Krvavé pobřeží Jaffy: Jak Richard Lví srdce s hrstkou mužů pokořil Saladina

Po triumfálním vítězství křižácké armády pod vedením Richarda I. nad Saladinem v bitvě u Arsufu, nedaleko přístavního města Jaffa, byl Saladin se svou početnou armádou donucen k úplnému ústupu a reorganizaci vojska. Králi Richardovi již nyní nic nebránilo v tom, aby mohl snadno a vcelku bez boje obsadit přístavní město Jaffa. Král Richard jako vynikající stratég vnímal obsazení Jaffy jako klíčové, neboť při obléhání Jeruzaléma chtěl přes přístav zásobovat vojsko jídlem, vodou a posilami.

Saladinovo vojsko bylo porážkou zdevastováno. Pomineme-li tragické ztráty na lidských životech, zvířatech a materiálu, utrpěla ze všeho nejvíce morálka. Dosud neporažený Saladin v klíčovém přímém střetu s křižáckým vojskem prohrál. Sám byl z porážky zklíčený a nebezpečí, že by mohl ztratit Jeruzalém, jej začalo děsit stále více. Jako další krok tedy Saladin nechal kompletně zničit pevnost Aškalon. Předpokládal totiž, že Richardovy další kroky povedou právě tam. Jelikož zatím neměl dostatek sil na nový přímý střet, a nadto se jej pravděpodobně i obával, nechal pro jistotu pevnost zničit. Takto událost líčí kronika:

„Věru saracénští emírové a urozenější, kterým Saladin daroval pozemky a mnohé bohatství, lahodíce uším samotného Saladina, mluvili nadneseným jazykem a nabubřelými slovy a naplnili jej marnou nadějí. Říkali, že bezpochyby s pomocí Mohamedovou v onen den bitvy budou křesťané dočista vyhlazeni ze země, ale toto mohamedánské proroctví je zcela zklamalo a jejich drzá chvástavost byla potlačena.“ (STUBBS 1864, str. 280)

„Saladin v zápalu onoho hněvu, zavolav svého bratra Safadina, řekl: „Nyní věz, že je mou vůlí vyzkoušet, jakou důvěru bych měl mít ve svém lidu v tomto kritickém okamžiku. Vyjdi bez prodlení a nechej srovnat se zemí zdi a věže Aškalonu a také město Gaza (Guadres). Darum však svěř stráži k ochraně, kudy projde můj lid. Nechej též strhnout Galatii a Blanchegarde, Jaffu a Casal des Plains, Casal Maen, Svatého Jiří, Ramlu, Belmont, Toron, hrad Arnoldův, Beauverium a Mirabel. Kromě toho znič všechny horské pevnosti, ať tvé oko neušetří žádné město, hrad nebo tvrz. Všechno strhni, všechno zboř, kromě Kraku a Jeruzaléma.“ Safadin tedy vyšel a bez váhání vykonal vše, co Saladin nařídil.“ (STUBBS 1864, str. 280)

Po obsazení Jaffy začalo křižácké vojsko okamžitě s jejím opevňováním. Město začalo Richardovi sloužit jako operační základna, ze které se měl pokusit získat Jeruzalém a naplnit tak cíl třetí křížové výpravy.

Pomalu se však blížila zima a král Richard I. věděl, že potřebuje čas na opravu a zabezpečení jaffského přístavu. Z tohoto důvodu se rozhodl na místě posečkat a navázal drobný diplomatický dialog se Saladinem. V podstatě mu odeslal podmínky kapitulace a vydání Jeruzaléma. Toto diplomatické okénko líčí křesťanská kronika následovně:

„Král poslal urozené a pracovité muže jako vyslance k Saladinovi a jeho bratru Safadinovi s požadavkem na celé království Sýrie se vším, co k němu patří, které naposledy držel malomocný král. Kromě toho požadoval i poplatek z Babylonu (Egypta), jaký kdysi dostávali králové, jeho předchůdci. Neboť všechno, co odjakživa patřilo k Jeruzalémskému království, pro sebe vymáhal dědičným právem na základě pokrevního příbuzenství s předchůdci, kteří zmíněné území získali a drželi. Když poslové plnící úkol vyslanectva vyhledali a našli Saladina a jasně mu vyložili podstatu králova požadavku, Saladin nesouhlasil.“ (STUBBS 1864, str. 295)

