V sedmnácti do války. Válka ve Vietnamu z pohledu muže, který bojoval proti Američanům

Válka ve Vietnamu probíhala v letech 1955 až 1975 a jednalo se o ozbrojený konflikt na území Vietnamu, Laosu a Kambodži. Tehdy mezi sebou válčil Severní Vietnam s Jižním Vietnamem. Komunistický Severní Vietnam byl výrazně podporován Sovětským svazem a Čínou, kdežto Jižní Vietnam podporovaly USA a další protikomunistické státy.

Konflikt je označován jako druhá indočínská válka a představuje také jednu ze zástupných válek v období studené války. Zároveň se však v první řadě jednalo o válku občanskou.

Orální historie zaznamenala mnohá očitá svědectví válečných veteránů z americké perspektivy. Zároveň je nám prostřednictvím médií a filmů neustále podsouván obraz války, ale vždy jen z té jedné strany. Jak o válce zpětně smýšlí skutečný válečný veterán bojující za Severní Vietnam? Jak popisuje střety s Američany a jaká byla jeho motivace bojovat?

Tyto otázky nám zodpoví dnešní článek. Hlavním pramenem bude rozhovor doktora Verrona s pamětníkem a vojákem panem Bao Ninhem, pořízený v rámci projektu orální historie Vietnamského archivu.

Pan Ninh se narodil v roce 1952 v provincii Nghe An. Narodil se právě v době, kdy Vietnam vedl válku o nezávislost s Francouzi, kteří do země poprvé vpadli již v roce 1858.

Otec pana Ninha byl členem komunistické strany a také vojákem Viet Minhu, což bylo hnutí bojující proti Francouzům o nezávislost Vietnamu. V roce 1954, když Francouzi prohráli válku a hnutí Viet Minh obsadilo Hanoj, jeho otec odešel z armády a začal učit na vysoké škole lingvistiku. Zde působil až do své smrti. Jeho matka byla rovněž učitelkou. Ačkoliv oba rodiče měli vysokoškolské vzdělání z francouzských škol, podporovali komunistickou stranu a toužili po oproštění Vietnamu od Francouzů.

Pan Ninh se později s rodiči přestěhoval do Hanoje, kde vyrůstal. Své dětství shrnuje takto: „Moje dětství, to byla doba plná těžkostí, ale pro mě to byla krásná léta. Nebyl jsem moc pilný student. Rád jsem si hrál, potloukal se, byl jsem zlobivé dítě. Prostě dítě ulice.“

Školu začal navštěvovat v roce 1959 a ve svých sedmnácti dokončil středoškolské vzdělání. Ihned poté, v roce 1969, narukoval do armády, přičemž po základním výcviku odešel na jih Vietnamu a zapojil se do bojů v Centrální vysočině.

Jeho motivací ke vstupu do armády však překvapivě nebyla propaganda. Téměř všichni Severovietnamci, včetně jeho rodičů, neskonale vzhlíželi k vůdci Ho Či Minovi, i přesto pro jeho vstup do armády nepředstavovala politika výraznou proměnnou. Takto popisuje smrt vůdce Ho Či Mina:

„Moji rodiče k němu vzhlíželi už od mého dětství. Byl to člověk z lidu, otec národa. Otec národa číslo jedna. Znamenal víru. Já jsem sice nedosahoval takové úrovně uvědomění, ale viděl jsem své rodiče.“

Jako důvod vstupu do armády uvádí kombinaci několika faktorů. Nejsilnějším argumentem byla jednoduše zakořeněná tradice související s výchovou a společenským pravidlem – v době války museli muži prostě do boje. Prvním a největším faktorem pro něj byla otázka, jak by na něj ostatní koukali. Co se týče politické propagandy, ta se k tomu přidala stejně, až když byl rozhodnut do armády vstoupit.

„Ta politická hesla přišla až pak. Takže takhle se to jen říká, ale popravdě, ve skutečnosti mě hesla jako: Osvobození Jihu nebo Záchrana vlasti zase tolik nezajímala. Spíš jsem tíhl k té mužské cti. Za války musíte jít bojovat.“

Válku popisuje jako hrůzostrašnou. Zasáhla absolutně všechny včetně nevinných civilistů. V té době neviděl rozdíl mezi tím, jestli by zůstal doma, nebo bojoval. Říká: „Pokud jste nešli do armády, padaly na vás bomby tak jako tak.“ Obloha byla zamořena americkými bombardéry, které bez ustání bombardovaly. Komunistická strana však přes noviny pouštěla mezi lid nepravdivé a zkreslené informace. Dle novin Severovietnamci vítězili na celé frontě. Novinám se zkrátka nedalo věřit, nicméně pan Ninh měl o válce jasný obraz. Již v době, kdy mu bylo 14–15 let, byl svědkem neustálého násilí a bojů.

