Největší ostuda v dějinách křížových výprav: Krvavé zničení Konstantinopole

Křižácké vojsko pod velením markýze z Montferratu se muselo odklonit od svého plánu, kterým bylo dobytí Alexandrie a Babylonu v Egyptě. Důvodem bylo, že si křižáci pro svou výpravu objednali od Benátčanů obrovské loďstvo. Právě odtud měla vojska společně vyplout k egyptským přístavům.

Vzhledem ke špatné domluvě a komunikačním šumům však došlo k tomu, že nemalé frakce křižáckého vojska zahájily výpravu z jiných evropských přístavů, a do Benátek tak dorazilo podstatně méně vojáků.

Křižáci proto neměli dostatek finančních prostředků na zaplacení obrovské flotily. Benátský dóže však trval na splacení dluhu. Využil zoufalé situace křižáků a nabídl jim, že pokud mu pomohou s bojem o město Zara (dnešní chorvatský Zadar), odpustí jim část dluhu a pomůže s dalším cílem výpravy.

Křižáčtí velitelé souhlasili a zavázali se benátskému dóžeti pomoci. Zanedlouho poté vyrazili a téměř bez velkých bojů město Zara obsadili. Rozhodli se tam strávit zimu a také zde přehodnotili další cíl výpravy. Více o počátku křížové výpravy si můžete přečíst zde.

Vzhledem k tomu, že křižácké vojsko bylo již od počátku výpravy téměř bez peněz a většina zásob byla spotřebována během zimního pobytu v Zaře, začali křižáčtí velitelé promýšlet další postup. Benátský dóže uvedl, že nedaleko, v oblasti Řecka, se nachází pohádkově bohatá země, která by jim pomohla s doplněním zásob. Jednalo se o Konstantinopol.

Křižáci si zároveň byli vědomi nedávného politického převratu a boje o moc v Konstantinopoli. Městu vládl císař Izák II., který měl bratra Alexia III. Ten využil císařovy slabosti a neschopnosti, nechal jej na lovu oslepit a uvrhl ho do vězení. Sám sebe poté nechal prohlásit za panovníka, čímž převzal vládu nad Byzantskou říší. Izák měl syna Alexia IV., který kvůli těmto politickým událostem vyhledal azyl u francouzského krále Filipa a později na dvoře v Německu.

Křižáci věděli, že nemohou jen tak vstoupit do křesťanského města a zabavit mu finance a zásoby, nyní však získali dokonalou záminku. Vyslali proto posly za mladým princem Alexiem IV. a pozvali ho do Zary, kde zrovna tábořili.

Mladý Alexius vycítil příležitost, jak se vrátit na trůn, a vyrazil do Zary. Odtud se poté plavil na připravených lodích na ostrov Korfu, kde kotvil zbytek křižáckého vojska. Takto událost líčí kronika:

„Když markýz poutníkům a Benátčanům řekl, že ten, kdo by měl v moci tohoto mladíka, o kterém jsme právě mluvili, by měl dobrou záminku k cestě do Konstantinopole a k získání zásob, pak měli křižáci dva rytíře velmi dobře a skvěle vybavené a poslali je do Německa pro tohoto mladíka, aby k nim přijel.“(HOLMES 1936, str. 56)

Následně se Alexius setkal s markýzem a benátským dóžetem, tedy s vůdci křižáckého vojska, a učinil jim neodolatelnou nabídku za jejich pomoc.

Markýz se Alexia zeptal:

„Co pro ně udělá, když z něj udělají císaře a nasadí mu korunu v Konstantinopoli?“ (HOLMES 1936, str. 57)

On odpověděl:

„Že dá vojsku dvě stě tisíc marek a bude vydržovat loďstvo o rok déle na své vlastní náklady a vydá se s nimi do zámoří se všemi svými vojsky a bude na své náklady udržovat deset tisíc mužů v zemi za mořem po všechny dny svého života a dá zásoby na celý rok všem, kteří opustí Konstantinopol, aby odjeli do zámoří.“ (HOLMES 1936, str. 58)

Velení výpravy souhlasilo. Bylo ovšem nutné získat souhlas od všech velitelů. Křižácké vojsko totiž nebylo jedna velká organizovaná armáda, nýbrž složenina menších skupin, přičemž jednotlivé skupiny měly své vlastní velitele – šlechtice, barony, biskupy atp.

