Krvavé potlačení vzpoury: Jak Římané dobyli, zničili a vyvraždili Jeruzalém

Začátkem roku 66 n. l. se odehrála událost, která započala první židovské povstání. U římského provinčního přístavního města Caesarea Maritima začalo docházet k ozbrojeným potyčkám mezi Židy a Řeky. Na to reagoval tehdejší římský prokurátor Gessius Florus tak, že jako trest za tyto ozbrojené konflikty zkonfiskoval v Jeruzalémě veškeré finanční prostředky z chrámové pokladny.

To vyvolalo veřejné nepokoje, které se Gessius Florus pokusil potlačit obrovským masakrem civilistů. Ovšem marně. Tyto prvotní nepokoje vyústily až ve vyhnání římského vůdce z Jeruzaléma. Současně s ním byl nucen uprchnout i král Judeje Herodes Agrippa II., který nedokázal vzpouru zastavit.

To, co odstartoval římský prokurátor v Jeruzalémě, byl pouhý počátek. Na ostatních místech Judeje se začaly formovat radikální židovské frakce vedené Menahemem ben Judahem, který dobyl vojenskou pevnost Masada. Vítězství a ovládnutí pevnosti mu zaručily dostatečnou výzbroj k tomu, aby pokračoval na Jeruzalém.

V Jeruzalémě se jeho vojsku podařilo vyhnat Agrippovy vojáky a donutit i římské legionáře k ústupu. Postupně tak získal kontrolu nad celým Jeruzalémem. Poslední vzdorující římští vojáci se pokusili uzavřít dohodu, že se vzdají bez boje, pokud jim zaručí, že z města odejdou živí. Menahem souhlasil, avšak neplánoval svůj slib dodržet. Vojáci se skutečně vzdali, ale i přesto byli do jednoho zmasakrováni.

V témž roce byl potlačením vzpoury pověřen Gaius Cestius Gallus, římský guvernér Sýrie. Ten vytáhl s vojskem čítajícím okolo třiceti tisíc mužů a podařilo se mu dobýt a zničit předměstí Jeruzaléma. Poté však od obléhání upustil a se svým vojskem ustoupil. U města Bethoron byla jeho legie přepadena židovskými vzbouřenci a Gallus utrpěl devastační porážku.

Římský císař Nero v roce 67 našeho letopočtu pověřil potlačením vzpoury generála Vespasiana. Ten započal tažení po celé Galileji a postupně dobýval pevnosti vzbouřenců. Jeho vojenská kampaň byla systematická a úspěšná. Do konce roku 68 si tímto způsobem podrobil většinu vzbouřené Judeje. Zbýval Jeruzalém.

Než však Vespasián stihl postoupit k Jeruzalému a finálně tak ukončit rebelii, dostalo jeho vojsko zprávu o smrti císaře Nerona. Smrt císaře uvrhla Římskou říši do chaosu a nástupnického konfliktu známého jako Rok čtyř císařů. Vespasián proto odjel do Itálie, aby si zajistil nárok na císařský trůn, čehož nakonec dosáhl. Dokončení tažení svěřil svému synovi Titovi.

V zimě na přelomu let 69 a 70 n. l. se římský vojevůdce Titus přesunul z Egypta do pobřežní nížiny a v městě Caesarea Maritima si vybudoval hlavní základnu pro nadcházející tažení.

Jeho cílem bylo definitivně potlačit židovské povstání a dobýt Jeruzalém. K této výpravě shromáždil sílu čítající nejméně 48 200 vojáků. Jádro armády tvořily čtyři zkušené legie – V Macedonica, X Fretensis, XII Fulminata a XV Apollinaris. Ty byly podpořeny oddíly z Egypta, dvaceti pěšími kohortami, osmi jezdeckými jednotkami a dalšími spojeneckými silami, včetně silného arabského kontingentu.

Zatímco se Titus připravoval zahájit obrovské tažení, samotný Jeruzalém se zmítal v boji o trůn a moc. Soupeřící židovské frakce bojovaly mezi sebou o kontrolu nad městem. Eleazar ben Simon ovládal vnitřní nádvoří chrámu, Jan z Gischaly držel v moci posvátné brány a Šimon bar Giora kontroloval Horní a Dolní město. Tyto vnitřní boje, při nichž bylo používáno násilí, si vyžádaly mnoho životů včetně kněží a věřících. Povstalecké skupiny se dokázaly sjednotit až v momentě, kdy Římané začali přímo útočit na městské hradby.

Na jaře roku 70 n. l. vyrazil Titus z Caesareje směrem k Jeruzalému. Římské vojsko postupovalo systematicky, stejně jako otec Vespasián, a obklíčilo Jeruzalém ze všech stran.

Titova hlavní jednotka se utábořila severně od města, zatímco další legie zaujaly pozice na hoře Skopus a na Olivové hoře. Římané čelili od počátku překvapivým židovským útokům přes údolí Kidron, které musel odrážet sám Titus. Obklíčení i přes tyto útoky bylo brzy dokončeno.

