Mrtvoly v Seině. Pravda o vikingském obléhání Paříže

Útoky Vikingů nebyly pro franský lid žádnou novinkou. Vikingové Paříž a okolí vyplenili poprvé již v roce 845 a poté v šedesátých letech ještě třikrát. Nyní však byla obrana Paříže výrazně posílena. Právě za tímto posílením stáli hlavní obránci – Robert Silný a později jeho syn Odo. Královská moc se na opevnění Paříže podepsala jen minimálně.

Primárními zdroji k našemu článku budou dobové kroniky, a to Abbovy Války hraběte Oda se Seveřany za vlády Karla Tlustého a kronika sv. Denise podle Duda a Viléma z Jumièges.

Seveřané připluli k Paříži v roce 885 poté, co předtím pustošili a plenili severovýchod země. Již v té době vůdce Vikingů Sigfred předložil tehdejšímu králi Franků, Karlu Tlustému, podmínky, za kterých opustí zemi bez dalšího loupení. Tehdy Sigfred požadoval vysoký úplatek a byl králem odmítnut. To vedlo k tomu, že vikingská flotila zahájila plavbu k Paříži po řece Seině. Takto o události hovoří kronika:

„Seveřané připluli do Paříže se 700 plachetnicemi, nepočítaje ty menší, které se běžně nazývají barky. V jednom úseku byla Seina lemována plavidly na více než dvě míle, takže by se člověk mohl s úžasem ptát, v jaké jeskyni byla řeka pohlcena, protože ji nebylo možné vidět.“ (OGG, 1907)

Tehdejší kronikář Abbo Cernuus uvádí počty Seveřanů jako velmi nadsazené a zveličené, přičemž moderní odhady se přiklánějí k počtu tří set lodí. Přestože se Frankové snažili zablokovat plavbu po Seině, Vikingové nakonec k Paříži stejně pronikli. Město se tehdy rozkládalo pouze na ostrově Île de la Cité a jeho strategická poloha umožňovala pomocí jednoho dřevěného a jednoho kamenného mostu zcela uzavřít řeku i pro mělké severské lodě. Obranu vedl hrabě Odo, který vstupy na zmíněné mosty opevnil věžemi. K obraně dané části opevnění měl k dispozici pouze 200 mužů a město se rozhodl bránit ve spolupráci s pařížským biskupem Gozlinem, svým bratrem Robertem a dalšími šlechtici.

Když Seveřané druhého dne dorazili k Paříži, vydal se vůdce Vikingů Sigfred k pařížskému biskupovi. Tehdy předložil a zopakoval biskupovi svou nabídku. Pravil:

„Gozline, měj soucit se sebou a se svým stádem. Prosíme tě, abys nás vyslechl, abys unikl smrti. Dovol nám pouze svobodu města. Neublížíme a postaráme se o to, aby vše, co patří tobě nebo Odovi, bylo přísně respektováno.“ (OGG, 1907)

Biskup Gozline odpověděl:

„Paříž nám svěřil císař Karel, který po Bohu, králi a pánu mocných, vládne téměř celému světu. Svěřil nám ji do péče ne proto, aby království bylo zničeno naším špatným jednáním, ale aby si ji udržel a měl jistotu jejího míru. Kdybys, jako my, dostal úkol bránit tyto hradby a kdybys udělal to, co po nás žádáš, jaké zacházení si podle tebe zasloužíš?“ (OGG, 1907)

Velitel Sigfred:

„Zasloužil bych si, aby mi byla hlava useknuta a hozena psům. Nicméně, pokud neuposlechneš můj požadavek, zítra tě naše válečné stroje zničí otrávenými šípy. Staneš se kořistí hladomoru a moru a tato zla se budou každý rok neustále obnovovat.“ (OGG, 1907)

Poté Seveřan odešel a rozdal příkazy jednotkám.

Dalšího dne, pravděpodobně 26. listopadu, spustili Vikingové svůj plný útok. Ten vedli na severovýchodní věž, jež propojovala most s pravým břehem Seiny. Při útoku využívali balisty a katapulty. Obránci na ně z hradeb stříleli šípy a lili horký vosk s dehtem. Celé město bylo zahaleno strachem. Mnoho franských mužů bylo zraněno a zabito. Městem se ozýval křik, lidé byli vyděšeni, mosty se třásly. Takto událost dokresluje kronika:

„Všichni se shromáždili, aby věž bránili. Tam se Odo, jeho bratr Robert a hrabě Ragenar vyznamenali statečností; stejně tak statečný opat Ebolus, synovec biskupa. Ostrý šíp zranil preláta, zatímco po jeho boku byl mladý válečník Fridrich zasažen mečem. Fridrich zemřel, ale stařec, díky Bohu, přežil.“ (OGG, 1907)

Seveřané nakonec byli donuceni k ústupu. Postupně sebrali své mrtvé a stáhli se z dostřelu obránců. Během noci začali Frankové opravovat škody na věži. V noci dokázali z prken a dřeva postavit další patro věže a opravit všechna poškození.