Někteří vůdci byli zásadně proti a uváděli:

„Pch! Co bychom dělali v Konstantinopoli? Máme vykonat naši pouť a také náš plán na cestu do Babylonu nebo Alexandrie. Navíc nás má naše námořnictvo následovat jen jeden rok, a polovina roku už uplynula.“ (HOLMES 1936, str.59)

Jiní zase byli pro a argumentovali tím, že na cestu do Babylonu a Alexandrie nemají vůbec žádné zásoby a že je lepší jít do Konstantinopole, než zemřít hladem a žízní v Babylonu. Markýz se velmi snažil všechny velitele přesvědčit k cestě do Konstantinopole. Sám totiž pociťoval velkou osobní křivdu vůči císaři, který se ho již dříve pokusil zajmout a zabít.

Nakonec se všichni baroni uvolili, že do Konstantinopole vyrazí. Zbývalo však cestu odůvodnit a schválit před zástupci církve. Zeptali se proto biskupů přítomných ve vojsku, zda by byl hřích vydat se a bojovat v Konstantinopoli. Na to biskupové odpověděli dle kroniky takto:

„Že by to nebyl hřích, nýbrž spravedlivý skutek; neboť jelikož měli právoplatného dědice, který byl vyděděn, mohli by mu dobře pomoci získat jeho práva a pomstít se svým nepřátelům. Pak přiměli mladíka přísahat na relikvie, že dodrží úmluvy, které s nimi předtím uzavřel.“ (HOLMES 1936, str. 66)

Armáda se dala do pohybu. Připravili loďstvo a své vybavení a vypluli na moře. Nejprve pluli do přístavu Abydos, který se nacházel před Konstantinopolí. Odtud poté pokračovali Úžinou svatého Jiří, dokud nebyli na dohled od Konstantinopole. Takto událost líčí kronika:

„Pak tam čekali, dokud se všechna plavidla neshromáždila. A když se celé loďstvo a všechna plavidla shromáždila, seřadili a vyzdobili svá plavidla tak skvěle, že to byla ta nejkrásnější věc na světě k vidění. Když ti v Konstantinopoli uviděli toto loďstvo, které bylo tak skvěle seřazené, s úžasem na něj hleděli, vylezli na hradby a na domy, aby se na tento zázrak podívali. A ti z loďstva také pohlédli na velikost města, které bylo tak dlouhé, a tak široké, a nesmírně nad ním žasli.“ (HOLMES 1936, str. 67)

Křižácké vojsko nezůstalo dlouho bez povšimnutí. Císař jim poslal uvítání a posly s dotazem, co mají v plánu v Konstantinopoli dělat. Dokonce jim nabídl úplatu v podobě truhly stříbra a zlata. Velitelé vojska však odpověděli, že nestojí o jeho zlato, ale chtějí, aby se vzdal neprávem nabytého trůnu. To vyslanci ihned odmítli. Vojsko se na svých lodích dalo do pohybu.

Takto událost líčí kronika:

„Pak bylo po celém vojsku nařízeno, aby se všichni ozbrojili, velcí i malí. A když byli všichni ozbrojeni, vyzpovídali se a přijali přijímání, neboť měli velký strach z přistání naproti Konstantinopoli. Pak seřadili své šiky, své lodě, své transportní lodě a své galeje, a rytíři nastoupili do transportních lodí se svými koňmi a vydali se na cestu. A nechali rozeznít trubky ze stříbra a z mosazi, rovných sto párů, a bubnů a tamburín více než velmi mnoho.“ (HOLMES 1936, str. 68)

Obrana města zareagovala rychle. Řekové se okamžitě vyzbrojili a čekali na příkazy císaře. Ten je vyzval, aby chránili pobřeží a zabránili křižáckému vojsku ve vylodění.

