Jak čtvrtá křížová výprava zničila křesťanská města

Ačkoliv třetí křížová výprava, vedená Richardem I. (později zvaným Lví srdce), nebyla úspěšná, co se vytyčeného cíle týče, rozhodně nebyla fiaskem. Třetí křížová výprava totiž měla za hlavní a jediný cíl znovudobytí a získání Jeruzaléma. Tento úkol se však Richardovi nepodařilo dokončit, protože byl nucen ukončit své tažení s ohledem na politickou situaci v Anglii. Během Richardova tažení tam totiž jeho bratr Jan připravoval komplot s francouzským králem a hrozilo, že by Richard mohl přijít o trůn.

I když Richard Jeruzalém zpět nezískal, podařilo se mu dobýt klíčová města na pobřeží Svaté země. Konkrétně dobyl a získal Akkon a přístavní město Jaffu. Dokonce dvakrát dokázal porazit Saladinovo vojsko, a tím tak zachoval Jeruzalémské království. Před odchodem a ukončením tažení uzavřel král Richard se Saladinem tzv. Jaffskou smlouvu, která zaručovala mír po dobu tří let a také umožňovala svobodný pohyb poutníků do Jeruzaléma. (Více viz článek o Jaffské smlouvě zde.)

Saladin však zemřel dne 4. března 1193, což bylo ještě před vypršením příměří. Vládu nad jeho říší převzali jeho synové a dva bratři. Příměří poprvé porušili křižáci, konkrétně během německé křížové výpravy v roce 1197. Němci tehdy zaútočili na území vládce Damašku. Ten na to reagoval útokem na přístavní město Jaffu, které následně dobyl. Němcům se na oplátku podařilo dobýt Bejrút. Celkově se tak změnilo strategické rozložení Jeruzalémského království, které bylo nyní celé obklopeno ajjúbovským sultanátem.

V roce 1198 usedl na papežský stolec Inocenc III. Obratem začal kázat o další křížové výpravě, načež vydal papežskou bulu „Post miserabile“, kterou čtvrtou křížovou výpravu oficiálně vyhlásil.

Problém byl, že v té době byla Evropa ve válce. Německo tehdy vedlo spory s papežskou mocí a Anglie válčila s Francií. Situaci však změnil důležitý a velmi vážený muž, kněz Fulko z Neuilly, kterého dobová kronika přímého účastníka výpravy líčí takto:

„Zde žil jeden kněz, jménem mistr Fulko, který byl z Neuilly, farnosti, jež leží v pařížském biskupství. Tento kněz byl velmi ctihodný muž a velmi dobrý klerik, a procházel zemí, kázal kříž a mnoho lidí ho následovalo, protože to byl tak ctihodný muž, že pro něj Bůh činil velké zázraky. A tento kněz získal velké bohatství, které mělo být přeneseno do Svaté země za mořem.“ (HOLMES 1936, str. 31)

Na základě jeho kázání přijali kříž jako první Thibaut ze Champagne, flanderský hrabě Balduin a jeho bratr Jindřich. To vyvolalo mezi šlechtici masivní řetězovou reakci – mnozí z nich rovněž přijali kříž a zapojili se tak do čtvrté křížové výpravy.

Jako vůdce výpravy byl určen hrabě Thibaut ze Champagne. Zvolilo si ho a následovalo velké množství šlechticů. Nicméně před zahájením výpravy, v roce 1201, hrabě zemřel. K tomu všemu navíc zemřel i kněz Fulko, který měl na výpravu obrovský vliv. Výprava tak rázem neměla svého vůdce a křižáci museli zvolit nového.

