Bitva u Kresčaku a hrdinná smrt slepého českého krále Jana Lucemburského

Bitva u Kresčaku byla jednou z bitev tzv. stoleté války, která probíhala mezi Anglií a Francií v letech 1337 až 1453. Spor oficiálně začal v důsledku zabavení majetku a statků anglického krále Eduarda III. francouzským králem Filipem VI., jenž zpochybnil nárok krále Eduarda III. na vévodství Guyenne na jihozápadě Francie a dále na hrabství na severu Francie. Spor se týkal i politického vlivu krále Filipa, který měl uzavřít spojenectví s rebelujícími Skoty, a pomáhat tak vzbouřencům proti anglické koruně.

Bitva se odehrála dne 26. srpna roku 1346 mezi anglickým králem Eduardem III. a francouzským králem Filipem VI. a jeho spojenci. Dle kronik mělo francouzské vojsko trojnásobnou vojenskou převahu. Mezi spojenecká vojska patřili kromě šlechticů francouzských, flanderských a monackých i čeští spojenci Jan Lucemburský a jeho syn Karel Lucemburský.

Vojsko krále Eduarda se vylodilo ve Francii dne 12. července roku 1346 na pobřeží poloostrova Cotentin v normanském vévodství. Král Filip vylodění a útok Angličanů samozřejmě očekával, nicméně neočekával vylodění v tomto regionu. Z tohoto důvodu bylo francouzské vojsko extrémně nepřipravené.

Po vylodění anglické vojsko okamžitě začalo plenit francouzský venkov. Byly ničeny vesnice a probíhalo rozsáhlé drancování. Král Filip ihned reagoval tím, že rozeslal dopisy svým spojencům, mezi které patřili i český král, jeho syn Karel, vévoda lotrinský, hrabě saumský, hrabě flanderský a hrabě Guillaume z Namuru. Vzhledem k tomu, že Filip netušil, kam bude anglické vojsko směřovat, byla jako ústřední shromáždiště spojenců určena Paříž a město Amiens.

Král Filip také vyhlásil brannou povinnost a verboval veškeré muže schopné boje. To byl velký rozdíl oproti Angličanům. Filipovo vojsko bylo sice velké, ale bez výraznějších bojových zkušeností. Anglický král totiž velel vojákům, kteří měli bojové zkušenosti a brali za svou službu žold. Dále disponoval rozsáhlým oddílem vybaveným silnými dlouhými luky. Právě tato „revoluční“ zbraň byla dostatečně silná k tomu, aby prorazila drátěné košile i plátovou zbroj.

Anglické vojsko postupovalo na jih. Nejprve dobylo město Caen, které bylo získáno za jeden krátký den. Město bylo poté po dobu pěti dní drancováno a pozabíjena měla být až polovina obyvatel.

Anglické vojsko pokračovalo směrem do oblasti Pikardie, nedaleko vesnice Kresčak. Během tohoto přesunu se již zformovala francouzská armáda posilněná spojenci. Král Filip se během cesty pokoušel s Angličany vyjednávat, avšak byl až hrubě a posměšně odmítnut.

Na planině u Kresčaku anglický král rozbil tábor. Nedaleká vesnice nabízela dobré útočiště a dostatek potravin a vody. Král věděl, že se blíží střet s Francouzi, a proto rozdělil své vojsko na tři části. Takto rozdělení líčí dobová kronika:

„Král poté prostřednictvím svého konetábla a dvou maršálů nařídil, aby se armáda rozdělila do tří praporů. Do prvního umístil mladého prince z Walesu a s ním hrabata a mnoho dalších rytířů a panošů. V této první divizi mohlo být kolem osmi set mužů ve zbrani, dvou tisíc lučištníků a tisíc Velšanů. Postupovali v pravidelném uspořádání na svá místa, každý lord pod svou zástavou a korouhví, a ve středu svých mužů. Ve druhém praporu byli hrabě z Northamptonu a mnozí další a celkem asi osm set mužů ve zbrani a dvanáct set lučištníků. Třetímu praporu velel král a skládal se z asi sedmi set mužů ve zbrani a dvou tisíc lučištníků.“ (FROISSART 1843, str. 163)

Večer před bitvou král povečeřel se svou družinou baronů a hrabat. Detailně domluvili bojová rozestavení a rozdělení armády. Poté král zůstal sám a věnoval se modlitbě.