Takto bitvu o pobřeží líčí kronika:

„Pak vzali své střelce z kuší a své lučištníky a postavili je vpřed na bárky, aby vyčistili břeh od Řeků, a když byli takto rozestavěni, postupovali směrem ke břehu. Když Řekové viděli, že se poutníci ze strachu před nimi nevzdají vylodění na břeh, a viděli je se přibližovat, stáhli se a neodvážili se na ně čekat. A tak loďstvo dosáhlo břehu. Jakmile přistáli, rytíři vyjeli z transportních lodí na svých koních; neboť transportní lodě byly postaveny tak, že tam byly dveře, které se daly otevřít, a most, který se dal vysunout, po němž mohli rytíři vyjet na břeh plně v sedle. Když loďstvo přistálo a Řekové, kteří se stáhli, viděli, že všichni vyšli ven, byli z toho velmi zděšeni.“ (HOLMES 1936, str. 69)

Vylodění křižáci začali prchající Řeky pronásledovat až k mostu, který vedl k městu. Křižáci poté zabezpečili přístav, aby nemuseli neustále hlídat flotilu. Silou dobyli poměrně dobře chráněnou Galatskou věž. Následně se všichni Benátčané a křižáci začali domlouvat na plánu dobytí města. Nakonec se dohodli, že Francouzi na město zaútočí po zemi a Benátčané po moři. Benátský dóže řekl, že nechá na svých lodích postavit obléhací stroje a žebříky, pomocí kterých by mohli napadnout hradby. Pak se rytíři i všichni ostatní ozbrojili a vydali se překročit most, který se nacházel kousek od města.

Takto událost líčí kronika:

„A když dorazili k mostu, Řekové tam přišli, aby jim v přechodu bránili, jak nejlépe dovedli, až je nakonec poutníci silou zbraní odehnali a přešli. Když dorazili k městu, vznešení muži se utábořili a rozbili své stany před palácem Blacherny.“

„Benátský dóže pak nechal vyrobit úžasné a velmi jemné stroje, neboť jim nařídil vzít ráhna, která nesou plachty lodí, a která byla rovných třicet sáhů (toises) dlouhá nebo i více, a nechal je dobře svázat a připevnit ke stěžňům silnými provazy a nechal na nich udělat dobré mosty z prken a podél provazů dobré kůly.“ (HOLMES 1936, str. 70)

Benátčané tedy měli za úkol provést útok na město po moři a křižáci zase po souši. Útok měl probíhat souběžně, aby museli obránci města bojovat a bránit se na dvou frontách najednou. Byzantský císař Alexios překvapil křižáky, když vyvedl z města obrovskou armádu čítající bezmála sto tisíc jezdců (poznámka autora: jedná se o velmi zveličené číslo, autor kroniky počty nepřátel záměrně nadsazoval). Ta byla rozdělena do sedmnácti šiků a obklíčila mnohem menší francouzský tábor.

Křižáci, kteří disponovali pouhými sedmi šiky o síle sedmi set rytířů, byli tímto nečekaným manévrem velmi zděšeni a museli urychleně přeskupit své síly k obraně. Tři šiky vyrazily čelit samotnému císaři, zatímco zbylé čtyři dostaly přísný zákaz opustit tábor, aby jej ochránily před obklíčením. Obránci tábora navíc projevili velkou vynalézavost, když do svých řad zařadili i kuchaře a čeledíny vyzbrojené hrnci a palicemi.

Zatímco Benátčané na moři tvrdě zaútočili pomocí mostů přímo na hradby a podařilo se jim dokonce zapálit část města, na souši došlo k vážnému rozkolu mezi francouzskými veliteli. Flanderský hrabě, jenž vedl předvoj, uposlechl radu stáhnout se blíže k táboru, aby neztratil podporu, avšak hrabě ze St. Pol a Pierre z Amiens tento ústup odmítli jako ostudný a trvali na tom, že na místě zůstanou.