Z tohoto důvodu křižáci oslovili markýze z Montferratu v Lombardii. Předali mu pozvánku k setkání ve městě Soissons, kde mělo být domluveno konkrétní tažení. Takto událost líčí přímý účastník výpravy:

„Když markýz dorazil do Soissons, zeptal se baronů, proč pro něj poslali. Baroni se však spolu poradili a řekli mu: Pane, poslali jsme pro vás, protože hrabě ze Champagne, náš pán, který byl naším velitelem, je mrtev. Tak jsme pro vás poslali jako pro nejctihodnějšího muže, kterého jsme znali, a toho, kdo by nám, dá-li Bůh, mohl v naší záležitosti dát nejlepší radu. A všichni vás ve jménu Božím prosíme, abyste byl naším pánem a pro lásku k Bohu přijal kříž.“ (HOLMES 1936, str. 35)

„Markýz řekl, že si to promyslí, a když tak učinil, odpověděl, že přijme kříž pro lásku k Bohu a aby pomohl zámořské zemi. Poté se biskup ze Soissons neprodleně oblékl do roucha a předal markýzovi kříž; a když kříž přijal, dali mu dvacet pět tisíc livrů z peněz, které hrabě ze Champagne zanechal křižákům.“ (HOLMES 1936, str. 36)

Ihned poté, co markýz přijal kříž, položil ostatním křižáckým šlechticům klíčovou otázku, a to, jakou mají strategii a kudy se budou chtít do země Saracénů vydat. Na to baroni prohlásili, že vůbec neplánují cestovat do Sýrie, neboť syrské země představují ohromnou sílu a bylo by tam těžké něčeho dosáhnout. Jejich pozornost se nově obrátila na Babylon a Alexandrii. Naplánovali si tedy, že si pronajmou loďstvo a do Alexandrie se přepraví všichni najednou.

Rozhodli se proto vyslat posly k námořním mocnostem. První volbou byl Janov. Cílem totiž bylo přepravit čtyři až pět tisíc rytířů a až sto tisíc pěšáků. Janované však tak velkou objednávku nepřijali. Stejným způsobem byli poslové odmítnuti i v Pise. Z tohoto důvodu pokračovali do Benátek. Takto událost líčí kronika:

„Pak pokračovali do Benátek, promluvili s benátským dóžetem a řekli mu, co hledají: že si chtějí pronajmout přepravu pro čtyři tisíce rytířů a jejich výzbroj a pro sto tisíc pěšáků. Když to dóže uslyšel, řekl, že o tom popřemýšlí, protože tak velká záležitost by měla být dobře zvážena. Poté dóže svolal všechny vysoké radní města, promluvil k nim a přednesl jim, o co byl požádán. A když se společně poradili, dóže odpověděl poslům a řekl jim: Páni, jsme ochotni s vámi uzavřít dohodu. Obstaráme vám loďstvo dostatečně velké pro vaše potřeby za sto tisíc marek, pokud budete souhlasit, za předpokladu, že pojedu spolu s polovinou všech mužů schopných nosit zbraň z celých Benátek a že budeme mít polovinu všech zisků, kterých se tam dosáhne. A na vlastní náklady přidáme padesát galér.“ (HOLMES 1936, str. 37)

Nakonec se domluvili na ceně osmdesát sedm tisíc marek. Dóže benátský okamžitě všem poddaným přikázal, aby zanechali všech svých činností a podíleli se na stavbě mohutného loďstva. (Poznámka autora: Uváděné počty vojáků se jeví jako velmi nadsazené, středověcí kronikáři měli totiž tendenci velikost vojska pompézně zveličovat).

Poté, co se poslové vrátili a předali zprávu vedení výpravy, byla provedena první zálohová platba za objednané lodě. Konkrétně byly k platbě použity peníze po zesnulém hraběti ze Champagne a část peněz, kterou nashromáždil kněz Fulko. Celkem byla odeslána částka ve výši dvacet pět tisíc marek.

