Když mrtví vstávají z hrobů: Nejděsivější historky ze středověkých kronik

V našem článku si představíme několik středověkých pověr, jež byly zachyceny kronikáři vedle tvrdých faktů o bitvách, králích a historii. Ústředním pramenem bude kronika Viléma z Newburghu.

Tento příběh je i přes veškerou svou absurditu vložen mezi kapitoly o rytířském výcviku, zavedeném anglickým králem Richardem I., a kapitolu o svržení normanského království. Svou povahou působí skoro až tak, jako by byl vyňat z jiné knihy a násilně do kroniky dosazen. Přesto líčí poměrně zajímavý příběh o Štěpánovi, guvernérovi Anjou. Příběh se odehrál krátce před návratem krále Richarda I. z Německa.

Štěpán pocházel ze střední vrstvy obyvatelstva, ale i tak se mu podařilo svou uměřeností a inteligencí získat přízeň krále Jindřicha. Ten jej dosadil na jednu z nejvyšších pozic ve vládě. Stejnou přízeň si poté uchoval i u krále Richarda, který se vydal na dlouhé cesty do zahraničí.

Štěpánovi však moc během královy nepřítomnosti přerostla přes hlavu. I přes své vysoké postavení se začal vměšovat do věcí, které mu nepříslušely. Začal pochybovat, zdali si své vymodlené a prestižní místo na králově dvoře udrží, a proto se rozhodl vyhledat jednoho přítele.

Tento přítel pocházel z Toleda a ovládal nebezpečné umění – uměl vykládat věštby. Muž z Toleda vzal Štěpána a postavil jej před magickou hlavu, která uměla stručně odpovídat na otázky ohledně budoucnosti. Otázky však musely být pokládány stručně a stejný charakter poté měly i odpovědi. Celkem mohl Štěpán položit tři otázky.

Štěpán položil svůj první dotaz a podle pokynů jej formuloval stručně:

„Mám se setkat s králem Richardem?“

Démon z hlavy vychrlil odpověď: „Ne.“

Druhá otázka zněla: „Jak dlouho bude trvat moje vláda, kterou jsem obdržel od králů?“

Hlava procedila ústy jen: „Do tvé smrti.“

Poslední logická otázka Štěpána byla: „Kde a jak zemřu?“

Hlava odpověděla jen: „V pluma.“ (Poznámka autora: latinsky in pluma doslovně znamená v peří nebo chmíří).

Sebejistý Štěpán, s vědomím své budoucnosti, vydal svým sluhům příkaz, aby jeho příbytek zbavili veškerého peří. Zároveň komukoliv zakázal, aby s peřím v jeho přítomnosti jakkoliv zacházel. Byl z proroctví nadšený a věřil, že jej díky znalosti příčiny smrti čeká dlouhý, až nekončící život.

Jeho sebejistotu brzy pocítili i poddaní. Postupně se totiž měnila v tyranii a Štěpán začal utiskovat jednoho šlechtice nižšího postavení. Ten před ním uprchl do pevnosti, kde se zabarikádoval a opevnil.

Štěpán si chtěl vybít svou nenávist a nechal svým vojskem šlechticův hrad obklíčit. Následně začal se svými vojenskými kapitány pevnost obcházet a hledat její slabá místa. Počínal si přitom velice ledabyle. Toho využil zabarikádovaný šlechtic, který si všiml Štěpánovy neopatrnosti a rozhodl se mu postavit v boji. Vyrazil proto z brány a Štěpánovu nepřipravenost tvrdě potrestal. Po krátkém střetu jej zajal a nechal odvést za hradby.

Ačkoliv Štěpánovo vojsko nabízelo za jeho propuštění vysoké výkupné, byl Štěpán šlechticem krutě mučen a následně zabit. Šlechticův hrad totiž nesl název Pluma.

Tak se naplnilo proroctví, kterému Štěpán bezmezně a slepě důvěřoval.

Druhou podobnou anekdotu ze středověké kroniky představuje příběh o Gerbertovi. Tento duchovní vyššího postavení se tajně oddával magii jako Štěpán a toužil znát den a místo své smrti. Podobná hlava mu odpověděla, že zemře v Jeruzalémě. Gerbert si myslel, že zvítězil nad smrtí, a zapřísáhl se, že do Jeruzaléma nikdy nevyrazí. Opomněl však, že kostel, do kterého byl pozván, aby přednesl kázání, nese stejný název. Zde se proroctví také naplnilo.

