Nejkrvavější střet křížových výprav: Tři roky obléhání Akkonu

Po ovládnutí města Limassol a následném plném vítězství výpravy Richarda I. na Kypru zahájil král s vojskem plavbu k Akkonu.

Zatímco probíhaly Richardovy boje na Kypru, zhostil se jeruzalémský král Guy s armádou čítající sedm až osm tisíc vojáků obléhání klíčového města Akkon. Město Akkon představovalo důležité a strategické místo a jeho dobytí bylo klíčové pro další cestu do Jeruzaléma. Obléhání započalo v srpnu roku 1189. Král Guy se zprvu pokusil překvapivě zaútočit na městské hradby. Vzhledem k tomu, že byl hrad velmi dobře chráněn, útok dopadl tragicky. Guy byl donucen se stáhnout, vybudovat tábor za městem a spoléhat se na příjezd posil z Evropy. Postupně po moři připlouvala drobná vojska křižáků z celé Evropy, která se hromadila a posilovala pozici krále Guye. K obléhání se postupně připojily flotily a vojska z Dánska, Fríska, Francie, Flander, Německa i Itálie, vedené řadou významných evropských šlechticů a duchovních.

Na toto zesilování křižáckého vojska musel reagovat i Saladin, který byl nucen posílit obranu města. Shromáždil proto svou armádu a vytáhl k Akkonu na pomoc. Zde se 15. září roku 1189 pokusil zaútočit na křižácký tábor, avšak neúspěšně. Po tomto Saladinově nezdaru se křižácká armáda dále rozrůstala do obludných rozměrů. Některé zdroje uvádějí, že mohla čítat až třicet tisíc mužů. Tábor křižáků byl dobře zásobován po moři, přičemž z Evropy neustále proudily další lodě a zásoby. S tímto nárůstem vojáků se na podzim podařilo město zcela zablokovat i po souši.

Saladin na blokádu města reagoval tím, že přivedl obrovskou armádu a obklíčil samotný křižácký tábor. Během následujících měsíců probíhaly střídavé boje na moři i na souši. Zásobování potravinami se zkomplikovalo jak pro křižáky, tak pro samotné město. V křižáckém táboře navíc kvůli kontaminované vodě a nedostatku potravin propukly smrtelné epidemie. Takto událost líčí kronika:

„Spěchal král Richard se vší svou družinou radostně a horlivě k Akkonu, kam ho táhla jeho touha, a za příznivého větru flotila následující noci zakotvila před Týrem. Ráno flotila vyplula, a když s napjatými plachtami nepokročila o mnoho dále, objevilo se ono místo, o kterém již bylo řečeno, Scandalion: poté, když minuli Casellum Imberti, objevila se z dálky vysoká věž města Akkonu a tak postupně i ostatní městské hradby. Akkon ze všech stran svíral v obležení lid nesmírného množství, lid ze všech křesťanských národů pod nebem, lid vybraný ze všech křesťanů, zdatný v boji a vytrvalý v námahách. Akkon vskutku již dlouhou dobu obléhal lid sužovaný mnoha útrapami, neustálou námahou, hladověním a mnoha druhy protivenství, jak je částečně rozvedeno výše.“ (STUBBS 1864, str. 210)

„Kromě toho se z jejich vnější strany objevilo vojsko Turků, jehož nebylo počtu, pokrývající hory a údolí, kopce a roviny, s jejich stany zářícími různými barvami a vzory, rozesetými všude kolem. Vidí také stany samotného Saladina a stany jeho bratra Saphahadina (Al-Ádila) a správce pohanství (muslimů) Takí ad-Dína. Sám také střežil pobřeží a mořské přístavy a chystal na křesťany časté útoky a velmi těžké vpády. Král Richard si odhadem prohlížel celou jejich armádu; a když vplul do přístavu a přistál, vyšli mu vstříc francouzský král a velmoži, předáci a mocní z celého vojska, a přijali ho s radostí a jásotem, neboť jeho příchod vskutku nesmírně toužebně očekávali.“ (STUBBS 1864, str. 211)

Poté, co v dubnu roku 1191 dorazil král Filip II. a v červnu téhož roku král Richard I., se situace výrazně zlepšila. Filip nechal okamžitě zbudovat menší obléhací stroje a Richard poskytl mohutné vojsko a flotilu. Iniciativa zcela přešla na stranu křižáků, kteří se nyní zaměřili na dobytí samotného města.