„Odebral se do své oratoře a padl na kolena před oltářem, prose Boha, aby, pokud bude zítra bojovat se svými nepřáteli, vyšel z boje se ctí.“ (FROISSART 1843, str. 163)

Armáda učinila totéž, vojáci se vyzpovídali a provedli patřičné přípravy. Byla také odsloužena mše svatá, po které se vojáci shromáždili nedaleko lesa. Anglická armáda byla velmi dobře organizovaná a disciplinovaná.

Během čekání král Eduard objel všechny své divize a promlouval k vojákům. Kronika líčila, že tak činil s vlídnou a veselou tváří. Vojáky prosil, aby střežili jeho čest a hájili práva. Tento povzbudivý proslov velmi motivoval i ty skleslé. Po těchto slovech dal vojákům čas na odpočinek a všem nařídil, aby se hojně najedli a napili. Takto událost zachycuje kronika:

„V klidu jedli a pili; a když sbalili hrnce, sudy atd. do vozů, vrátili se podle maršálových rozkazů ke svým praporům a posadili se na zem, položili si helmy a luky před sebe, aby byli co nejsvěžejší, až dorazí jejich nepřátelé.“ (FROISSART 1843, str. 163)

Ani král Filip neztrácel čas. Téhož dne rovněž absolvoval mši svatou v klášteře sv. Petra v Abbeville. Ihned poté začal přesouvat vojsko blíže k Angličanům. Když dorazilo do dostatečné vzdálenosti, vyslal čtyři jezdce, kteří měli za úkol prozkoumat okolí a zjistit, v jakém stavu je vojsko anglického krále. Takto událost líčí kronika:

„Když francouzský král viděl, že se vracejí, zastavil svou armádu; a rytíři, prodírajíce se davem, přišli ke králi, který jim řekl: Moji pánové, jaké jsou zprávy? Podívali se na sebe, aniž by otevřeli ústa: žádný z nich nechtěl mluvit první. Nakonec se král obrátil na lorda Moynea, který byl přidělen k českému králi a vykonal velmi mnoho udatných činů, takže byl považován za jednoho z nejudatnějších rytířů v křesťanstvu. Lord Moyne řekl: Pane, promluvím, když se vám ráčí mi nařídit, avšak s dovolením mých společníků. Postoupili jsme dostatečně daleko, abychom prozkoumali vaše nepřátele.“ (FROISSART 1843, str. 164)

Lord Moyne předal zprávu o rozestavění anglického vojska a navrhl králi Filipovi, aby vojsko nechal přes noc tábořit na místě, kde se právě nacházelo. Zároveň dodal, že bude dobré vojsko rozestavit až následujícího rána.

Vojsko však nebylo tak disciplinované jako to anglické, a to pocítil král Filip, již když se ho snažil zastavit. I při takto banálním rozkazu došlo k obrovskému zmatku. Přední řady sice zastavily pochod, ale ty zadní nezadržitelně šly dál a tlačily tak předek stále vpřed. Vojsko se zastavilo, až když v dáli spatřilo rozsáhlou a zformovanou anglickou armádu. To ale opět způsobilo nekontrolovatelný a chaotický ústup, ba až útěk.

Angličané, rozdělení do tří divizí, se poté, co uviděli blížící se nepřátele, okamžitě organizovaně seřadili tak, jak nařídil král. První divize lukostřelců anglického prince stála ve tvaru kříže či mřížky a z týlu ji chránili obrněnci. Druhá divize se spořádaně rozestavila na princově křídle.