Tento rozkol nakonec vyústil v to, že uražení velitelé vzbouřeneckého šiku převzali iniciativu a začali sebevědomě postupovat vpřed k císaři, což donutilo zahanbeného flanderského hraběte i ostatní rytíře, aby se k nim přidali. Tímto postupem donutili obrovskou císařovu armádu zastavit.

Takto boj líčí kronika:

„Když rytíři z šiku flanderského hraběte viděli, že hrabě ze St. Pol a můj pán Pierre z Amiens se pro nic na světě nevrátí, přišli za hrabětem a řekli mu: Pane, děláte si velkou ostudu, že nepostupujete vpřed, a vězte, že pokud teď nepojedete vpřed, nebudeme se již cítit k vám vázáni. Když to flanderský hrabě uslyšel, pobídl koně ostruhami a všichni ostatní za ním, a hnali se vpřed, dokud nedostihli šik hraběte ze St. Pol a mého pána Pierra z Amiens, a když je dostihli, jeli vedle nich na jedné frontě, a šik mého pána Jindřicha jel za nimi. Císařovy šiky a naše šiky teď byly u sebe tak blízko, že císařovi střelci z kuší stříleli doprostřed našich lidí a naši střelci z kuší rovněž doprostřed lidí císaře. Nyní mezi císařem a našimi šiky zbývalo zdolat jen mírné stoupání, a císařovy šiky začaly stoupat z jedné strany a naše z druhé.“ (HOLMES 1936, str. 75)

Císařovi vojáci začali pod náporem přibližujícího se křižáckého vojska panikařit. Císař původně své muže rozdělil, neboť zamýšlel napadnout tábor křižáků s jednou částí vojska a s tou druhou odrážet křižácký protiútok. Nyní však v panice vojáky mířící k táboru stáhl, aby křižáckému protiútoku čelili společně. Po krátkém boji se však císař rozhodl ustoupit zpět za hradby města.

Tento neúspěch vedl k tomu, že lid a šlechta začaly na císaře vyvíjet tlak. Vyhrožovaly mu, že pokud je ihned nezbaví obléhatelů, samy je ve městě přivítají a ustanoví novým císařem mladého prince, který přijel s křižáky. Císař proto slíbil, že se s křižáckým vojskem střetne hned následujícího dne.

Svůj slib však nedodržel a z města uprchl. Křižácké vojsko poté bez boje vstoupilo do města a ovládlo jej. Baroni následně korunovali mladého prince císařem a osvobodili jeho otce Izáka z vězení.

„Když potom baroni korunovali Alexia, jak jsem vám řekl, bylo dohodnuto, že můj pán Pierre z Bracheux se svými lidmi zůstane v paláci s císařem. A potom baroni zařídili, jak by měli být ubytováni oni, a neodvažovali se vůbec zůstat ve městě kvůli Řekům, kteří byli zrádci, ale místo toho se šli ubytovat přes přístav, směrem ke Galatské věži.“ (HOLMES 1936, str. 80)

Křižáci mezitím vyčkávali na vyplacení předem dohodnuté odměny.

Nově korunovaný císař vyplatil křižákům sto tisíc marek. Tyto peníze byly rozděleny tak, že polovinu dostali Benátčané a zbytek křižáci, kteří z nich doplatili zbývající dluh za lodě. Císař poté křižákům nabídl, aby mu pomohli obsadit zbylá města.