Ráno, když Seveřané spatřili, že je věž vyšší a pevnější než předtím, spustili nový zuřivý útok. Tentokrát se pokoušeli prorazit za pomoci beranidel. Také se snažili hradby podkopat. Obránci na ně pálili jeden šíp za druhým a lili horkou vodu a olej. Pod hradbami byl slyšet nářek; těžce popálení Seveřané zde hynuli a někteří skákali ze zoufalství do vody. Takto událost dokresluje kronika:

„Válečníci se vrhli dohromady, aby bránili kymácející se věž a odrazili prudký útok. Mezi těmito válečníky dva, hrabě a opat Ebolus, předčili všechny ostatní odvahou. Prvním z nich byl obávaný Odo, který nikdy nezažil porážku a neustále oživoval ducha vyčerpaných obránců. Běžel po hradbách a odrážel nepřítele. Na ty, kteří se tajně snažili podkopat věž, polil olejem, voskem a smůlou, které po smíchání a zahřátí Dány popálily a strhaly jim hlavy.“ (OGG, 1907)

Takto úspěšný a houževnatý odpor Seveřané nečekali. Právě dokonalé opevnění je donutilo, aby ustoupili od hradeb a nechali postavit kamenný tábor na pravém břehu Seiny. Tam své síly zregenerovali a začali budovat další a lepší obléhací stroje.

Velitelé Vikingů si uvědomovali, že největší překážku k jejich úplné invazi do města tvoří právě věž a most znemožňující proplutí. Z tohoto důvodu začali podnikat početně drobnější, ale intenzivní útoky s cílem spálit most. Celkem tři skupinky Vikingů útočily souběžně: první na most s cílem jej zapálit, druhá na věž a třetí ostřelovala město obléhacími stroji.

Obléhání města trvalo po dobu dvou měsíců. V lednu 886 se pokusili obejít obrannou věž tím, že mělčiny řeky po dva dny zasypávali sutinami a mrtvými těly zvířat i zajatců. Třetí den pak proti dřevěnému mostu vyslali tři hořící lodě. Ty se sice potopily dřív, než ho stihly zapálit, ale jeho konstrukci přesto vážně narušily. Vikingům nakonec pomohly silné deště. Rozvodněná řeka plná naplavených sutin oslabený most strhla a zcela tak odřízla jednu z věží. Dvanáct obránců, kteří uvnitř zůstali uvězněni, hrdinně odmítlo vikingskou výzvu ke kapitulaci a všichni do jednoho byli pobiti.

Mezitím Paříž kromě neustálých útoků začal sužovat také mor. Uvnitř města docházela místa, kde bylo možno pohřbívat mrtvé, a město tak začalo být prolezlé nemocemi. Mnozí šlechtici zemřeli a morálka byla nízká. Z tohoto důvodu vyjel hrabě Odo ke králi Karlovi s prosbou o pomoc. Takto návrat hraběte Oda líčí kronika:

„Slunce rozzářilo jeho brnění a přivítalo ho, než ozářilo okolní krajinu. Pařížané spatřili svého milovaného vůdce z dálky, ale nepřítel v naději, že mu zabrání ve vstupu do věže, překročil Seinu a zaujal pozici na břehu. Nicméně Odo, na svém koni cválajícím, prošel Seveřany a dorazil k věži, jejíž brány mu otevřel Ebolus. Nepřítel zuřivě pronásledoval hraběcí druhy, kteří se s ním snažili držet krok a ukrýt se ve věži. Dánové byli při útoku poraženi.“ (OGG, 1907)

Severská armáda byla však také neúspěchem demoralizována. Vojska se tedy rozdělila. Část zůstala, včetně velitele Rolla, nicméně ostatní včetně velitele Sigfreda odešli plenit franské území do Le Mans, Chartres a Évreux.

O poslední útok se zbývající vikingské síly pokusily v létě roku 886, ale byly úplně odraženy. Císařská armáda poté rozprášila část vikingského vojska a kompletně obklíčila vikingský tábor, kterému velel Rollo. Takto událost líčí kronika:

„Nyní přišel císař Karel, obklopen vojáky všech národů, tak jako je obloha ozdobena zářivými hvězdami. Doprovázel ho velký dav hovořících mnoha jazyky. Zřídil si tábor na úpatí vrcholků Montmartru, poblíž věže. Dovolil Seveřanům drancovat zemi Sens a na jaře jim dal 700 liber stříbra pod podmínkou, že do března opustí Francii a odejdou do vlastního království.“ (OGG, 1907)

Jak se tak zdá, král Karel neměl vůbec v úmyslu bojovat. Místo toho, i když měl značnou a velkou převahu, Vikingy raději uplatil. Odhaduje se, že tento krok nebyl žádným projevem milosrdenství, ale naopak přesně vypočítaným a logickým krokem. V té době v oblastech, kde bylo Vikingům dovoleno loupit, probíhala vzpoura. Král Karel tak Vikingy využil a sám nepřímo vzbouřence zničil.