Saladin na to reagoval tak, že poslal svého bratra Safadina jako vyslance se zprávou, kterou kronika zachytila takto:

„Když pak Safadin přišel ke králi a předal mu Saladinovy vzkazy, král, zvažuje zmatené poměry a nejistý výsledek válečných událostí, usoudil, že je třeba na čas vyčkat, aby se mohl pro budoucnost pečlivěji zabezpečit. Běda! Byl v těchto věcech málo prozíravý, neboť ještě nevycítil jejich lest, totiž že ho neopatrného záměrně zdržovali průtahy, aby získali více času k ničení měst, hradů a opevnění oné země.“ (STUBBS 1864, str. 296)

V prosinci se Richard rozhodl pokračovat v tažení na Jeruzalém. Saladin byl totiž nucen pod tlakem svých emírů na čas rozpustit značnou část své armády. Richard proto ucítil příležitost a ihned se s křižáckým vojskem začal přesouvat k Jeruzalému. Armáda úspěšně překonala první část cesty a nejprve strávila Vánoce v Latrunu. Poté 31. prosince 1191 pochodovala do Beit Nuba, což je místo vzdálené jen několik kilometrů od Jeruzaléma. Situaci však velmi zkomplikovalo počasí. Panovaly silné deště a velké chladno. Vojskem se šířily nemoci a Richard začal pochybovat, zdali by na dobytí Jeruzaléma jeho síly vůbec stačily. Zároveň se bál, aby mu počasí neznemožnilo zásobování. Kombinace těchto faktorů tak vedla k rozhodnutí ukončit tažení a stáhnout vojsko. Během toho čelil u Beit Nuba menšímu nájezdu muslimů. Takto událost líčí kronika:

„A dorážely nápory prudkých větrů, takže vytrhávaly kůly stanů a odhazovaly je dál. Koně hynuli kvůli nesmírnému chladu a přívalům vody. Největší část zásob potravin, suchary, se rozmočila na kaši; a vepřové maso, lidově zvané slanina, hnilo. Krunýře a většina zbraní se pokrývaly rzí a jen stěží se daly usilovným leštěním uvést do původního lesku. Šaty se rozpadaly a vlivem podnebí cizích krajů, jež bylo v rozporu s jejich přirozenou tělesnou konstitucí, mnozí chřadli a pod náporem tolika strázní slábli. K útěše jim zbývalo jen jediné, totiž naděje, že v nejbližší době navštíví Boží hrob: nadmíru si totiž přáli spatřit město Jeruzalém a dokončit svou pouť.“ (STUBBS 1864, str. 304)

„I ti nemocní, kteří ulehli v Jaffě, byli na nosítkách a lůžkách přinášeni k vojsku v naději, že se potáhne na Jeruzalém. Podobně se odevšad sbíhalo převeliké množství lidí, aby společně s vojskem navštívili Boží hrob. Tato jediná naděje přehlušovala všechny ostatní nesnáze. Když však byli nemocní takto přinášeni, Turci na ně útočili a vraždili jak nosiče, tak samotné nemocné; domnívali se, že nesmí ušetřit nikoho, o kom věděli, že je jejich nepřítelem.“ (STUBBS 1864, str. 304)

Velitelé armád v čele s Richardem rozhodli, že kvůli nepříznivému počasí a těžkým podmínkám tažení ukončí. Místo toho se křižácké vojsko přesunulo k obsazení zničené pevnosti Aškalon, kterou nechal Saladin po prohrané bitvě u Arsufu strhnout. Po jejím obsazení začal král Richard ihned s obnovou opevnění. Chtěl pevnost opravit co nejdříve, a proto neváhal s výrazným financováním. Vojáky k provádění stavebních prací motivoval tím, že jim platil zlatem. Takto událost líčí kronika:

„Když pak byli k práci přiděleni vybraní zedníci, dílo rostlo rychleji. Rovněž král se tam při práci znamenitě blýskl, on, jenž ve všech svých činech jedinečně vynikal; sám rukama stavěl, sám slovy přesvědčoval, sám rozděloval prostředky, a tak si počínal nanejvýš účinně. Na jeho povzbuzování se jednotliví velmoži a magnáti poměrně, podle možností svých prostředků, ujali dokončení své části. Kdyby snad někdo z nich pro nedostatek peněz od práce upustil, pak velkomyslný král, větší svým srdcem než svou hodností, jim udělil ze svých vlastních prostředků tolik, kolik věděl, že každý jednotlivě potřebuje.“ (STUBBS 1864, str. 317)

Během těchto prací však Richard obdržel velmi znepokojivou zprávu ze svého domovského království – z Anglie. Dozvěděl se, že se jeho bratr Jan pokouší za pomoci francouzského krále Filipa Augusta ovládnout jeho trůn. Takto událost líčí kronika:

„Když mu byly oznámeny zmatky v jeho zemích, způsobené jeho bratrem hrabětem Janem, byl velmi znepokojen a prohlásil, že se chce vrátit do vlasti. V Cannetum Sturnellorum přišel ke králi z Anglie vyslaný posel, klerik jménem Jan z Alençonu, a oznámil mu, že Anglie je zmítána zmatky kvůli královu bratru, hraběti Janovi, který nedal na domluvy své matky královny ani nikoho jiného a řídil se spíše pohnutkami vlastní vůle. Také francouzský král ho podněcoval prostřednictvím častých poslů, takže věci zašly už tak daleko, že – jak posel tvrdil – pokud nebude tato hanebná zrada brzy nějakým způsobem zastavena, bezprostředně hrozí, že Anglie bude vymaněna z moci krále Richarda. Když král uslyšel tyto zprávy, byl znepokojen.“ (STUBBS 1864, str. 358)

Král Richard proto vážně uvažoval o ukončení svého tažení. Nakonec však svolil, že po Velikonocích roku 1192 bude s vojskem pokračovat v tažení na Jeruzalém. Křižácké vojsko již téměř dosáhlo cíle, když vtom Richard obdržel další zprávy z Anglie o komplotu svého bratra Jana s francouzským králem. Zároveň se velmi obával nedostatku pitné vody v okolí města. Z těchto důvodů se rozhodl od obléhání Jeruzaléma nakonec upustit. Takto je událost líčena kronikou:

„A kromě toho Turci ucpali všechny cisterny na všech stranách města, takže v okruhu dvou mil se nedala najít pitná voda, čímž by vojsko nesmírně trpělo. Nebylo by totiž bezpečné hledat vodu ve větších vzdálenostech od započatého obléhání; a ten nejmenší potůček tekoucí na úpatí Olivové hory by takovému vojsku nepostačoval; to je voda Siloe. Z těchto důvodů bylo v té době od obléhání Jeruzaléma zrazováno. Když se ve vojsku stalo všeobecně známým, že nebudou postupovat na Jeruzalém, ba že se odtud vojsko již vrátí, z nesmírného zoufalství a prudkého smutku začali proklínat své zdržení a pojatou naději na postup; a říkali, že si nepřáli žít déle, než dokud křesťané nezískají Jeruzalém a svatá místa nebudou ponechána v rukou cizinců.“ (STUBBS 1864, str. 394)

Místo toho se rozhodl cestou zpět zničit chráněnou pevnost Darum. Tomu předcházel další pokus o uzavření míru se Saladinem, a to na základě původních podmínek. Saladin však cítil, že je pozice krále Richarda oslabena, a s návrhem nesouhlasil. Takto událost líčí kronika:

„Saladin však, jemuž nebyl celkový stav našich věcí utajen a který vycítil, že naše síly postupně slábnou, v žádném případě nesouhlasil, ledaže by byl Aškalon srovnán se zemí. Když se to král z hlášení poslů dozvěděl, nezdálo se, že by ho to jakkoli pohnulo, ani jeho tvář se ani v nejmenším nezměnila; naopak ihned nařídil templářům a johanitům a s nimi i některým dalším, aby vsedli na koně (takže jich bylo celkem tři sta rytířů), vytáhli strhnout a zbořit hrad Darum a aby s dosazenými strážemi co nejpevněji zabezpečili Aškalon. Pověření spěšně vykonali královy příkazy a poté, co byl hrad Darum srovnán se zemí, se vrátili k vojsku.“ (STUBBS 1864, str. 399).

Vojsko krále Richarda poté ztratilo na síle. Někteří vojáci odešli do Aškalonu, jiní do Jaffy. Král se tedy rozhodl před opuštěním Svaté země výrazně opevnit Aškalon a následně zamířil do Akkonu, odkud plánoval odplout do Anglie. Saladin byl však o všech událostech dobře informován, přece jen ovládal obrovskou část země a ta byla celá protkaná zvědy. V domnění, že král Richard odplouvá a jeho vojsko výrazně osláblo, vyrazil k přístavnímu městu Jaffa, které se rozhodl získat zpět. Takto událost líčí kronika:

„Když Saladin uslyšel, že obyvatelé Jaffy již postrádají královu ochranu, uspořádal vojsko k pochodu tím směrem, v naději, že v nepřítomnosti krále Richarda bude moci město snadno dobýt. Vytáhl tedy s obrovským vojskem shromážděného lidu: počet jezdců činil dvacet tisíc. Přítomen byl také nejmocnější emír z Bily a syn Arcissův; a kromě nich téměř sto sedm emírů. Pěšáků z hor bylo pak nespočetné množství, pokryli tvář země jako kobylky. Vojsko tedy vytáhlo z Jeruzaléma a sestoupilo na pláně u Ramly s nesmírnou pýchou a hřmotem. Řítí se v houfech a kohortách, jako by byli štváni fúriemi, a zapřísahají se, že křesťany dočista vyhladí.“ (STUBBS 1864, str. 400)

Saladin, poté co dorazil do Jaffy, okamžitě zahájil agresivní útok na městské hradby. Obránců bylo ve městě málo, ale houževnatě se snažili město bránit. Nakonec však byli donuceni ustoupit před Saladinovými silami do městské citadely a zde se uzamknout. V tu dobu však již byl o událostech vyrozuměn král Richard, jenž se rozhodl místo odplutí do Anglie vyrazit na pomoc obyvatelům Jaffy. Takto událost líčí kronika:

„Následujícího pondělí začali útočit na hrad. Avšak ti, kteří byli ve městě, vyrazili do předměstských sadů (za hradbami) a mužně jim po celý den vzdorovali, takže se nemohli přiblížit k hradbám. A nedovolili jim přiblížit se ani v úterý, když se střetli v témže boji, ani ve středu, mocně se bráníce a dělajíce z nouze ctnost. Ve čtvrtek však troufalost Turků, kteří těžce nesli, že jsou odráženi takovou hrstkou a že nedosahují úspěchu, ještě zesílila a obléhání se upevnilo. Na Saladinův rozkaz byly vztyčeny čtyři vrhače kamenů, nesmírně těžké a účinné, a také dva mangonely, velmi obratné ve střelbě.