Severovietnamská armáda své brance na začátku války připravovala nejprve rok. Když však válka vrcholila, bylo potřeba stále nových vojáků podstatně rychleji. Z tohoto důvodu se doba výcviku zkrátila z roku na šest měsíců a později dokonce jen na měsíce tři.

Sám Ninh byl trénován pouhé tři měsíce s útočnou puškou AK-47. Výcvik hodnotí kriticky jako hloupý a uvádí: „Vlastně to byly ty nejjednodušší taktiky, které člověk v boji stejně nikdy nevyužije. Cvičili nás tím nejhloupějším způsobem. Kdyby byl někdo tak hloupý, že by se tím výcvikem v boji řídil, zaplatil by za to životem.“

V době, kdy končil jeho výcvik, Američané postupně snižovali bombardování severních oblastí. Takže již bylo možné provádět přesuny po železnici. Čerství vojáci se z výcvikového tábora přesunuli do Vinhe a poté pokračovali pěšky do Kontumu.

Vojáci absolvovali náročnou a dlouhou cestu pěšky ze severu na jih, a to přes Laos podél Ho Či Minovy stezky. Celá cesta a přesun nováčků trvaly neskutečných pět měsíců. Zjednodušeně řečeno, americká armáda hlídala silnice a železnice, které bombardovala, a znemožňovala tak přesuny vojáků. Horská stezka, kterou šli, byla velmi úzká. Pan Ninh ke stezce uvádí: „Každý nesl asi 25 kilo. Pět měsíců. Byla to hrozná dřina. Jen nechápu, jak jsme to v tom mládí vůbec vydrželi.“

Každý voják dostal tři čínské uniformy, korkovou helmu a plátěný klobouk. Měli k dispozici útočnou pušku AK-47, pět granátů, čtyři zásobníky munice, sandály, pero a jídlo.

Když úspěšně prošel náročnou stezku a dosáhl cílové destinace Kontumu, změnila se rychle rétorika velitelů o válce. Celý jeho přijímač jela propaganda na plné obrátky. Bylo nemožné dozvědět se nezkreslené informace o situaci a válce. Noviny se podle Ninha téměř nedaly číst. Teprve když se přiblížili blíže frontě, se situace změnila. Důstojníci, kteří přímo veleli v boji, byli totiž úplně jiní: „V tu chvíli vás bojová situace donutila si uvědomit skutečnost a dávat si dobrý pozor. Tehdy už se nedalo lhát,“ říká pan Ninh.

První bojová zkušenost ho čekala prakticky ihned po příjezdu. Jako hlavní pocit uvádí strach. Američané a jejich armáda byli profesionální s neuvěřitelnou palebnou silou, ale největší hrůzu naháněly bombardéry a nálety B-52, při kterých se doslova třásla zem.

Jako nováček nebyl při útoku na základnu rangerů v první linii. Jeho první funkcí bylo nošení raněných z bitvy. Úkol nosiče dostávali noví a nezkušení vojáci. Musel to absolvovat každý. Pan Ninh uvádí, že to bylo mnohem horší než samotný boj, a říká: „Je to namáhavé a děsivé zároveň. Lidé, tedy ti zranění, naříkají. Pro sedmnáctiletého kluka je pohled na někoho, komu ustřelili nohu nebo komu lezou ven střeva, prostě k smrti děsivý.“ Většina mladých se z tohoto důvodu začala tlačit rovnou do boje. Bylo to totiž psychicky snesitelnější než vidět zranění a poslouchat nářek ostatních. „Pokud ale člověk přežil dvě nebo tři bitvy, už tak snadno neumřel,“ uzavírá pan Ninh.

K bojům v oblastech Kontumu uvedl, že to byla jiná válka. Jelikož se jednalo o těžce zalesněnou a horskou oblast, probíhal boj tak, že severovietnamská armáda útočila a následně ustupovala zpět do džungle.

Následně byl povýšen z nosiče zraněných a musel poprvé nastoupit do přímého boje. Jeho první boj proběhl proti saigonské armádě (Jižní Vietnam) a americké armádě v bitvě o základnu Dong Moc.

Tehdy došlo k poměrně dlouhému boji, kdy nakonec obě strany ustoupily. Bitva dle vypravěče skončila nerozhodně. Své pocity a očekávání z bitvy líčí jednoduše:

„Člověk ve válce nemá žádná očekávání. Jen to jedno a to, že musíte vyhrát. A dalším je přežít.“

Svého tehdejšího protivníka, vojáky Jižního Vietnamu, hodnotí s velkým respektem. Uvádí, že jihovietnamské vojsko bylo zocelenější než to americké, co se pěchoty týkalo. Pravá síla Američanů spočívala v letectvu. K Američanům uvedl, že se přímo s jejich pěchotou střetl pouze několikrát: „a to ještě jen s malými jednotkami, se kterými obvykle tvořili jeden celek. Útočili do týlu, speciální jednotky Zelené barety.“