Rollo, jeden z vikingských vůdců při obléhání Paříže, s útoky na Franskou říši neskončil ani po porážce, kterou utrpěl u Paříže. V roce 911 se rozhodl podniknout další nájezd, tentokrát na město Chartres.

Samotné město mělo tvar lichoběžníku a z velké části jej chránily strmé svahy i přirozená říční bariéra. Obránci tak museli hlídat především nejslabší článek opevnění, kterým byla snadno přístupná náhorní plošina, kde se nacházely narychlo obnovené a posílené hradby.

Rollovo vojsko započalo obléhání města. Nasazeny byly obléhací stroje a byly prováděny pokusy o prolomení hradeb, avšak bez výraznějších úspěchů. Vikingové tak museli prozatím spoléhat pouze na blokádu a pokusy o odříznutí města od kritických surovin.

Zlomový okamžik nastal ve chvíli, kdy k městu dorazila pomocná armáda složená z Franků, Burgundů a Akvitánců. Tyto spojené oddíly, kterým veleli významní šlechtici jako vévoda Robert, vévoda Richard Burgundský a hrabě Ebles z Poitiers, se shromáždily jihovýchodně od města a připravily se na rozhodující útok proti invaznímu vojsku.

Samotnou bitvu provází legenda, podle níž biskup Gantelme vynesl na hradby posvátnou relikvii – tuniku Panny Marie –, jejíž záře oslepila vikingské lukostřelce a ti poté začali hromadně prchat. Jako pravděpodobné vysvětlení se nabízí, že tunika a relikvie byly nepřátelům ukázány pouze pro odvedení pozornosti. Seveřané totiž museli bojovat na více frontách. Museli čelit náporu Robertovy těžké jízdy a zároveň byli napadeni obrannou posádkou z města Chartres. Vikingské vojsko se tak ocitlo v úplném obklíčení, a to následně způsobilo kapitulaci.

Vikingský vůdce Rollo stihl s částí vojáků ustoupit do oblasti Rouenu. Král Karel zvaný Jednoduchý se výpadů Vikingů pod vedením Rolla obával natolik, že mu učinil absurdní nabídku. Nabídl mu totiž území kolem Rouenu výměnou za křesťanský křest a spojeneckou přísahu, čímž položil základy budoucího Normandského vévodství.

Rollo souhlasil, přijal křest a společně s ním konvertovala velká většina Seveřanů. Takto král Karel zastavil Rollovo plenění Franské říše.

Kronikář Duda nabídku líčí velmi humorně takto:

„Král si zpočátku přál dát Rollovi provincii Flandry, ale Norman ji odmítl jako příliš bažinatou. Rollo odmítl políbit Karlovu nohu, když od něj dostal normandské vévodství.“ (OGG, 1907)

Tehdy mu biskupové pravili:

„Ten, kdo dostane takový dar, by měl políbit královu nohu.“

Rollo odpověděl:

„Nikdy! Nebudu před nikým klečet ani nikomu líbat nohu.“

„Nicméně, poháněn prosbami Franků, nařídil jednomu ze svých válečníků, aby to provedl místo něj. Tento muž chytil královu nohu, zvedl ji k jeho rtům a políbil ji, aniž by se ohnul, čímž převrátil krále dozadu. Vtom se ozval hlasitý výbuch smíchu a v davu přihlížejících se ozval velký rozruch. Král Karel, Robert, vévoda Franků, hrabata a magnáti, biskupové a opati se zavázali přísahou katolické víry Rollovi, přísahaje na své životy i těla a na čest celého království, že bude moci držet zemi a předávat ji svým dědicům z generace na generaci po všechny budoucí časy.“ (OGG, 1907)

Léta Páně 912 byl Rollo skutečně pokřtěn rouenským arcibiskupem. Společně s jeho přijetím Svaté Trojice konvertovali všichni jeho vikingští válečníci, kteří jej následovali od Paříže. Společně s tím byla vystrojena nádherná svatba, přičemž se Rollo oženil s královou dcerou Giselou.

Rollo poskytl záruku bezpečí všem, kteří si přáli žít v jeho zemi. Půdu rozdělil mezi své stoupence. Nechal postavit mnoho budov a opevnění. Své polnosti nechal osidlovat normanskými válečníky a přistěhovalci z vnějších oblastí.

Pro poddané stanovil pravidla a zákony a ty garantovaly život v míru. Vybudoval velkou spoustu kostelů a obnovil chrámy, které před lety sám pustošil. Potlačil povstání Bretonců, kteří se proti němu vzbouřili, a zásoby, které od nich získal, rozdal po celé zemi, která mu byla darována.

Děkuji za přečtení.

Zdroje:

Previté-Orton, C. W. (1955). The Shorter Cambridge Medieval History

Frederic Austin Ogg, ed., A Source Book of Mediaeval History: Documents Illustrative of European Life and Institutions from the German Invasions to the Renaissance, (New York, 1907

Lair, Jules (1901). Le Siège de Chartres Par Les Normands (911)