Ó, jaký nářek obležených bylo tehdy slyšet! Jejich počet přesahoval pět tisíc (spolu s těmi, kteří byli nemocní), jak naříkali a říkali: „Pane Bože zástupů, jaké útočiště nám ještě zbývá? Běda, ó králi Anglie, náš vůdče a ochránče, co jsi šel hledat do Akkonu? Ó, slábnoucí křesťanstvo, již jsi zahynulo!“ Mezitím, zatímco Turci nejzuřivěji dotírali, bylo město napadáno s největší silou a obležení mužně vzdorovali. Kdo by je viděl, jak v těchto úzkých hbitě vystupují na cimbuří a zase sestupují a jak se podle různých potřeb boje rychle přesouvají z místa na místo, byl by nesmírným soucitem pohnut k slzám. Vrhače kamenů pálily bez přestání a mangonely neutichaly. Ti uvnitř sice měli také vrhače kamenů, ale byli méně zběhlí v jejich používání.“ (STUBBS 1864, str. 401)

Když Richard připlouval k městu Jaffa, uviděl zástupy muslimských vojáků. Na hradbách také visely Saladinovy znaky a standarty. Richard propadl hrůze, že přijel na pomoc příliš pozdě. Jeho strach však rozptýlila postava plavající k jeho lodi. Jednalo se o klerika, který z Jaffy utekl, a když uviděl krále, neváhal a vydal se jej zpravit o aktuální situaci. Ujistil ho, že obránci město ještě brání a že stále není ztraceno. Král Richard v doprovodu několika svých rytířů, prakticky bez koní, jen se stovkami kopiníků a vlámských kušníků, vystoupil z lodi a okamžitě spěchal na pomoc. Takto událost líčí kronika:

„Když na to někteří odpovídali, že je zbytečné se o něco dalšího pokoušet, protože nevěří, že ještě žijí ti, kteří by měli být osvobozeni, a že přístup na břeh mezi tolika tisíci nepřátel je nesmírně obtížný; král, pátraje zvědavým pohledem a vše zkoumaje, uviděl jakéhosi kněze, jak se ze břehu vrhl do moře, aby k němu doplaval.

Když byl vpuštěn na královu galéru, se znaveným dechem a bušícím srdcem řekl: „Ó velkolepý králi, onen zbylý lid, jenž touží po tvém příchodu, nyní očekává tasené meče katů s nastavenými šíjem, jako ovce určené na porážku; jistě užuž zahyne, pokud s tvým přispěním nepřijde božská pomoc.“ Král mu řekl: „Zda-li ještě někdo zbývá? A na kterém místě?“ Kněz odvětil: „Ano, pane, tísní se před onou věží, kde mají být právě pobiti.“ Když to král uslyšel, řekl: „Pokud se tedy Bohu líbí – do jehož služby jsme pod Jeho vedením sem přišli – abychom zde zemřeli s našimi bratry, ať zhyne ten, kdo by nepostupoval vpřed.“ (STUBBS 1864, str. 407)

Po vylodění začala na pobřeží krvavá bitva. Král vystoupil na břeh jako první a po boku svých padesáti rytířů okamžitě začal prorážet linie muslimů. Za královým oddílem následovali kopiníci, kteří rovněž vyskakovali z lodí. Muslimové byli na pobřeží zmasakrováni, a ti, kteří přežili, se dali rychle na útěk. Poté král na pobřeží zbudoval provizorní opevnění a utvořil bojovou linii. Vojáky rozestavil tak, že kopiníky nasměroval dopředu. Ti poskytovali krytí janovským střelcům z kuší, kteří zasypávali ještě bojující i utíkající muslimy střelami. Takto událost po vylodění líčí kronika:

„Král je pronásledoval, mávaje taseným mečem, a rozháněl je tak prudce, že neměli ani čas se bránit. Uhýbají jeho nejtěžším úderům; nicméně královi druhové neustále zasahují prchající, odhánějí je, drtí, drásají, stínají a rozmetají, takže už břeh byl vyklizen od násilně vyhnaných Turků. Tam také král rozestavil vojáky, sloužící a střelce z kuší ke stráži a k zadržování povzdálí stojících Turků, kteří – jelikož nemohli našim jinak uškodit – naplňovali při ústupu celé pobřeží dotěrným vytím a křikem.“ (STUBBS 1864, str. 408)

Část králova malého vojska spěchala do města. Zde byli muslimští vojáci velmi zaskočeni. Netušili, že se král s vojskem blíží, a už vůbec neměli ponětí, že je jeho oddíl takto skromný. Začali tedy utíkat. Takto událost líčí kronika:

„Tehdy král po jakémsi točitém schodišti, které náhodou zahlédl v domech templářů, sám první vnikl do města, ve kterém nalezl více než tři tisíce Turků plundrujících všechno, prohledávajících nitra domů a odnášejících kořist. Ó, odvaho nepřemožitelného krále! Jakmile se dostal za zdi města, ihned nechal rozvinout své zástavy a vyvěsil je pěkně vysoko, aby je viděli křesťané, kteří byli obléháni ve věži. Když je spatřili, byli nevýslovně povzbuzeni, nabrali důvěru, chopili se zbraní a sestoupili z věže, aby se setkali s králem.“ (STUBBS 1864, str. 409)

„Když se to turecké vojsko dozvědělo, bylo zmateno. Král, postupující s taseným mečem, je pronásleduje, zabíjí a stíná; ti, co prchají před jeho tváří, padají napravo i nalevo v největší hustotě. Jakmile do boje vtrhli i další z věže, nastává strašlivé vraždění Turků, jejichž zohavená těla už zaplňují ulice. Co bych se zdržoval podrobnostmi? Bez prodlení byli pobiti všichni, kteří byli na hradě, kromě těch, které náhodou zachránil rychlejší útěk.“ (STUBBS 1864, str. 410)

Saladin byl nucen obléhání přerušit, sbalit tábor a stáhnout se. Král Richard se ihned po zabezpečení města přesunul na stejné místo, kde předtím tábořil Saladin. Obratem opět začal obnovovat městské hradby a posilovat opevnění. Saladin se však rychle přeskupil a brzy plánoval zaútočit znovu, s ještě větší vervou.

Král Richard tušil, že další útok přijde, a proto připravil u Jaffy bojové oddíly. Z této přípravy je zřejmé, jak geniálním stratégem král byl. Přestože nedisponoval početnou a obrněnou jízdou, poradil si. Kopiníky nechal postavit dopředu v pokleku. Jejich kopí byla zapíchnuta do země a štíty, které kryly jejich těla, se opíraly o koleno. Tvořili tak pevnou bariéru proti jízdě. Své vojáky promíchal. Mezi tyto kopiníky rozestavil vždy dva střelce z kuše – jeden střílel a druhý mu nabíjel. Tyto kušníky chránila pěchota svými štíty před náporem jízdy. Kuše pak nepříteli způsobovaly kritické škody. Sám král k vojákům čekajícím na bitvu pronesl motivační proslov. Takto jej líčí kronika:

„Protivenstvím,“ pravil, „čelte neochvějnou pevností nezastrašené mysli. Ať roste odvaha pevného srdce vstříc zuřivosti nepřátel a jistě přečká bouře osudu. Vězte, jak snášet protivenství, neboť každý osud se mužné mysli jeví snesitelným; ba co víc, ctnostem, tak jako přízeň osudu poskytuje stín, tak protivenství poskytují světlo. Ostatně, pro útěk není místa. Když už nepřátelé obsadili všechna místa, pokusit se o útěk znamená přivolat si smrt. Vytrvejte tedy, a ať se krutě doléhající nutnost stane látkou ctnosti. Pro muže je věru vhodné buď statečně triumfovat, nebo slavně zemřít. Hrozící mučednictví je třeba přijmout s vděčnou myslí. Ale dříve než zemřeme, dokud máme život, pomstěme svou smrt, vzdávajíce díky Bohu, že nám dopřává nalézt takovou smrt mučednictvím, jakou jsme hledali. To je odměna za námahu a konec života i bojů zároveň.“ (STUBBS 1864, str. 417)

Sotva skončila králova řeč, vyřítilo se na křižáky muslimské vojsko. To bylo rozřazeno do sedmi šiků a houfů. Kopiníci, kteří byli zapřeni vkleče, svými kopími jízdu zpočátku velmi efektivně odráželi. Postupně však začali nepřátelští jezdci do obranné linie pronikat. Takto událost líčí kronika:

„Když král a jeho lid usoudili, že nebudou jednat jinak, a těžce nesli jejich další povrchní úskoky, král s těmi, kdo měli koně, pobodl zvířata ostruhami a se skloněnými kopími se prudce vrhli do hustšího davu nepřátel, porážejíce je napravo i nalevo, vyprazdňujíce sedla od jezdců a některé probodávajíce. Vskutku se na ně zpočátku vrhli s takovým náporem, že pronikli všemi tureckými šiky a v prudkém odhodlání se nakonec zastavili až v zadním šiku.“ (STUBBS 1864, str. 418)

U Jaffy zuřila bitva. Muslimové bojovali s křižáckým vojskem po celé linii a část z nich opět pronikla do města. Na to král reagoval tak, že stáhl část svých vojáků a muslimy z Jaffy vyhnal. Krátce nato se opět připojil k bojujícím jednotkám. Takto je závěr bitvy líčen v kronice:

„Ó, jak se jejich mysli vynořily z hluboké propasti zoufalství, když spatřili krále, jak vyvázl od nepřátel! V pochybách totiž trnuli strachem, co se mu asi stalo, neboť bez něj naživu by bylo veškeré úsilí křesťanů zcela marné. Královo tělo však bylo ze všech stran poseto četnými střelami, zabodnutými jako bodliny do ježka, a podobně se i jeho kůň ježil nesčetnými šípy, jež mu uvázly v postroji. Tak se onen znamenitý voják vrátil z boje, z boje – pravím – nejkrutějšího, z bitvy nejtěžší, sváděné od rána až do večera. Jistě se to bude zdát podivuhodné k vyprávění a snad i k neuvěření, že boje s tak nerovným počtem trvaly tak dlouho, ale ve skutečnosti nelze pochybovat o tom, že se tak stalo s pomocí milosrdného Boha, neboť v onen tak smrtonosný den padl z našich jen jeden, nebo nanejvýš dva.

Počet tureckých koní, kteří leželi mrtví všude po polích, prý přesáhl tisíc pět set; samotných Turků pak bylo pobito více než sedm set. A přesto krále, jak se chvástali, nezajali, aby ho předvedli Saladinovi. Naopak, přímo před jejich očima on sám na jedné straně a jeho druhové, spolubojovníci nejznamenitější ve válečném umění, na straně druhé, vykonali tolik a tak velkých hrdinských činů, že i přihlížejícím nepřátelům hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.“ (STUBBS 1864, str. 424)

Krátce nato Saladin, opět poražen, ustoupil. Král Richard po bitvě onemocněl. Saladin, oslabený druhou porážkou, ztratil svou auru neporazitelnosti a byl okolnostmi donucen hledat diplomatické řešení sporu. I Richardovi diplomacie přišla vhod, neboť byl nemocný a musel se vydat do svého království v Anglii. Mezi Richardem a Saladinem byla tedy uzavřena mírová dohoda, známá jako Jaffská smlouva. Ta zaručovala mír po dobu tří let. Rovněž měla otevřít cesty poutníkům do Jeruzaléma a garantovat jim bezpečný průchod.

O okolnostech vyjednání této mírové smlouvy a návratu Richarda I. do Anglie si však povíme v příštím článku. V něm budou rovněž popsány pochody poutníků do Jeruzaléma.

Velmi děkuji, že čtete. Děkuji i za veškerou podporu – nesmírně si jí vážím.

Zdroje:

Runciman, Steven (13. prosince 1987). Historie křížových výprav: Království Akkon a pozdější křížové výpravy. Sv. III. CUP Archiv. s. 542. ISBN 9780521347723. JSTOR 1845592

STUBBS William, Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1: Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, Londýn, LONGMAN, GREEN, LONGMAN, ROBERTS AND GREEN. 1864

Bahá al-Dín Ibn Šaddad, Rare and Excellent History of Saladin, překlad C. W. Wilson (1897) Saladin Or What Befell Sultan Yusuf, Palestine Pilgrims' Text Society, Londýn