Takto o ní mluví pamětník:

„Z americké armády jsem musel vidět především americkou palebnou sílu. Ta byla hrůzostrašná. Byla strašlivá. Když americká armáda zahájila operaci, nebe se třáslo a země se chvěla. Bylo to neskutečně divoké. Ta palebná síla a těžké bomby vytvářely u člověka hrozivý dojem i takový pocit, že pokud se z té bitvy vůbec dostanete a přežijete ten liják bomb, tak to považujete za něco strašného.“

„Věděl jsem o případu, kdy tam posílali bomby, a přitom tam bylo třeba jen pár chlápků. Tak tři vojáci, tři naši, nebo třeba nějaká skupinka vojáků, tři chlápci, co tam jen spali v houpacích sítích a prozradili svou pozici,“ toto hodnotí jako neefektivní.

Pan Ninh uvádí, že jejich divize začala přebírat iniciativu v roce 1971. Američané v té době stáhli mnoho sil a saigonské vojsko se uchýlilo do defenzivy, přičemž uvádí: „Jen se zakopávali a neútočili.“ Iniciativy se proto chopil Sever. Prováděli rychlé útoky, po kterých se stahovali zpět do džungle.

K této problematice uvedl, že válku nevnímal úplně jen jako válku ideologie. Spíše se jednalo o potřebu sjednotit a osvobodit Jižní Vietnam od okupanta. To započalo již s Francouzi v roce 1858. K samotné problematice komunismu uvedl, že ideologii chudí vietnamští rolníci nedokázali uchopit zeširoka. Vyložili si ji velmi zjednodušeným způsobem, a to: „Žádní bohatí a ve společnosti bude panovat naprostá rovnost. Takže nejsou bohatí, a proto nebudou ani chudí. Úplně všichni si budou rovni.“

Myšlenku komunismu chápali čistě základně. Někteří vojáci se řídili propagandou a v boji křičeli: „Za vlast, za socialismus, do útoku!“

Panovala myšlenka, že je nutné vyhnat ze země Američany, porazit saigonskou vládu a sjednotit Vietnam.

Američané nebyli na styl boje, který Vietnamci vedli, zvyklí. Vietnamci nedisponovali letectvem ani technikou a hojně využívali výhody terénu a džungle. Prováděli rychlé útoky a ústupy do džungle, kde se ukrývali. Američané tak začali využívat jed, který se nazýval „Agent Orange“. To fungovalo tak, že shazovali nálože jedu na lesy, které okamžitě umíraly.

Takto se k látce vyjadřuje pan Ninh:

„Jed Agent Orange, podle mě je to bez pochyby, očividně jed. Jdete džunglí, třeba v oblasti C100, nebo takzvané C123 Terebu… třikrát bojujete a listí padá.“

Masivní lesy a celá pohoří se během pár minut proměnily v suché dřevo. Ve vesnicích horalů se začalo rodit obrovské množství postižených dětí. Vojáci, kteří běžně pili vodu z potoků, byli také postiženi a postupně jim selhávaly orgány.

Podle pana Ninha započali válku již Francouzi. Postupně se samozřejmě jednalo o střet ideologií. Hlavním cílem však bylo osvobodit a sjednotit Vietnam. Válku pak hodnotí jako extrémně krutou a zpětně pociťuje obrovskou lítost nad těmi, kteří zaplatili životem, ať už se jednalo o spolubojovníky, příslušníky saigonské armády, nebo dokonce Američany. V závěru popisuje krutou bitvu, která změnila průběh války. Šlo o bitvu o Buon Me Thuot, kde Severovietnamci vůbec poprvé obsadili a udrželi město. Takto její průběh líčí pamětník:

„Bitva o Buon Me Thuot, to byla krutá bitva. Byla to opravdu moje vůbec poprvé, kdy jsme zaútočili, abychom dobyli nějaké město. A samozřejmě to v lidech zanechalo hluboký dojem z té chvíle, z toho pocitu, který znamenal. Následně jsme se chystali na dobývání Pleiku, do bitvy o Pleiku. Slyšeli jsme, že Pleiku a Kontum padly, vojska byla na útěku. Hned tehdy mi jako řadovému vojákovi také došlo, že to s válkou v Saigonu směřuje ke kolapsu.“

Zanedlouho poté Saigon kapituloval.

Děkuji za přečtení.

Zdroje:

The Vietnam Archive Oral History Project Interview with Bao Ninh Conducted by Richard B. Verrone, Ph.D. and Khanh Cong Le March 17, 2005 Transcribed by Nguyễn Thị Thanh Phượng. Vietnam Archive at Texas Tech University.

Hastings, Max (2018). Vietnam: An Epic Tragedy, 1945-1975. HarperCollins.