Krvavý triumf u Arsufu: Jak Richard Lví srdce zlomil Saladinovu armádu

Po tříletém obléhání Akkonu a náročném vítězství francouzský král Filip II. upustil od tažení do Jeruzaléma a hlavním velitelem křižáckého vojska tak zůstal Richard I. Společně s vojsky jeruzalémského krále Guye z Lusignanu a dalších zbývajících šlechticů se po zabezpečení města Akkon začal přesouvat podél pobřeží k přístavnímu městu Jaffa. To byl další velmi důležitý strategický bod k výslednému dobytí Jeruzaléma. Přístav Jaffa byl klíčový, protože zaručoval neustálé zásobování při dalším obléhání.

Obrovské křižácké vojsko, čítající desítky tisíc mužů, zahájilo pomalý přesun z Akkonu podél pobřeží. Král Richard I. si jako vynikající stratég byl dobře vědom tragédie při bitvě u Hattínu, kde bylo křižácké vojsko zdecimováno nedostatkem vody a jídla již před samotnou bitvou, a proto zahájil přesun střídměji. Vojsko se přesouvalo velmi pomalu, přičemž se Richard vyhýbal pochodům v nejteplejších částech dne. S vojskem také zastavoval prakticky u každého zdroje vody. Pochod podél pobřeží mu zároveň umožnil doprovod lodí, které převážely velké množství vody a potravin. Tyto lodě vojsko prakticky stínovaly a pokračovaly souběžně s ním. Lodě však nebyly jediným „doprovodem“.

Saladin dobře věděl, kam má Richardovo vojsko namířeno. Byl si vědom, že je třeba proti křižáckému vojsku přímo zasáhnout. Zařídil proto, aby bylo vojsko při pochodu neustále napadáno a ostřelováno drobnými skupinami bojovníků. Muslimové využívali svůj styl boje dokonale. Prováděli rychlé nájezdy lukostřelců na koních a pochodující vojáky ostřelovali z dálky šípy. Richard však dobře věděl, že nemá cenu drobné skupiny nájezdníků řešit a pronásledovat. Ve vojsku vládla neuvěřitelná disciplína a Richard i přes utržené ztráty pokračoval v přesunu. Takto událost líčí muslimský kronikář Bahá al-Dín Ibn Šaddad:

„Muslimové na ně ze všech stran pálili šípy, aby je rozrušili a donutili k útoku, ale v tom se jim nedařilo. Tito muži projevili úžasnou sebekontrolu. Pokračovali v cestě bez spěchu, zatímco jejich lodě sledovaly jejich linii pochodu podél pobřeží a tak dorazili na místo zastávky.“

Muslimský kronikář rovněž zaznamenal, že někteří rytíři pokračovali, i když měli ve své zbroji zapíchané velké množství šípů a hrotů. Z toho je patrné, že těžce ozbrojeným křižákům přepady nezpůsobovaly kritické škody. Velmi však trpěla zvířata a neozbrojená pěchota. Takto událost líčí křesťanská kronika:

„Národ Turků zleva z hor sledoval všechny naše pohyby. Když náhle padla nebezpečná mlha, vzduch se zkalil. Vojsko dorazilo k jakémusi zúžení cesty, kudy projížděly vozy nesoucí zásoby. Tam se kvůli těsnému průjezdu narušilo uspořádání šiků a postupovali roztroušeně, oslabeni a neuspořádaně; jakmile to Saracéni zpozorovali, náhle se vrhli na soumary a naložené vozy, a nepřipravené muže i  koně bez prodlení pobili.“ (STUBBS 1864, str. 250)

Poté, co Richardovo vojsko došlo do oblasti s názvem Arsuf, kde se nacházely rozsáhlé lesy, nechal král Richard rozbít tábor. Saladin v té době věděl, že drobné přepady nerozložily křesťanské vojsko tak, jak by si přál. Zároveň věděl, že Richard nepřesouval vojsko bez přípravy jako jeho předchůdci u Hattínu. Z tohoto důvodu považoval za nutné, aby se s Richardem střetl napřímo. Pro střet zvolil právě okolí Arsufu. Některé zdroje uvádějí, že byl připraven s vojskem čítajícím okolo třiceti tisíc mužů. Jeho armáda tak měla být třikrát větší než ta, kterou vedl Richard. Saladin byl připraven na křižáky udeřit ihned, jakmile opustí lesní porost.

Richard toto předpokládal. Jeho domněnku potvrdili zvědové, kteří viděli nedaleko lesa skupinky Saladinových bojovníků. Přímý střet byl nevyhnutelný.

Ráno dne 7. září 1191 se Richardovo vojsko začalo přesouvat z tábora směrem na pláň. Král Richard se již detailně věnoval rozmístění své armády s vědomím, že brzy dojde k bitvě. Čelo a zadní voj armády tvořily jednotky s největšími bojovými zkušenostmi na Blízkém východě. Předvoj armády byl svěřen templářům pod vedením Roberta de Sablé. Následovaly jednotky krále Richarda. Dalších sedm oddílů tvořili Francouzi, Vlámové a menší oddíly evropských šlechticů.