Další historku z pera Viléma z Newburghu tvoří případ muže, který vstal z hrobu, chodil a děsil své pozůstalé. Vilém z Newburghu tímto stylem prakticky vylíčil figuru upíra.

V hrabství Buckingham zemřel muž, kterého jeho utrápená žena uložila dle zvyklostí do hrobu v předvečer Nanebevzetí Páně. Následující noci však nebohá vdova zažila hrůzu. Probudil ji její zesnulý manžel, který vedle ní ulehl a málem ji udusil. Situace se opakovala i druhou noc, a proto žena poprosila přátele a pozůstalé, aby jí třetí noci pomohli hlídat. Mrtvola muže opět dorazila. Hlídači začali na mrtvé tělo křičet a hrozit mu, přičemž zemřelý místnost rychle opustil.

„Takto vyhnán od své ženy obtěžoval podobným způsobem své vlastní bratry, kteří bydleli ve stejné ulici; ale ti, následujíc opatrný příklad ženy, trávili noci v bdělosti se svými společníky, připraveni čelit a odrazit očekávané nebezpečí. Přesto se zdálo, že doufá, že je překvapí, pokud by je přemohla ospalost; ale odpuzován opatrností a statečností hlídačů, řádil mezi zvířaty uvnitř i venku, o čemž svědčila jejich divokost a neobvyklé pohyby.“ (Stevenson, 1861)

Postupně začala mužova mrtvola sužovat i ostatní obyvatele vesnice. Již se odvažovala zjevovat i za dne a pečlivě si vybírala osoby, kterým se ukáže. Zoufalí obyvatelé proto vyhledali radu církve. Arciděkan zprávu od lidu tlumočil biskupovi z Lincolnu, který sídlil v Londýně.

„Biskup však, ohromen jeho vyprávěním, provedl se svými společníky důkladné vyšetřování. Někteří tvrdili, že se takové věci v Anglii často stávají, a uváděli časté příklady, které ukazovaly, že klid nemůže být lidem obnoven, dokud nebude tělo tohoto nejbídnějšího muže vykopáno a spáleno. Tento postup se však biskupovi zdál v nejvyšší míře neslušný, a krátce nato poslal arciděkanovi dopis s rozhřešením, napsaný jeho vlastnoručně, aby se prohlídkou dalo zjistit, v jakém stavu se tělo onoho muže skutečně nachází.“ (Stevenson, 1861)

Přikázal proto, aby byl hrob nešťastníka otevřen. Na hruď mrtvoly poté položili dopis s rozhřešením a hrobku uzavřeli. Od té doby mrtvolu nikdo bloudit neviděl.

Nedaleko řeky Tweed ve Skotsku, ve městě Berwick, zemřel velmi bohatý, ale zároveň zlý muž. Ten byl pohřben nedaleko svého bohatého panství. Již druhou noc po uložení těla do hrobu z něj začal vylézat a doprovázen smečkou štěkajících a zuřivých psů bloumal po okolí. Nocí se šířila smrt a morová rána.

Poté, co to trvalo několik dní, se nikdo neodvážil být po setmění venku, neboť každý se obával setkání s touto smrtící nestvůrou.

„Moudřejší však prozíravě usoudili, že pokud by se lék dále odkládal, atmosféra, zamořená a zkažená neustálým vířením morového těla, by ve velké míře plodila nemoci a smrt; nutnost opatření proti tomu byla doložena častými příklady v podobných případech.“ (Stevenson, 1861)

Svolali proto deset nejodvážnějších mužů z okolí. Ti dostali nelehký úkol – měli vykopat hrob, mrtvolu rozřezat na kusy a postupně ji spálit. Když dílo dokončili, netvor se již neobjevil.

„Po spálení se zdálo, že se jim vrátil klid; ale mor, který v důsledku toho vznikl, odnesl většinu z nich: nikdy totiž jinde tak zuřivě nezuřil, ačkoli v té době byl všeobecně rozšířen po celých hranicích Anglie, jak bude podrobněji vysvětleno na příslušném místě.“ (Stevenson, 1861)

Kronika Viléma z Newburghu je plná zajímavých a pravdivých historických faktů. Je proto pozoruhodné, že její část obsahuje i podobné, ať už téměř úsměvné, či strašidelné báchorky. Působí to téměř tak, jako by se žánrově v kronice ocitly náhodou. Přesto věřím, že středověký člověk bral tyto příběhy zcela vážně.

Pokud vás článek bavil, dejte mi vědět do komentářů.

Děkuji, že čtete.

Zdroje:

The Church Historians of England, svazek IV, část II; přeložil Joseph Stevenson (Londýn: Seeley's, 1861)