„Potom dobrá polovina vojska odtáhla s Alexiem a druhá polovina zůstala v Konstantinopoli, aby přijala platbu, a Izák zůstal, aby barony vyplatil. Alexios tedy táhl se vším svým vojskem a dobyl dobrých dvacet měst a celých čtyřicet hradů či více v oné zemi, a Alexios, ten druhý císař, jeho strýc, před ním neustále prchal, a Francouzi byli pryč plné tři měsíce.“ (HOLMES 1936, str. 81)

Zatímco byla polovina vojska pryč, převzal vládu nad Konstantinopolí Izák. Ten však křižákům odmítal vyplatit zbytek slíbené odměny. Křižáčtí velitelé proto své vojsko z tažení s Alexiem stáhli a domáhali se slíbené platby. Řekové mezitím Konstantinopol výrazně opevnili tím, že zesílili a zvýšili hradby a postavili obranné stroje.

Spor mezi císařem a křižáky definitivně vyeskaloval v zimě. Císařův rádce a našeptávač Murzuflos měl na panovníka obrovský vliv a zároveň chystal státní převrat, při kterém plánoval císaře zabít. Slíbil proto šlechtě, že je zbaví jak Francouzů, tak i císaře Alexia, pokud ho udělají novým vládcem. Po této dohodě nechal Murzuflos v noci uškrtit císaře Alexia i jeho otce Izáka. Následně se sám prohlásil císařem.

„A nakonec Murzuflos řekl: Pokud to necháte na mně, řekl, a uděláte mě císařem, zbavím vás Francouzů i tohoto císaře, takže s nimi už nikdy nebudete mít žádné potíže. A oni řekli, že pokud by je osvobodil, udělají ho císařem, a Murzuflos slíbil, že je osvobodí do týdne, a oni souhlasili, že ho udělají císařem. Pak Murzuflos odešel a neztrácel čas. Vzal s sebou seržanty, vstoupil v noci do komnaty, kde spal jeho pán císař, který ho propustil z vězení, a nechal mu uvázat kolem krku provaz a uškrtit ho, a stejně tak i jeho otce Izáka.“ (HOLMES 1936, str. 85)

Křižáci město ihned napadli znovu. Zpočátku kladla císařova armáda velký odpor, což křižákům ubíralo na odhodlání. Byzantinci využili nového opevnění a silných obranných strojů, které v mezidobí nerušeně vybudovali. Do karet jim rovněž hrálo počasí. Díky silnému větru nebylo možné zahájit útoky z lodí tak jako předtím.

Křižáckému vojsku výrazně pomohlo, když arogantní císař přestal platit najatým Varjagům (vikingským bojovníkům), kteří město bránili.

Počasí se křižákům nakonec umoudřilo 12. dubna 1204. Díky tomu mohla benátská flotila přirazit až těsně k městskému opevnění. Následoval krátký střet, po němž pronikla první zhruba sedmdesátka křižáků dovnitř. Části vojska se povedlo probourat do hradeb úzké otvory, kterými se protáhlo vždy jen několik málo mužů současně. Zároveň se Benátčanům dařilo překonávat hradby přímo z palub svých lodí.

Obránci města byli demoralizovaní. Týdny nedostali žold a v podstatě odmítali město bránit. Elitní obránci se proto začali křižákům vzdávat.

Takto prvotní obranu líčí kronika:

„A ti uvnitř města se velmi udatně bránili a měli plných šedesát petrarií vrhajících střely a při každém vrhu zasáhli lodě, ale lodě byly tak dobře pokryty prkny a vinnou révou, že jim nezpůsobili žádnou škodu, a kameny byly tak velké, že je člověk nedokázal zvednout ze země. A Murzuflos byl na svém pahorku, nechával troubit na své trubky a bít na tamburíny a dělal velký hluk, povzbuzoval své lidi a říkal: Běžte sem! Běžte tam! a posílal je tam, kde viděl, že je to nejvíce potřeba.“ (HOLMES 1936, str. 95)