Poté, co vyšlo celé křižácké vojsko z lesa na otevřenou pláň, bylo obratem napadeno Saladinovou jízdou. Ajjúbovská vojska se snažila rozbít formaci křižáků. Saladinova taktika spočívala v opakovaných výpadech jízdních lučišníků, které byly doprovázeny náporem pěších lukostřelců. I když král Richard striktně nařídil, aby byla bojová formace udržována, zadní voj tvořený johanity ztratil trpělivost a z vlastní iniciativy vyrazil do přímého útoku. K johanitům se přidali francouzští rytíři a začali pronásledovat muslimskou jízdu. Takto událost líčí kronika:

„Ti totiž jistě jako první vyrazili z řady a s popuštěnými koňmi napadli Turky, z nichž každý srazil jednoho, a probodli Turky kopími. Jedním z nich byl rytíř maršál špitálu; druhým pak byl Balduin de Carro (Baldewinus de Carro), velmi znamenitý rytíř a sebevědomý jako lev, druh krále Richarda, který si ho z jeho země přivedl jako společníka. Když ostatní křesťané viděli tyto dva zmíněné, jak odvážně vpadli mezi Turky, volajíce jasným hlasem na pomoc svatého Jiří, obrátili koně ve jménu Spasitele Krista a jednomyslně provedli útok na nepřátele, kteří se na ně tvrdošíjně vrhali.“ (STUBBS 1864, str. 269)

Aby Richard zamezil jejich zničení a kompletnímu rozpadu formace, nařídil celému vojsku zaútočit a podpořit tak johanity a Francouze. Tento náhlý útok měl drtivý dopad na pravé křídlo Saladinovy armády. To vedlo k brutálním ztrátám a spontánnímu ústupu muslimských vojáků. Takto událost líčí kronika:

„Když král Richard uviděl zmatené vojsko, jak se utkalo s Turky, pobídl koně ostruhami, rychle přicválal a nezpomalil svůj trysk dříve, než projel špitálníky, kteří se utkali jako první. Aby jim se svou družinou přinesl pomoc, bleskurychle zprava vpadl do nesmírného zástupu tureckých pěšáků, kteří s  velkým úžasem snášeli jeho rány i rány jeho mužů, které byli nuceni pocítit. Padali pod ním totiž zprava i zleva. Ó kolik jich tam najednou bylo vidět ležet všude kolem, zbavených koní a po hromadách sražených k zemi, tito sténajíce naříkali na trpký pád, tamti natahujíce posledního ducha se váleli ve vlastní krvi, a mnozí mrtví byli kolemjdoucími pošlapáváni bez ohledu. Ó jak velice se liší a  jak je rozdílné rozjímání mnichů u sloupů kláštera od děsivého vojska bojujících! Zde král Richard, jedinečný a divoký, pronásleduje Turky, napadá je, všude je sráží; jeho meči neunikl nikdo, koho se dotkl.“ (STUBBS 1864, str. 270)

Richard poté nechal své vojáky znovu seskupit a zabránil nekontrolovatelnému pronásledování. Jeho vojsko následně odolalo poslednímu Saladinovu nájezdu a muslimští bojovníci byli nuceni ustoupit do kopců. Takto bitvu líčí kronika:

„Neboť když, unaveni zabíjením, jako by chtěli popadnout dech, se náhodou stáhli z hustoty davu, nemohli se navzájem poznat kvůli tak velkému oblaku prachu vznášejícímu se nad jejich hlavami; a  tak tehdy bili bez rozdílu zprava i zleva, takže ti, kdo zrakem nemohli rozeznat své od cizích, by pozabíjeli všechny jako nepřátele, protože kvůli překážejícímu prachu nepoznávali přátele. Křesťané neustále útočí a bijí meči, vyděšení Turci ochabují, bitva je dlouho na vážkách: zasazují si vzájemné rány, obě strany usilují o vítězství, tito zkrvavení ustupují, tamti posekaní padají mrtví k zemi.“ (STUBBS 1864, str. 271)

„Tolik vousatých Turků bys tam viděl ležet zohavených, z nichž někteří se ještě nějakou dobu ze zoufalství s větší odvahou pokoušeli klást odpor, dokud naši nenabrali na síle. Jiní, sraženi z koní, se skryli v křoví, jiní vylezli na stromy, z  nichž, když byli zasaženi šípy, s hrůzostrašným sténáním umírajíce padali, jiní nadarmo opouštěli koně a klouzavými oklikami ve snaze uprchnout prchali k moři.“ (STUBBS 1864, str. 271)

Středověké zdroje uvádějí, že v bitvě u Arsufu padlo sedm tisíc muslimských vojáků. Tento údaj je však pravděpodobně značně přibarvený. Porážka Saladina u Arsufu byla zdrcující. Saladin se sice dokázal přeskupit, ale byl neúspěchem v přímém boji tak otřesen, že se již zdráhal dalšího otevřeného střetu s křižáckým vojskem. Takto událost líčí kronika:

„Nakonec se král se svými vrátil do tábora od pobíjení prchajících Turků. Po tak velkém trápení unaveni té noci odpočívali. Kdo chtěl lačně sbírat nepřátelskou kořist, vrátil se na místo bitvy a dostatečně obtížen podle své vůle ji ukořistil. Ti, kteří se tam později vrátili, vyprávěli, že napočítali tureckých emírů zabitých toho dne na třicet dva, o nichž podle vznešenější zbroje a cennější výstroje soudili, že to byli muži nejvyšší autority a moci; které také Turci později hledali, aby je odnesli, protože je považovali za důstojnější. Kromě nich také podle odhadu napočítali, že po polích leží na sedm tisíc rozsekaných mrtvol zmasakrovaných Turků.“ (STUBBS 1864, str. 275)

Křižáckému vojsku již nic nebránilo v přesunu k přístavu Jaffa. O jeho dobytí a finální bitvě u Jaffy si povíme v následujícím článku.

Velmi děkuji, že čtete. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku. Napište mi do komentářů, co se Vám líbí a co nikoliv.

Zdroje:

STUBBS William, Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1: Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, Londýn, LONGMAN, GREEN, LONGMAN, ROBERTS AND GREEN. 1864

Bahá al-Dín Ibn Šaddad, Rare and Excellent History of Saladin, překlad C. W. Wilson (1897) Saladin Or What Befell Sultan Yusuf, Palestine Pilgrims' Text Society, Londýn