Jeden vrah, 400 popravených. Jak vypadala římská spravedlnost v praxi?

Říká se, že Pedanius Secundus byl bohatý Říman s obrovským politickým vlivem. Sám žil ve velikém domě a kromě dalších polností vlastnil čtyři stovky otroků ze všech končin Římské říše. Jak ukazují Tacitovy historické zápisy, Pedanius si z některých mužských otroků dělal prostituty. Právě jeden z ostatních otroků, zamilován do zneužívaného mladíka, se rozhodl Pedania usmrtit. Takto o události hovoří letopisy:

„Nedlouho poté jeden z jeho otroků zabil Pedania Secunda, městského prefekta. Stalo se tak buď proto, že mu byla odepřena svoboda, ačkoliv zaplatil dohodnutou cenu, nebo proto, že zahořel láskou k chlapci, který byl držen jako prostitut, a nesnesl, aby mu byl jeho pán sokem.“

V roce 10 n. l. byl v Římě senátem a císařem Augustem přijat dekret, který stanovil tresty v případě vzpoury otroků. Zákon hovoří o tom, že pokud bude majitel usmrcen nebo zraněn otrokem a nikdo z ostatních otroků v domě nezasáhne tím, že by majitele varoval, pomohl mu či věc jinak zastavil, budou zabiti všichni otroci v pánově domě.

Uvedený zákon ukazuje, jak se v Římě postupně formovalo procesní právo, čehož se hojně využívalo při podezřelých úmrtích bohatých. Zjednodušeně šlo o ustálené postupy při vyšetřování těchto skutků.

Po drobné odbočce se vracíme zpět k našemu poškozenému Pedaniu Secundovi. Protože se jednalo o starý a krutý zvyk, který byl širokou veřejností odmítán a kritizován, vypukly před senátem protesty obyčejných lidí. Tito protestující výrazně nesouhlasili se starým zákonem, podle kterého by měly zemřít stovky nevinných.

V důsledku těchto protestů nebyl senát v rozhodnutí poslat všechny otroky na smrt jednotný. Slova se však chopil slavný římský senátor a právník, potomek hlavního a stejnojmenného strůjce atentátu na Julia Caesara, Gaius Cassius Longinus.

Gaius Cassius věřil ve staré zákony a byl extrémně konzervativní. Ve své řeči předložil senátorům několik argumentů, podle kterých je poprava čtyř stovek v pořádku, ba dokonce nutná.

Svou řeč otevírá přiznáním k hlubokému respektu ke starým zákonům a zvykům. I přes tento respekt k tradici však nové zákony nikdy nebojkotoval. Nyní je však odhodlán plně využít svou autoritu a odbornost, aby zabránil blížící se katastrofě a hrozícímu nebezpečí pro římskou smetánku. Takto dle kroniky doslova otevírá svou řeč:

„Často jsem, otcové senátoři, býval přítomen na shromážděních, když byla navrhována nová usnesení senátu namísto zřízení a zákonů našich předků, a nestavěl jsem se proti nim.“

Jádrem jeho argumentu se pak stává až varovná otázka, ve které zdůrazňuje, jak se mají ostatní Římané cítit v bezpečí, když byl zabitý muž jedním z nejmocnějších lidí v Římě, měl 400 otroků, a přesto ho žádný z nich neochránil ani včas nevaroval před spiknutím?

Podle jeho názoru, nebude-li naplněn starý zákon „Senatus consultum Silanianum“, nezbude budoucím obyvatelům ani kapka jistoty a bezpečí mezi svými otroky.

„U Herkula, můžete hlasovat pro milost, ale koho ochrání jeho vlastní postavení, když postavení nebylo městskému prefektovi nic platné?“ klade řečnickou otázku naslouchajícím senátorům.

Druhou část řeči tvoří vyvrácení tvrzení, které připouštělo a bralo v potaz možný motiv vraha. K tomu uvádí, že na něm vlastně vůbec nezáleží. Zároveň zdůrazňuje, že vrah musel svůj plán říct alespoň jednomu ze čtyř set. Musel se s někým poradit, opatřit si zbraň, v noci projít domem, obejít stráže a poté provést vraždu. Senátor zakončuje svou sérii tvrzení další řečnickou otázkou: „Dokázal by projít kolem stráží, otevřít dveře ložnice, přinést světlo a provést vraždu, aniž by si toho kdokoli všiml?“, čímž poukazuje na možnou vinu oněch čtyř set.

V závěru zdůrazňuje, že zločinu obecně předchází mnoho stop. Právě zákon zaručí, že ve většině případů ono selhání jednotlivce ostatní vyzradí. Pomyslnou třešničku na jeho argumentaci pak nasadí věta: „Naši předkové podezřívali povahu otroků i tehdy, když se narodili na stejných polích a v domech a okamžitě se jim dostalo péče jejich pánů.“

Dále zdůrazňuje, že se složení otroků změnilo. S expanzí říše totiž byly zotročovány celé národy, lidé jiných zvyků a náboženství, které lakonicky nazývá „žumpou“.

Cassius však uvádí, že chápe negativní hlasy ostatních senátorů, kteří nesouhlasí s hromadnou popravou. Zcela přiznává, že zemřou nevinní lidé. Omlouvá to však vojenskou praxí zvanou decimace. Právě tato málo využívaná vojenská praxe udržovala v legiích disciplínu a poslušnost. K tomu se přistupovalo, když například vojáci utekli z boje či napadli důstojníky. V takovém případě pak byl popraven každý desátý voják bez ohledu na to, zda se provinil zrovna on, nebo ne. Decimace byla vnímána jako nutné zlo k udržení poslušnosti kolektivním strachem.

Nikdo ze senátorů se po této řeči neodvážil hlasovat jinak. Návrh byl odsouhlasen. Lidé venku před senátem však protestovat nepřestali. Stále vyhrožovali senátorům pochodněmi a kameny. Proto se musel do věci vložit císař.

„Pak Caesar vydal edikt, kterým lid napomenul, a celou trasu, kudy byli odsouzení vedeni na popravu, lemoval vojáky z městské posádky. Cingonius Varro navrhl, aby propuštěnci, kteří žili pod stejnou střechou (tectum), byli vyhoštěni z Itálie. To však císař zakázal, aby se starobylý zvyk, který nezmírnil soucit, neproměnil v krutost.“

Právě tento případ vraždy Pedania Secunda nám živě vykresluje, jaké bylo smýšlení o otrocích ve starověkém Římě. Zároveň poskytuje náhled na to, jak neskonale bohatí někteří státníci byli. Souběžně s tím je však patrné formování římského práva a odlišné názory na jeho interpretaci. V neposlední řadě je viditelné zcela jiné chápání věci ze strany prostých obyvatel. Tehdejší politici v tomto konkrétním případě hájili nejvíce své vlastní zájmy.

Děkuji za přečtení.

Zdroje:

TACITUS. The Annals [online]. Přeložili Alfred John Church a William Jackson Brodribb. Ed. Sara Bryant. New York: Random House, 1942

Danilo Dalla: Senatus consultum Silanianum, (svazek 88 Seminario giuridico della Università di Bologna), Giuffre Editions, 1980.