V polovině dubna, na začátku svátku Pesach, využili Římané dočasného klidu zbraní a posunuli své obléhací stroje blíže k hradbám. Boj o moc v Jeruzalémě však nepolevil – Jan z Gischaly využil svátečního shromáždění, propašoval do chrámu ozbrojené muže a svatyni ovládl.

Římané následně zahájili útok na Třetí zeď. Po patnácti dnech neustálého bušení beranidel se zeď zřítila. Během dalších pěti dnů prorazili i Druhou zeď. Ačkoliv byli Římané v úzkých uličkách nejprve zahnáni obránci, o čtyři dny později se římským jednotkám podařilo průlom rozšířit. Oblast definitivně dobyli a zničili.

Titus se nespoléhal pouze na hrubou sílu. Aby podlomil morálku obránců, uspořádal na dohled od hradeb velkolepou čtyřdenní přehlídku svých vojsk v leštěné zbroji. Takto událost líčil historik Josephus Flavius:

„Tak se Římané nyní stali pány bojů, vztyčili své zástavy na věžích a radostně jásali nad získaným vítězstvím, neboť shledali, že konec této války je mnohem lehčí než její začátek. Když totiž pronikli za poslední hradbu bez jakéhokoliv krveprolití, stěží mohli uvěřit tomu, co zjistili, že je pravda. Když však neviděli nikoho, kdo by se jim postavil na odpor, stáli na pochybách, co by tak neobvyklá samota mohla znamenat.“

Titus opakovaně také nabízel mírové podmínky. K obráncům promlouval historik Josephus Flavius v jejich rodném jazyce. Připomínal jim židovskou historii, varoval je, že bojují proti samotnému Bohu, který nyní stojí na straně Říma, a vyzýval je ke kapitulaci, aby uchránili své rodiny i posvátný chrám. Obránci však tyto výzvy odmítli – ať už z víry v božskou ochranu, nebo ze strachu z krutého mučení.

Situace uvnitř města se mezitím změnila v peklo. Město bylo přeplněné statisíci obyvateli a uprchlíky. Římané město neprodyšně uzavřeli, čímž odřízli veškeré zásobování. Hladomor dosáhl děsivých rozměrů. Ulice se plnily mrtvolami těch, kteří podlehli hladu nebo nemocem. Historik Josephus zaznamenal otřesný příběh Marie z Peree, která dohnána šílenstvím z hladu zabila, upekla a snědla vlastního kojence.

Venku před hradbami Římané denně křižovali stovky zajatců, aby obránce zastrašili. Syrští a arabští žoldnéři dokonce rozřezávali břicha uprchlíkům v domnění, že spolykali zlato a cennosti.

V létě začali Římané budovat obléhací rampy proti pevnosti Antonia, která chránila přístup k Chrámové hoře. Ačkoliv židovští obránci první rampy zničili podkopáním a ohněm, Římané brzy postavili nové.

Na začátku léta se hradby pevnosti zřítily a boj se přesunul přímo do chrámového komplexu. V polovině léta musela být pro nedostatek kněží a zvířat dokonce ukončena každodenní chrámová oběť.

Kritický okamžik nastal v červenci. Římská beranidla nedokázala prorazit masivní zdivo chrámu, a tak Titus nařídil zapálit brány. Požár se rychle rozšířil. Podle Josepha Flavia hodil jeden z římských vojáků hořící kus dřeva do severního okna chrámu, čímž způsobil fatální požár.

Ačkoliv Josephus tvrdí, že se Titus snažil oheň uhasit a chrám zachránit, vojáci, hnaní nenávistí a touhou po bohaté kořisti, jeho rozkazy ignorovali. Jiní historici však naznačují, že zničení chrámu bylo Titovým záměrným rozhodnutím. Chtěl tak definitivně zlomit centrum židovského odporu.

Masakr, který následoval, byl apokalyptický. Římští vojáci zabíjeli každého, koho potkali. Mnozí kněží pokračovali v rituálech až do poslední chvíle, jiní dobrovolně skočili do plamenů. Takto událost líčí Josephus Flavius:

„Jakmile se ale ve velkém počtu vrhli s tasenými meči do městských uliček, bez milosti pobili ty, které dostihli. Zapalovali domy, kam se Židé uprchli, a upálili v nich každou živou duši; a mnoho dalších domů zpustošili.“

„A když vstoupili do domů, aby je vydrancovali, našli v nich celé rodiny mrtvých a horní místnosti plné mrtvol – tedy těch, kteří zemřeli hladem. Zděšeni tímto pohledem pak vyšli ven, aniž by se čehokoliv dotkli.“

„Avšak ačkoliv měli soucit s těmi, kteří byli zahubeni takovýmto způsobem, neměli stejný soucit s těmi, kteří byli stále naživu. Probodli každého, koho potkali, svými mrtvými těly ucpali samotné uličky a nechali celé město téct krví, a to do takové míry, že oheň mnoha domů byl uhašen krví těchto lidí.“

Římské vojsko následně vztyčilo v chrámu své zástavy a oslavovalo Tita jako imperátora. Chrámová hora byla systematicky srovnána se zemí.

