Reálný zločin, nebo fikce? Sawney Beane, brutální vrah a kanibal

Za vlády skotského krále Jakuba I. se v malé vesnici v hrabství East Lothian, nedaleko města Edinburghu, narodil kopáčům a zahradníkům syn Sawney. Starostliví a pracovití rodiče vedli svého syna ke spořádanému životu a snažili se jej naučit stejnému řemeslu. Sám Sawney si tak, dokud byl pod dohledem rodičů, skutečně vydělával, nicméně poctivá a tvrdá práce mu vůbec nebyla po chuti.

Naopak se v něm probudila obrovská lenost. Postupně přestal mít zájem o práci, což vedlo k tomu, že opustil rodný dům a odešel z vesnice. Osud ho svedl dohromady se ženou, se kterou měl mnoho společného. Ani ona nejevila zájem poctivě se živit. Spolu odešli hledat štěstí do pustin k pobřeží.

Místo, které se jim nakonec zalíbilo, se nacházelo na pobřeží v oblasti hrabství Galloway. Kvůli své lenosti hledali místo, kde by se mohli rovnou zabydlet. Obcházeli okolí, když ve skále spatřili jeskyni, kterou ihned osídlili. V této jeskyni strávili celý život, aniž by navštívili jakékoli jiné město nebo vesnici.

Uzavření ve své ulitě a neochotní k jakékoli práci si obživu začali obstarávat loupežemi. Oba byli nesmírně krutí, své oběti nejenže sprostě okradli, ale rovnou zabili. Jak ovšem profitovali z loupeží, když nikdy neopouštěli svou jeskyni?

Jednoduše! Potravu jim totiž zajišťovaly přímo jejich oběti. Mrtvolu vždy odnesli do svého doupěte a tam ji dále zpracovávali. Mrtvé tělo vyvrhli, uřezali končetiny a ty poté dále upravovali. Části těl sušili jako hovězí a další nakládali do solných nálevů. Takto upravené lidské ostatky jedli. Loupili tak vydatně, že měli potravy nadbytek, a proto části nesnědených lidských ostatků vhazovali v noci do moře. Mořské proudy pak vyplavovaly zohavené části těl po ostatních částech ostrova.

Samozřejmě dlouho nezůstali jen sami. Měli děti. Za dlouhých pětadvacet let jich měli spoustu a v pozdější době se dočkali i vnoučat.

Lidé žijící v přilehlých oblastech začali být znepokojeni. Často se stávalo, že se jejich muži nevraceli z cest domů. Děti, které se zatoulaly z vesnice do teritoria kanibalů, již také nikdo nikdy nespatřil. Obyvatelé tudíž začali oblast prohledávat. Jeskyně kanibalů však byla velmi dobře chráněna. O tuto ochranu se starala sama příroda, tedy příliv a odliv. V době přílivu bývala totiž přístupová část jeskyně zaplavena, což vedlo k tomu, že zde nebyly prováděny žádné hlubší průzkumy. Hlavní obytná část se navíc nacházela ještě několik metrů pod povrchem.

Obyvatelé a úředníci začali věc prošetřovat. Uvádí se, že kvůli řádění kanibalů bylo oběšeno několik nevinných lidí. Hospodští začali raději své podniky zavírat, neboť se často dostávali do hledáčku soudců kvůli tomu, že mnohé oběti viděli jako poslední. V této části země tak úplně ustal společenský život. Vraždění však nebralo konce.

Sawneyho rodina se mezitím rozrůstala. Rodiče měli celkem osm synů, šest dcer, osmnáct vnuků a čtrnáct vnuček. Všechna tato vnoučata byla potomky incestu. Rodiče děti téměř nesocializovali a od doby, kdy začaly chodit, se tyto děti zapojily do stejně ohavného života. Právě jejich pozdější početnost jim umožnila zaútočit až na šest lidí najednou, pokud nešťastníci putovali po svých. Na jezdce si však v takto velkém počtu netroufli. Zde jejich limit činil maximálně dva lidi a nikdy více. Jediné pravidlo, které dodržovali, bylo, že nikdo z obětí nesmí přežít, aby nebyli prozrazeni.

Po téměř pětadvaceti letech řádění však klanu konečně došlo štěstí. Místy, kde lovili, projížděl na koni muž se ženou, která seděla za ním. Krvežíznivá banda již číhala ve známém postavení, připravujíc se k útoku. Když byli nic nečekající nešťastníci v dostatečné blízkosti, vrhl se na ně připravený klan.

Co však útočníci netušili, bylo, že nepůjde jen o rutinní souboj s obětí, jak byli zvyklí. Muž byl totiž vyzbrojen pistolí a šavlí a ihned se začal bránit.