„Rytíř Ondřej z Dureboise neudělal nic jiného, než že se chytil této věže rukama a nohama a dostal se dovnitř po kolenou. Když byl uvnitř na kolenou, vrhli se na něj se sekerami a meči a zuřivě do něj bušili, ale protože měl brnění, z Božího milosrdenství ho nezranili – jako by ho Bůh chránil, protože nechtěl, aby déle vzdorovali nebo aby tento muž zemřel. Místo toho, kvůli jejich zradě, neloajálnosti a vraždě, kterou Murzuflos spáchal, chtěl, aby bylo město dobyto a všichni lidé ve městě zneuctěni. Tento rytíř se tedy postavil na nohy, a jakmile stál na nohou, vytasil meč. Když ho uviděli na nohou, byli tak ohromeni a měli tak velký strach, že uprchli do dalšího patra pod nimi.“ (HOLMES 1936, str. 96)

Křižáci se těmito útoky postupně probojovali do města a začali ho neuvěřitelným způsobem plenit a zabíjet jeho obyvatele.

Třídenní drancování Konstantinopole křižáky přineslo zkázu obrovskému množství antických i středověkých památek. Během rabování přišlo o život mnoho obyvatel a jejich domovy byly zcela vyloupeny. Útočníci se nezastavili ani před hrozbou exkomunikace z církve a brutálně pustošili a znesvěcovali místní chrámy a kláštery.

Takto plenění popisuje kronika:

„Poslali tedy zabrat všechny nejlepší domy, a to nejbohatší ve městě a nechali je všechny zabrat dříve, než se o tom dozvěděli chudí rytíři a prostý lid vojska. A když se to dozvěděli chudí, šel každý, jak nejlépe mohl, a vzal, co se dalo. A našli toho hodně, hodně si vzali a hodně toho zbylo, protože město bylo velmi velké a lidnaté.“

„Poté bylo nařízeno, aby veškeré bohatství z kořisti bylo sneseno do jednoho kostela ve městě. Bohatství tam bylo shromážděno a oni vybrali deset rytířů, vysoce postavených mužů z řad poutníků, a deset Benátčanů, kteří byli považováni za čestné, a postavili je, aby toto bohatství střežili.“ (HOLMES 1936, str. 101)

Latinské vojsko tak vyplenilo největší město Evropy. Křižáci a chudí rytíři byli utrženi ze řetězu. Ničili a kradli vše, co našli. Tři dny vraždili, znásilňovali, rabovali a ničili v rozsahu, který by i pohani považovali za neuvěřitelný. Křižáci dali průchod své nenávisti vůči Řekům nejvíce při znesvěcení největšího chrámu. Ta nejsvatější místa zdecimovali, vytrhali ikony a cenné kovy. Na patriarchův trůn usadili lehkou děvu, která zpívala hrubé písně, a přitom pila víno z posvátných církevních nádob. Brutálně vraždili obyvatele, pálili domy, pili víno a mezitím znásilňovali jeptišky. (Vryonis 1967, str. 152)

Papež Inocenc III. byl jednáním Kristova vojska zdrcen a rozhněván. Poutníky káral a styděl se za jejich činy. Byzantská říše kompletně zkolabovala a byla rozdělena mezi Benátčany a vůdce výpravy. V Konstantinopoli tak vznikla Latinská říše, dále jako vazalský stát vzniklo Soluňské království a Benátčané založili Vévodství archipelágu (souostroví) v Egejském moři. Zbytek Byzantské říše byl roztříštěn na menší státy.

Čtvrtá křížová výprava se dá hodnotit dvěma způsoby. První je ten, že uznáme, že se určitě jednalo o vojenský triumf, ale to je tak vše. Druhý způsob, jak na to nahlížet, je ten, že se jedná o extrémní ostudu křesťanských výprav. Výprava nabrala absolutně ohavný směr již v momentě, kdy se křižáci nechali najmout jako podřadné vojsko žoldáků. Své tažení však „vyšperkovali“ až tímto brutálním pleněním.

Velmi děkuji, že čtete. Vážím si veškeré podpory.

Zdroje:

Vryonis, Speros (1967). Byzantium and Europe. New York: Harcourt, Brace & World. p. 152

ROBERT OF CLARI. The Conquest of Constantinople. New York: Columbia Press 1936, přeložil Edgar Holmes McNeal