Peklo pod zemí: Jak bojovaly „tunelové krysy“ ve vietnamské válce

Pod pojmem „tunelové krysy“ si většina lidí představí hlodavce v podzemí. V kontextu války ve Vietnamu se však jednalo o vybrané vojáky či týmy vojáků specializované na takzvané „search and destroy“ mise.

Již během války proti Francouzům ve Vietnamu začali Vietnamci budovat rozsáhlé tunelové komplexy, které sloužily jako zázemí pro vojáky vedoucí partyzánský způsob boje. Díky této taktice Vietnamci získávali výhodu jak nad Francouzi, tak později nad Američany, a tím i kritickou výhodu ve válce. V šedesátých letech 20. století byly tunelové komplexy tak propracované, že obsahovaly nemocnice, výcvikové prostory, kasárny a ubytovny pro vojáky, velitelství, sklady i operační sály vybavené elektřinou.

V průběhu války tak Američané a ostatní spojenci reagovali na tyto tunely a začali se objevovat dobrovolní průzkumníci, kteří je prozkoumávali, čistili a ničili.

Existují názory, že tunelové komplexy jako první objevili vojáci Austrálie a Nového Zélandu. Na základě jejich objevu pak vznikla potřeba tunely ničit a shromáždit veškeré zpravodajské informace o jejich rozmístění. Tímto úkolem byli pověřeni vojáci, kteří s minimální výbavou – pistolí M1911 nebo revolverem .38 Special, později opatřenými tlumičem – sestupovali do stísněných a tmavých prostor.

Kromě nepřátel se vojáci potýkali s mnoha dalšími smrtícími pastmi. Ať už se jednalo o jedovaté pavouky, hady nebo různý hmyz, byly tunely a některé jejich části také zaminovávány.

Je pochopitelné, že do útrob tunelů sestupovali vojáci menšího vzrůstu a hubené postavy. Většinou byla standardní výška do 165 cm a tito vojáci byli převážně bělošského nebo hispánského původu, přičemž se díky svému vzrůstu mohli lépe pohybovat v úzkých chodbách.

I když mezi nástrahy často patřily jedovaté plyny a chemikálie, do stísněných a tmavých tunelů vojáci vstupovali většinou bez plynových masek, protože ty jim ještě více ztěžovaly vidění, sluch a dýchání. Do povědomí veřejnosti se tito muži poprvé dostali v lednu 1966 po operaci Crimp, která cílila na známý komplex tunelů Củ Chi.

V rámci projektu The Vietnam Archive, Oral History Project at Texas Tech University, byl dne 23. února 2010 zpracován rozhovor výzkumníka Kellyho Cragera s pamětníkem války ve Vietnamu Robertem Garciou. Garcia ve Vietnamu působil jako ženista a expert přes výbušniny a později právě jako „tunelová krysa“.

V lednu roku 1967 seskočil se svou jednotkou ve Vietnamu. Když se připojil k jednotce operující v oblasti Can Tho, bylo mu jako nováčkovi sděleno, že bude tunelovou krysou. Zeptal se velícího důstojníka: „Víte, já jsem ženista,“ a dodal: „Co tady dělám?“ Velící důstojník odpověděl jen: „Jsi tady, protože jsi tunelová krysa.“

Garcia nikdy předtím tento termín neslyšel, a proto to v něm vyvolalo značnou nejistotu a zmatení. Později mu bylo řečeno, že protože je vycvičen na práci s výbušninami, bude jeho výcvik rozšířen a tyto zkušenosti využije ve vietnamských tunelech. S celou problematikou tunelů tak byl seznámen.

Poprvé do tunelu vstoupil, když s jednotkou narazili na bunkr. Tyto bunkry byly téměř vždy propojeny s menší či větší sítí tunelů. Garcia tedy musel poprvé do tunelu vlézt. Jakmile vlezl do díry, nemohl se vrátit ven, protože přístupová cesta do tunelu byla tak úzká, že nebylo možné se v ní otočit. Navíc tam byla taková tma, že neviděl ani vlastní ruku před očima. Celkově tuto zkušenost popisuje jako velmi děsivý zážitek.

„Byly tam nástražné výbušniny, byli tam hadi, pavouci, prostě cokoliv, o čem si VC (Vietkong) myslel, že vás to zlikviduje,“ vzpomíná.

Když zalezl do zmíněného tunelu, měl u sebe jen pistoli ráže .45. Prostor byl tak úzký, že se sotva pohyboval vpřed. Srdce mu bušilo jako o závod a svíral ho strach. Najednou kromě svého dechu uslyšel pohyb. Vtom ze své pistole vypálil. Rána z pistole byla tak hlasitá, že mu začalo zvonit v uších.

V tunelu před sebou o pár metrů dál nahmatal a spatřil mrtvého vojáka Vietkongu. Mrtvé tělo se společně s ním zaseklo v tunelu a Garcia nemohl ani couvat, ani jít vpřed. Pomyslel si: „Ježíši Kriste, jak toho chlapa dostanu z cesty?“

Garcia však naštěstí nebyl v tunelu tak hluboko, aby nebyl výstřel slyšet. Do tunelu se nahnul další Američan, aby zjistil, co se stalo. Ten Garciu chytil za nohu a Garcia vykřikl: „Kdo to sakra je?“ „To jsem já, to jsem já, chlape,“ odpověděl spolubojovník. Ten mu pak hozeným lanem pomohl vyprostit se z tunelu ven. Takto událost líčí doslovně:

„Táhli mě za nohy a tahali za to lano, dokud jsem nevyšel ven, a na druhém konci lana jsem měl mrtvé tělo.“

Poté, co společně uvolnili cestu zablokovanou mrtvým vojákem, sestoupil Garcia znovu do tunelu. Po překonání úzkého přístupového tunelu se dostal do místa, kde byly normálně velké místnosti. Místnosti líčí jako „osm nebo sedm stop vysoké a patnáct až dvacet stop široké“ (cca 2,1 až 2,4 m na výšku a 4,5 až 6 m na šířku). Jednalo se tedy o poměrně prostorné podzemní místnosti, ve kterých se dalo normálně postavit a které svými rozměry připomínaly běžné pokoje, což byl oproti úzkým přístupovým chodbičkám obrovský rozdíl.

Narazil tam také na obrovský operační sál. Byl udiven, když zjistil, že tam byla funkční elektřina, světla a vybavení. Po běžném průzkumu však místo napěchoval výbušninami a zničil.

I přesto, že se Garcia dostal z války živý, zvěrstva, která viděl, mu sebrala obrovský kus duše. Zpětně pociťuje obrovskou lítost nad tím, co dělal a co si jako nerozvážný mladík nedokázal promyslet.

Jako ten nejhorší zážitek plný hrůzy v něm však zůstala zkušenost s tunely. Později, před svým propuštěním z armády, již do tunelů odmítal lézt jen s pistolí a házel dovnitř čistě výbušniny a granáty, aby se vyhnul tomuto děsivému a klaustrofobickému zážitku.

Zdroje:

Rottman, Gordon (2006). Viet Cong and NVA Tunnels and Field Fortifications of the Vietnam War. Osprey Publishing.

The Vietnam Archive Oral History Project Interview with Robert Garcia Conducted by Kelly Crager Date: 23 February 2010 Transcribed by Emilie Meadors. Vietnam Archive at Texas Tech University.