„Muž, aby se zachránil jak nejlépe mohl, bojoval proti nim velmi statečně mečem a pistolí, přičemž některé z nich srazil s využitím hrubé síly svého koně.“

Během probíhajícího boje o záchranu však jeden z kanibalů ženu chytil a strhl z koně. Ta byla na zemi ihned brutálně zavražděna, přičemž jí kanibalky podřízly hrdlo. Nejenže byla brutálně popravena, ale byla rovněž vyvrhnuta:

„Rozpáraly jí břicho a vytrhaly všechny vnitřnosti.“

Muž bojovat nepřestal. Síly mu však nevyhnutelně ubývaly, když vtom kousek od sebe spatřil další cestující ze stejného trhu, ze kterého se sám se svou paní vracel. Výrazná převaha obránců způsobila, že se útočníci rozprchli vstříc své jeskyni.

Lidé, kteří se tehdy ubránili krvelačnému klanu, nelenili a ihned vyrazili do města Glasgow. Zde celou situaci vylíčili starostovi, který následně informaci předal k rukám samotného krále.

Čtyři dny poté, co Jeho Veličenstvo dostalo zprávu, vyrazil panovník s družinou čtyř set mužů na místo, kde k útoku došlo. Doprovázel je i onen přepadený muž, který místo činu bezpečně označil. Králova družina měla s sebou lovecké psy a začala propátrávat okolí. Pátrání bylo dlouhou dobu neúspěšné, avšak u jeskyně psi konečně zachytili stopu:

„U doupěte psi okamžitě spustili ten nejodpornější štěkot, vytí a kňučení, takže se král se svou družinou vrátil a nahlédl dovnitř.“

Do jeskyně pak vstoupila družina Jeho Veličenstva. Šlo jich tam tolik, kolik se jich do prostor vešlo. Muži za neustálého štěkotu psů postupovali hlouběji do útrob jeskyně, až došli k místu, které je naprosto šokovalo.

Objevili totiž prostory, které sloužily jako sušírna masa. Všude visely části těl. Nohy, ruce a chodidla mužů, žen, ale i dětí visely v prostoru jako sušené hovězí. Zároveň spatřili další končetiny a části těl naložené v solném roztoku. O kus dál ležely hromady pokladů, které rodina za celou svou loupeživou kariéru nahromadila.

„U masa byla také obrovská hromada peněz, zlaté i stříbrné mince, hodinky, prsteny, zbraně, meče a pistole, oblečení a mnoho dalších věcí.“

V nejzazším koutě jeskyně pak objevili celou rodinu. Na příkaz samotného krále byli všichni zadrženi a spoutáni. Ihned poté byli pod přísnou ostrahou eskortováni do Edinburghu. Jednotlivé části lidských těl pak křesťané řádně pohřbili.

Žádný proces se nekonal. O vině zvráceného klanu bylo jasno. Po krátkém pobytu ve věznici došlo k vykonání trestu. Všem mužům z rodiny byly usekány ruce a nohy a byli popraveni právě tímto způsobem. Diváky této popravy tvořily ženy z rodiny, přičemž utrpení mužů musely sledovat až do samotného konce. S posledním vydechnutím posledního z mužů přišla řada na ženy. Ty byly do jedné upáleny na celkem třech hranicích. Ženy po celou dobu svého utrpení křičely a proklínaly svět.

O pravdivosti tohoto případu se dodnes vedou diskuse. Případ pochází ze známého sborníku The Newgate Calendar, což byla velmi populární literatura čtená v 18. a 19. století. Prakticky se jednalo o dobovou sbírku kriminálních případů, které byly známé a potvrzené, nebo se předávaly jako lidová slovesnost.

Existují proto názory, že je příběh buď celý vymyšlený jako dobová propaganda, která měla za úkol očernit Skoty a jejich národ, nebo že je zčásti pravdivý, nicméně za roky lidového vyprávění byl samotnými vypravěči poněkud „přikrášlen“.

Zajímavostí je i časové zasazení. Původní anglický text přesně uvádí, že k událostem došlo za vlády královny Alžběty, „zatímco král Jakub I. vládl pouze ve Skotsku“. Pravděpodobně tedy šlo o Jakuba VI., který až po Alžbětině smrti usedl na anglický trůn jako Jakub I. Děj legendy je tak autory jasně situován na konec 16. století.

Z historických záznamů rovněž není patrné, že by bylo zaznamenáno pohřešování osob v takovém rozsahu.

Velmi děkuji za přečtení. Děkuji také za vaši podporu!

Zdroje:

Rayner, J. L., Crook, G. T.: The Complete Newgate Calendar Vol. I. London: The Navarre Society Limited, 1926.