Po zničení chrámu ztratili povstalci poslední naděje, ale odmítli bezpodmínečnou kapitulaci, když jim Titus odepřel bezpečný odchod. Římané následně vypálili archiv, radnici i Dolní město. Horní město padlo jako poslední v září. Když Římané prolomili hradby, obránci opustili i zdánlivě nedobytné věže Herodovy citadely a uprchli do podzemních tunelů. Nastalo závěrečné plenění a vraždění. Ráno byl celý Jeruzalém v plamenech.

Titus nařídil město srovnat se zemí. Ušetřeny zůstaly pouze tři masivní věže a část západní zdi jako památník římského vítězství.

Moderní archeologické vykopávky tento zničující pád potvrzují. Pod Chrámovou horou byly nalezeny obrovské hromady zřícených kamenů z hradeb. Ve čtvrti Horního města byly objeveny dvoumetrové vrstvy popela a zborcených budov, včetně tzv. Spáleného domu, kde se našlo kopí a kostra mladé ženy. Byly odhaleny i odvodňovací kanály, ve kterých se obránci marně snažili skrýt.

Takto událost líčí Josephus Flavius:

„Nyní, když Titus vešel do tohoto města, obdivoval nejen některá další opevněná místa v něm, ale zvláště ty silné věže, které tyrani ve svém šíleném počínání opustili; neboť když viděl jejich pevnou výšku, velikost jejich jednotlivých kamenů, přesnost jejich spojů a také to, jak velká byla jejich šířka a jak značná byla jejich délka, vyjádřil se následovně:

Bůh nám byl v této válce jistě pomocníkem a nebyl to nikdo jiný než Bůh, kdo vyhnal Židy z těchto opevnění; neboť co by mohly lidské ruce nebo jakékoliv stroje zmoci k rozboření těchto věží!

V té době vedl se svými přáteli mnoho podobných rozhovorů; propustil také na svobodu ty, které tyrani spoutali a kteří byli zanecháni ve vězeních. Závěrem, když zcela zničil zbytek města a strhl jeho hradby, ponechal tyto věže jako pomník svého štěstí, které se prokázalo jako jeho pomocník a umožnilo mu dobýt to, co by jinak dobýt nemohl.“

Oběti na životech byly obrovské. Josephus Flavius hovoří o více než milionu mrtvých, což dnešní historici považují za zveličené a odhadují počty na desítky tisíc.

Jisté však je, že město bylo zcela zdevastováno. Přeživší čekal krutý osud. Staří a nemocní byli zabiti, elitní zajatci odvezeni do Říma, tisíce lidí byly poslány do egyptských dolů nebo vhozeny divokým šelmám v arénách po celé říši. Takto událost líčí Josephus Flavius:

„Ale společně s těmi, které měli nařízeno zabít, pobili i staré a nemohoucí. Ty však, kteří byli v rozkvětu věku a kteří by jim mohli být užiteční, sehnali dohromady do chrámu a zavřeli je do hradeb nádvoří žen.“

Děti byly prodány do otroctví. Vůdci povstání, Jan z Gischaly a Šimon bar Giora, byli zajati – Šimon byl poslán do Říma a popraven, Jan byl odsouzen na doživotí. Josephus Flavius doslovně uvádí toto:

„Z mladých mužů však vybral ty nejvyšší a nejkrásnější a vyhradil si je pro triumf; a co se týče zbytku zástupu, kterým bylo nad sedmnáct let, uvrhl je do pout a poslal je do egyptských dolů. Titus také poslal velké množství lidí do provincií jako dar, aby tam byli zničeni v divadlech mečem a divokou zvěří. Ti, kterým bylo méně než sedmnáct let, byli prodáni do otroctví.“

V létě roku 71 n. l. uspořádali Vespasianus a Titus v Římě oslavy. Zničený Jeruzalém a jeho vypálený chrám se tak staly připomínkou síly Římské říše.

Zdroje:

Josephus (1926). The Life, Against Apion. Loeb Classical Library: Josephus. Vol. 1. Translated by Thackeray, Henry St. John. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Josephus (1927). The Jewish War, Books I–II. Loeb Classical Library: Josephus. Translated by Thackeray, Henry St. John. Cambridge, MA: Harvard University Press

Josephus (1927). The Jewish War, Books III–IV. Loeb Classical Library: Josephus. Translated by Thackeray, Henry St. John. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Josephus (1928). The Jewish War, Books V–VIII. Loeb Classical Library: Josephus. Translated by Thackeray, Henry St. John. Cambridge, MA: Harvard University Press.