Bylo domluveno, že se jednotlivé frakce křižáckého vojska přesunou do Benátek, odkud všichni odplují najednou. Takto událost líčí její účastník:

„Když se všichni poutníci shromáždili v Benátkách a spatřili to bohaté loďstvo, které bylo postaveno, ty bohaté lodě, obrovské nákladní lodě, transportní plavidla pro přepravu koní a galeje, velmi nad tím žasli i nad velkým bohatstvím, které ve městě nalezli. Když viděli, že nemohou všichni najít ubytování ve městě, rozhodli se mezi sebou, že půjdou a utáboří se na ostrově svatého Mikuláše.“ (HOLMES 1936, str. 39)

Když se křižáci utábořili a přestaly přicházet nové a nové skupiny, vyšlo najevo, že jich není dostatek. Ukázalo se, že místo čtyř tisíc rytířů a sta tisíc pěšáků se shromáždila jen tisícovka rytířů a padesát tisíc členů pěchoty. I tak se benátský dóže dožadoval zaplacení zbytku ceny za mohutné loďstvo.

K tomuto nedorozumění došlo proto, že některé části vojska odpluly z jiných přístavů.

Tuto situaci vyřešili křižáci podle kroniky takto:

„Když to křižáci uslyšeli, pohovořili spolu a dohodli se mezi sebou, že každý rytíř dá čtyři marky a za každého koně čtyři a každý jízdní seržant dvě, a že ten, kdo dá méně, by měl dát alespoň jednu marku. Když tyto peníze shromáždili, předali je Benátčanům a stále zbývalo zaplatit padesát tisíc marek.“ (HOLMES 1936, str. 40)

To pochopitelně rozzlobilo vládce Benátek. Křižákům řekl:

„Páni, řekl, zacházeli jste s námi špatně, neboť hned jak se mnou vaši poslové uzavřeli dohodu, přikázal jsem po celé své zemi, aby žádný obchodník nechodil obchodovat, ale aby všichni pomohli připravit toto loďstvo.“ (HOLMES 1936, str. 40)

Následně dal křižákům varování. Nebude-li doplacena plná cena, nenechá je odjet. Zároveň jim odmítl vydávat jídlo a pití.

Řešení dluhu se objevilo překvapivě brzy. Benátský dóže byl poněkud vypočítavý, a proto předložil křižáckému vojsku v podstatě ultimátum, které v jejich situaci nemohli odmítnout. Nabídka zněla tak, že zbývající část ceny doplatí z budoucího úspěchu výpravy – tedy ze zabaveného majetku sultanátu. Protože ale přicházela zima, sdělil jim, že stejně nemohou vyplout, a nabídl jim, aby mu pomohli s jednou záležitostí ve městě Zara (dnešní Zadar v Chorvatsku). Takto událost zachytil kronikář:

„Je tu nedaleko jedno město, jmenuje se Zara. Lidé z tohoto města nám velmi ublížili a já a moji muži se na nich chceme pomstít, pokud to půjde. Pokud mi budete věřit, půjdeme tam a zůstaneme tam tuto zimu až do doby kolem Velikonoc, a pak si připravíme naše loďstvo a vydáme se přes moře do služby Boží. Zara je totiž velmi pěkné město, oplývající všemi dobrými věcmi.“ (HOLMES 1936, str. 42)

Velitelé výpravy souhlasili. Řadové vojsko však nebylo s plánem dopodrobna seznámeno. O tom, co nastane, věděl jen zlomek křižáckých sil.

Loďstvo vyrazilo na cestu. Rytíři byli odjezdem dojati, veselili se a zpívali. Rytmus plavby určovaly stříbrné trubky a do tempa veslařů řinčely válečné bubny. Na zádích lodí stáli klerici a zpívali „Veni Creator Spiritus“ (Poznámka autora: česky Přijď, Stvořiteli, Duchu svatý - je jeden z nejslavnějších a nejužívanějších latinských křesťanských hymnů, který slouží jako slavnostní modlitba vzývající Ducha svatého). Takto dopluli k městu Pola (Pula, dnešní Chorvatsko), kde přistáli a nabrali zásoby.

