Nejstarší zaznamenaná bitva na území Čech: Jak Sámo porazil Franky?

Ústřední pramen pro náš článek bude tvořit Fredegarova kronika.

V roce 623 přišel na území Čech, které bylo osídleno slovanskými kmeny, franský kupec jménem Sámo. Jeho i ostatní kupce z franské říše motivovala k příchodu obchodní příležitost se Slovany. Tehdy osidlovaly území Čech a Moravy různé kmeny.

Slované, zvaní Venedové, se v té době začínali hromadně bouřit proti Avarům (jinak také Hunům) a jejich králi. Avarové velice často Venedy využívali a měli je za podrobený národ. Často je nutili bojovat za svou věc proti znepřáteleným kmenům, a tím je vykořisťovali. Avarové také každoročně zimovali na území Slovanů. Kronika jejich útisk líčí takto:

„Brali do lože slovanské ženy a dcery a kromě jiného útisku jim Slované platili daně. Synové Hunů, které zplodili s venedskými ženami a dcerami, nakonec nesnesli to zlo a útlak, odmítli nadvládu Hunů a, jak jsem již zmínil výše, začali se bouřit.“ (KRUSCH 1888, str. 144-145)

Venedové kvůli tomuto útisku spojili své síly a shromáždili početné vojsko. K tomuto povstání proti tyranii se připojil kupec Sámo a bojoval proti Avarům po boku Slovanů. Jeho odvahu v bitvě kronika popisuje s nebývalým detailem:

„Kupec Sámo, o kterém jsem psal výše, vytáhl s nimi ve vojsku a prokázal takovou statečnost proti Hunům, že to bylo až k podivu, a obrovské množství z nich bylo mečem Venedů pobito.“ (KRUSCH 1888, str. 145)

Díky své odvaze Sámo rychle stoupal ve společenském žebříčku a zanedlouho byl zvolen králem. Za jeho vlády svedli Venedové mnoho bitev proti Avarům a díky tomu, že byl Sámo velmi schopný vojevůdce, nad nimi vítězili.

Sámo začal sjednocovat roztříštěné slovanské kmeny a jeho říše se začala rozpínat. Svou moc s největší pravděpodobností rozšiřoval pomocí sňatkové politiky; podle kroniky měl celkem dvanáct manželek a zplodil sedmatřicet potomků (22 synů a 15 dcer). Odhaduje se, že tímto způsobem se jeho říše rozrostla přes Čechy a Moravu.

Slované velmi často prováděli nájezdy do krajů sousedících s jejich říší. Často přepadávali karavany kupců a obchodníků, přičemž se nevyhýbali ani těm franským. To velmi rozdráždilo franského krále Dagoberta I., který se také snažil svou říši rozšiřovat. Kronika to líčí takto:

„Toho roku Slované, zvaní Venedové, v Sámově říši povraždili početnou skupinu franských kupců a oloupili je o zboží; to byl počátek sporu mezi Dagobertem a Sámou, králem Slovanů. Dagobert vyslal k Sámovi vyslance jménem Sicharius s požadavkem, aby spravedlivě nahradil škodu za kupce, které jeho lidé zabili, nebo za majetek, který si nezákonně přivlastnili.“ (KRUSCH 1888, str.154)

Sámo se však neobtěžoval Dagobertova posla ani vyslechnout a odmítal jej přijmout. Posel se však dokázal v přestrojení k vládci Sámovi „propašovat“ a předložil mu podmínky franského krále.

Král Sámo žádnou z podmínek nepřijal. Jediné, co poslovi nabídl, bylo ustanovení smírčího soudu, aby mohla být celá situace spravedlivě napravena. Vtom začal posel chrlit urážky a výhrůžky:

Posel:

„Sámo i lid jeho říše jsou povinni Dagobertovi službou!“

Sámo odpověděl:

„Země, kterou máme, je Dagobertova, a my jsme jeho, pokud se ovšem rozhodne zachovat s námi přátelství.“

Posel:

„Není možné, aby křesťané a sluhové Boží uzavírali přátelství se psy.“

Sámo:

„Jestliže vy jste sluhové Boží a my jsme Boží psi, pak, když vy neustále jednáte proti Němu, my jsme dostali svolení vás svými zuby roztrhat.“

Takto dialog skončil a pyšný posel byl vyhnán.

Ponížený posel vylíčil situaci Dagobertovi, který okamžitě svolal vojsko. Nařídil přípravy k boji a vytáhl proti Slovanům s armádou složenou ze tří částí – franských Alamanů, Langobardů a Austrasijců.

Slované se naopak připravili na obranu, přičemž na několika místech byli poraženi Alamany a Langobardy. Takto událost líčí kronika:

„Slované se na těchto i jiných místech naopak připravili a vojsko Alamanů pod vedením vévody Crodoberta v oblasti, kudy vstoupilo, dosáhlo vítězství. Langobardi rovněž dosáhli vítězství a jak Alamani, tak Langobardi s sebou odvedli velké množství slovanských zajatců.“ (KRUSCH 1888, str. 155)

Poslední část franského vojska, Austrasijci, začala obléhat pevnost Wogastisburg, kde se opevnilo velké vojsko Slovanů. Takto je samotná bitva vylíčena v kronice:

„Po tři dny sváděli bitvu; mnozí z Dagobertova vojska tam byli pobiti mečem a zbytek odtamtud prchl, zanechavše tam všechny stany i věci, které měli, a vrátili se do svých sídel. Poté Venedové mnohokrát vtrhli do Durynska a dalších krajů franského království, aby je pustošili; dokonce i Dervan, vévoda kmene Srbů, kteří byli slovanského původu a dříve patřili k franské říši, se poddal i se svým lidem Sámově říši. Venedové dosáhli tohoto vítězství nad Franky ne tak pro statečnost Slovanů, jako spíše pro pomatenost Austrasijců, kteří viděli, že upadli u Dagoberta v nenávist a že jsou neustále vykořisťováni.“ (KRUSCH 1888, str. 155)

Přesná lokalizace místa, kde se měla pevnost nacházet, není známa. Kronika nenabízí kromě názvu žádný bližší popis. Existují moderní odhady, které tvrdí, že se pevnost nacházela v okolí Podbořan na severozápadě Čech. Jiné hypotézy pracují s tím, že se Slované po zničení franského vojska vydali pustošit oblast Durynska. To by nasvědčovalo tomu, že Wogastisburg mohl ležet někde u hranic Čech a dnešního Německa.

Sámova říše se po celou dobu jeho života rozrůstala a udržovala si svou stabilitu. Stala se poměrně významným a silným mocenským útvarem. K jejímu rozpadu došlo až po Sámově smrti. Odhaduje se, že stejná zbraň v podobě sňatkové politiky, jež mu umožnila říši rozšířit a udržet pohromadě, paradoxně zapříčinila rozpad jeho království. Nebylo totiž možné zvolit dalšího vhodného nástupce a tlak jednotlivých klanů, s nimiž byl Sámo spojen, se stal neudržitelným.

Děkuji za přečtení.

Zdroje:

SOCIETAS APERIENDIS FONTIBUS RERUM GERMANICARUM MEDII AEVI (ed.). Fredegarii et aliorum chronica. Vitae sanctorum. Monumenta Germaniae Historica: Scriptores rerum Merovingicarum, Tomus II. Hannoverae: Impensis bibliopolii Hahniani, 1888.

KRUSCH, Bruno (ed.). Fredegarii et aliorum chronica. Vitae sanctorum. Hannoverae: Impensis bibliopolii Hahniani, 1888.