Francouzi se naopak blížili absolutně nekontrolovatelně a bez jakékoliv formace. Takto bitvu dle kroniky zahájil král Filip:

„Jakmile francouzský král zahlédl Angličany, začala se v něm vařit krev a zvolal na své maršály: Nařiďte Janovanům jít vpřed a zahajte bitvu ve jménu Boha a sv. Denise. Bylo tam asi patnáct tisíc janovských střelců z kuše; ale byli zcela vyčerpáni, protože toho dne ušli pěšky šest mil, plně ozbrojeni a se svými kušemi. Řekli konetáblovi, že nejsou v takové kondici, aby v ten den v bitvě vykonali nějaké velké činy. Když to uslyšel hrabě z Alençonu, řekl: To má člověk z toho, že zaměstnává takové ničemy, kteří selžou, když je jich nejvíce zapotřebí.“ (FROISSART 1843, str. 164)

Během toho začalo silně pršet. Již tak rozbahněná planina se vlivem deště začala jevit jako téměř nezdolatelná. Krátce nato však déšť ustal a vysvitlo slunce. To svítilo Francouzům přímo do očí, zatímco Angličané jej měli v zádech. I přesto to dodalo odvahu Janovanům, kteří se pokusili zformovat a vyrazili vpřed. Takto událost líčí kronika:

„Vydali hlasitý pokřik, aby je vyděsili; ti však zůstali zcela v klidu a zdálo se, že tomu nevěnují pozornost. Poté vydali druhý pokřik a postoupili o kousek vpřed; ale Angličané se ani nehnuli.“ (FROISSART 1843, str. 164)

Když se kušníci přiblížili na dostřel, začali pálit ze svých kuší. Angličané palbu opětovali střelbou ze svých dlouhých luků.

Anglické luky měly dostřel okolo tří set metrů a šípy dopadaly takovou rychlostí, že to vypadalo jako hustý déšť. Když Janované okusili prvních pár salv, okamžitě se rozprchli a dali se na útěk. Francouzský král byl rozzuřen do nepříčetna, když uzřel, jak spojenecké vojsko prchá před anglickými střelci. Reagoval na to tak, že vyslal těžkou jízdu s pokynem pozabíjet dezertéry a poté pokračovat v útoku na Angličany. Takto událost líčí kronika:

„Francouzský král, když viděl, jak takto ustupují, zvolal: Zabijte mi ty ničemy; neboť nám bezdůvodně blokují cestu. Pak byste viděli výše zmíněné muže ve zbrani, jak se do nich pustili a zabíjeli, koho z těchto uprchlíků mohli.“ (FROISSART 1843, str. 166)

Angličané však nepřestávali ve střelbě. Každý lučištník dokázal vystřelit deset až jedenáct šípů za minutu. Hroty šípů byly zúženy a navrženy tak, aby prošly i silnou plátovou zbrojí. To zaručovala i napínací síla dlouhých, téměř dvoumetrových luků.

Francouzská jízda byla zdecimována během chvilky, a to ještě předtím, než byl vůbec vytasen jediný anglický meč. Takto situaci líčí kronika:

„Některé z jejich šípů dopadly mezi jezdce, kteří byli přepychově vybaveni, a protože jich mnoho zabily a zranily, přinutily je vzpínat se a padat mezi Janovany, takže byli v takovém zmatku, že se už nikdy nedokázali znovu zformovat.“ (FROISSART 1843, str. 166)

Angličané následně vyslali pěchotu z Walesu, která pozabíjela všechny, kdo spadli z koní, včetně baronů a hrabat. Právě v této šarvátce s velšskými bojovníky byl zabit český král Jan Lucemburský. Takto událost líčí kronika:

„Byl tam zabit udatný český král. Jmenoval se Jan Lucemburský; neboť byl synem udatného krále a císaře Jindřicha Lucemburského: když slyšel o uspořádání bitvy, zeptal se, kde je jeho syn, lord Karel.“ (FROISSART 1843, str. 166)

Rytíři obklopující krále Jana odpověděli, že jeho syn Karel bojuje. Na to slepý král Jan svým rytířům řekl:

„Pánové, dnes jste všichni mým lidem, mými přáteli a bratry ve zbrani: proto, jelikož jsem slepý, vás žádám, abyste mě dovedli tak daleko do bitvy, abych mohl zasadit jeden úder svým mečem.“ (FROISSART 1843, str. 166)

Rytíři okamžitě splnili jeho přání. Aby zamezili tomu, že jej ve válečné vřavě ztratí, nechali svázat postroje svých koní dohromady a krále postavili do čela šiku. Takto událost líčí kronika:

„Král vjel mezi nepřátele a dobře využil svůj meč; on i jeho společníci bojovali nanejvýš udatně. Postoupili tak daleko, že byli všichni pobiti; a nazítří byli nalezeni na zemi, se svými koňmi, kteří byli všichni svázáni k sobě.“ (FROISSART 1843, str. 166)

Mezitím se francouzský hrabě z Alençonu pokusil se svým útvarem napadnout Angličany z jiné strany. Společně s hrabětem z Flander obešli lukostřelce a poté se střetli s anglickým princem, který střelce chránil v týlu. Zde s princem bojovali po dlouhou dobu.

Následně se podařilo obranu prince překonat a Francouzi prorazili řady lukostřelců. Princi přispěchal na pomoc druhý prapor z křídla, ale přesto to vypadalo, že anglický princ prohrává. Z tohoto důvodu byl o pomoc požádán prapor vedený samotným králem, načež král odpověděl toto:

„Král odpověděl: Je můj syn mrtev, shozen z koně, nebo tak těžce zraněn, že se neudrží na nohou? Nic takového, díky bohu, odvětil rytíř; ale je v tak prudkém boji, že velmi potřebuje vaši pomoc. Král odpověděl: Nyní, sire Thomasi, vraťte se k těm, kteří vás poslali, a vyřiďte jim ode mě, ať už pro mě dnes neposílají, ani neočekávají, že přijdu, ať se stane cokoliv, dokud je můj syn naživu; a řekněte, že jim přikazuji, aby toho chlapce nechali získat jeho ostruhy; neboť jsem rozhodnut, bude-li to vůle Boží, že veškerá sláva a čest tohoto dne připadne jemu a těm, jejichž péči jsem ho svěřil.“ (FROISSART 1843, str. 167)

Ačkoliv francouzský hrabě z Alençonu a hrabě z Flander statečně bojovali a získali chvilkovou převahu, byli nakonec zabiti společně se svými rytíři a panoši. Angličané a Velšané neměli slitování a pobili všechny, včetně obklíčených.

Francouzský král utrpěl drtivou porážku. Když jej obklopovalo pouze šedesát rytířů, byl nucen se stáhnout. Takto skončila bitva u Kresčaku. Angličané se nenechali strhnout k pronásledování a stále drželi své formace.

Mezi historiky existují teorie, že si král Jan přál vzhledem ke svému hendikepu zemřít rytířskou smrtí. Společně se svou jízdou totiž provedl až sebevražedný nájezd. To však nelze brát jako jedinou možnost. Je totiž rovněž pravděpodobné, že svým útokem chtěl podpořit již probíhající útok hraběte z Alençonu a hraběte z Flander.

Co se týká smrtelných zranění krále Jana, výzkumem bylo zjištěno, že král byl pravděpodobně zasažen šípem do oka a poté do zad. Obě zranění by nezávisle na sobě způsobila jeho téměř okamžitou smrt.

Po skončení bitvy bylo tělo krále Jana identifikováno anglickým králem Eduardem, který mu společně se svým synem vzdal hold.

Poslední slova, která měl dle kroniky Beneše Krabice z Veitmile král Jan Lucemburský před vjezdem do bitvy údajně pronést, byla:

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ (Cronica ecclesiae Pragensis Benessii)

Velmi děkuji, že čtete. Děkuji také za veškerou podporu.

Zdroje:

Cronica ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile

FROISSART, Jean. Sir John Froissart's Chronicles of England, France, Spain, and the Adjoining Countries. Přeložil Thomas JOHNES. New York: J. Winchester, 1843.