K Zaře dorazili v předvečer svátku svatého Martina, pravděpodobně kolem 10. listopadu léta Páně 1202. Lidé z města se velmi báli poté, co spatřili mocné loďstvo. Takto vylodění líčí kronika:

„Nechali zavřít brány města a chopili se zbraní, aby se bránili, jak nejlépe dovedli. Když byli ozbrojeni, dóže promluvil ke všem vznešeným mužům vojska a řekl jim: Páni, toto město velmi ublížilo mně i mému lidu a já bych se mu rád pomstil. Proto vás prosím, abyste mi pomohli. A baroni a vysoce postavení muži odpověděli, že mu rádi pomohou.“ (HOLMES 1936, str. 43)

Křižáci rozbili tábor nedaleko města. Během několika hodin dorazili z města poslové nesoucí listinu od papeže, ve které stálo, že pokud někdo z křesťanského vojska ublíží někomu z obyvatel Zary, bude vyloučen z církve. Reakce na papežský příkaz byla vlažná, odešli pouze dva vůdci, a to Šimon z Montfortu a Enguerrand z Boves. Ti odešli do Uher, kde plánovali přečkat zimu.

Když si byl benátský dóže jistý podporou všech ostatních baronů, nechal postavit obléhací stroje. Město Zara bylo dobře chráněno i bráněno a obklopovaly ho vysoké hradby. Takto událost líčí kronika:

„Obyvatelé města neuviděli, že nebudou moci dlouho vzdorovat. Vydali se tedy na jejich milost a město jim vzdali. Poté poutníci a Benátčané vstoupili dovnitř a město bylo rozděleno na dvě poloviny tak, že poutníci měli jednu polovinu a Benátčané druhou.“ (HOLMES 1936, str. 44)

„Poté se stalo, že mezi Benátčany a prostým lidem poutníků propukla velká šarvátka, která trvala celou noc a půl dne, a tato šarvátka byla tak zuřivá, že je rytíři stěží dokázali od sebe odtrhnout. Když je odtrhli, uzavřeli tak dobrý mír, že už mezi nimi nikdy později nepanovala nevraživost.“ (HOLMES 1936, str. 44)

Po uklidnění situace křižáci hovořili o exkomunikaci, která na ně měla být uvalena kvůli dobytí města Zary. Rozhodli se vyslat posly, biskupa ze Soissons a pána Roberta z Boves. Ti obstarali rozřešení přímo od papeže.

Tím, jak křižáci strávili zimu v Zaře a postupně utratili všechny peníze a snědli veškeré zásoby, nebylo reálné ve výpravě pokračovat. Ve vojsku se začaly objevovat pochybnosti, že není možné překonat Sýrii ani Alexandrii. Benátský dóže pak křižákům vnukl nový plán. Konkrétně jim sdělil, že v Řecku se nachází velmi bohatá země, která má všechno představitelné bohatství.

„Kdybychom měli rozumnou omluvu tam jít a vzít si v té zemi zásoby a další věci, dokud bychom se dostatečně nezotavili, zdálo by se mi to jako dobrý plán.“ (HOLMES 1936, str. 45)

Zároveň byzantský princ Alexios Angelos vyslal ke křižákům (již během jejich zimního pobytu v Zaře) posly s neuvěřitelnou nabídkou: pokud mu pomohou dosadit na trůn jeho sesazeného otce, zaplatí celý jejich dluh Benátkám, poskytne vojsko pro tažení do Egypta a podřídí byzantskou církev papeži.

Následujícím cílem výpravy se tak neplánovaně stala Konstantinopol. O výsledku výpravy si však detailně povíme v dalším článku.

Velmi děkuji za přečtení a za veškerou Vaši podporu.

Zdroje:

ROBERT OF CLARI. The Conquest of Constantinople. New York: Columbia Press 1936, přeložil Edgar Holmes McNeal