbývající perské síly pokusily obeplout mys Sounion, aby mohly rovnou zaútočit na domněle nechráněné Athény. Řekové si však toto nebezpečí uvědomovali, a proto bezprostředně po vítězství stáhli část vojska urychleně zpět k městu. Athéňané tam dorazili včas, aby zabránili Peršanům v dalším vylodění. Když perští velitelé viděli, že je příležitost ztracena, otočili lodě a vrátili se do Asie. Tímto bylo první perské tažení do Řecka definitivně u konce.

Podle pověsti byl bezprostředně po vítězství vyslán řecký posel a nejlepší běžec jménem Feidippidés, aby tuto radostnou zprávu donesl do Athén, vzdálených zhruba 40 kilometrů. Po svém nepřerušeném a naprosto vyčerpávajícím běhu vtrhl do města, zvolal „Zvítězili jsme!“ a padl mrtev vyčerpáním. Tento hrdinský čin se pak koncem 19. století stal přímou inspirací pro zavedení vytrvalostní disciplíny na prvních novodobých olympijských hrách.

Jiná, starší a historicky doloženější interpretace hovoří o tomtéž běžci, který ovšem běžel ještě před samotnou bitvou z Athén do Sparty požádat o vojenskou pomoc proti blížícím se Peršanům. To obnášelo extrémní trasu dlouhou přibližně 246 kilometrů.

Zdroje:

Lacey, Jim. The First Clash: The Miraculous Greek Victory at Marathon and Its Impact on Western Civilization (2011)

Herodotus (2003). The Histories. Aubrey de Sélincourt (trans.). Penguin.