Obléhání města pomocí strojů započal král Filip II., a to nejen kvůli Richardovu zdržení na Kypru, ale i z důvodu jeho nemoci. Filip proto v polovině června zahájil ostřelování hradeb sám. Útok Francouzů byl masivní. Křižáci útočili na hradby pomocí balist a střel, ale zároveň se museli bránit protiútokům z druhé strany od Saladina. Křižáci nakonec nedokázali současně dobývat město a bránit se neustálým útokům do zad, takže byli nuceni útok na město vzdát. Takto událost líčí kronika:

„V pondělí, těsně po svátku Narození svatého Jana Křtitele (pozn. 24. června), nařídil francouzský král po vztyčení svých strojů všem svým mužům, aby se vyzbrojili. Mohli byste tam spatřit nesmírné množství ozbrojenců, řádně vybavených zbraněmi, tolik blýskajících se kroužkových zbrojí, tolik zářivých přileb, tolik vznešených ržajících koní, tolik bílých čabrak a tolik vybraných rytířů, že se zdálo, že jich tam nikdy nebylo tolik k vidění; a také tolik zbrojnošů velké udatnosti a odvahy, tolik praporců a korouhví nejrůznějšího provedení.“ (STUBBS 1864, str. 214-215)

„Když tedy vyčlenili muže, kteří měli hájit příkopy před vpádem Saladina a vojska Turků hrozících zvenčí, přiblížil se ozbrojený lid k městským hradbám a podnikl ty nejzuřivější útoky, přičemž pomocí balist a vrhačů bez přestání vrhali šípy a kameny. Jakmile to obležení Turci zpozorovali, spustili za hlaholu polnic ohromný hluk a pozvedli křik k nebesům, jako by se vzduch otřásal burácejícími blesky. Někteří z nich totiž měli za úkol pouze bít do mís a tamburín, bubnovat a nejrůznějšími způsoby dělat rámus a rozdělávat dým z ohně, aby podle úmluvy dali znamení Saladinovi a vnějšímu vojsku, že jim mají přijít na pomoc.“ (STUBBS 1864, str. 215)

„Když to vnější Turci viděli a slyšeli, vrhli se v houfech vpřed a snášeli materiál všeho druhu k zasypání příkopů, aby mohli snáze přejít a napadnout naše muže; svůj záměr však nedokázali dotáhnout do konce. Gottfried z Lusignanu, rytíř neobyčejné zdatnosti, se jim totiž postavil a od barikád, které již proti našim mužům obsadili, je velkolepě odrazil; dvoubřitou sekerou, kterou třímal v ruce, jich zabil více než deset, neboť nikdo z těch, které zasáhl, nevyvázl živý. Velké množství jich také zajal a počínal si s takovou hbitostí a vytrvalostí, že od dob oněch slavných rytířů Rolanda a Olivera nebyl v ústech všech veleben nikdo takové chvály hodný. Barikádu sice získal zpět, ale s maximální námahou a v úzkých; kvůli houfům Turků, kteří se tvrdošíjně drali vpřed, se bojovalo ve zdlouhavém a nejistém střetu. Bitva a konflikt byly tak těžké a nesnesitelné, provázené hrůzným srážením bojovníků a tak mocným křikem, že ti, kteří obléhali město a horlivě se snažili zasypat příkopy před hradbami, museli ustoupit a od útoku zcela opustit. Nemohli totiž zvládat jak dobývání města, tak vlastní obranu před Turky, kteří se na ně vrhali zvenčí.“ (STUBBS 1864, str.216)

„Mnoho Franků zde skutečně padlo po zásazích z balist, vrhání kamenů, oštěpů a zasažení řeckým ohněm. Ozýval se velký nářek lidu a kvílení bědujících, kteří říkali: „Ach, k čemu se tak dlouho čekalo na příchod králů? Běda, zmařená naděje!“ (STUBBS 1864, str. 216)

Francouzský král byl svým prvotním neúspěchem zdrcen. Kronika uvádí, že po provedeném útoku onemocněl tak vážně, že se nedokázal posadit na koně.

Zlom přišel, když na začátku července Richard nasadil masivní obléhací katapulty a způsobil v hradbách kritické trhliny. Další obléhací stroje nechali následně sestavit i král Filip a ostatní šlechtici, kteří se podíleli na obléhání. Hrad byl nyní ostřelován ze všech stran. Takto událost líčí kronika:

„Kromě nich nechal král Richard vyrobit další dva nové stroje vynikajícího zpracování i materiálu, jež s nepopsatelnou přesností zasahovaly vytyčený cíl na jakémkoli místě. Nechal postavit i obrovskou obléhací věž, masivně spojenou a se schodištěm, lidově zvanou Berefred, obloženou těsně svázanými kůžemi, lany a nejpevnějšími dřevěnými deskami. Tuto věž nebylo možné zničit střelami z katapultů, politím řeckým ohněm a nepodlehla by ani poškození ze strany žádného jiného materiálu. Připravil rovněž dva mangonely, z nichž jeden měl tak obrovskou rychlost a razanci, že jeho střely dopadaly až do vnitřních ulic městských jatek.“ (STUBBS 1864, str.219)

„Vrhače krále Richarda tak střílely neustále dnem i nocí a o jednom z nich se s naprostou jistotou ví, že jediným vrženým kamenem usmrtil naráz dvanáct mužů. Tento kámen byl odnesen Saladinovi na ukázku prostřednictvím poslů, kteří tvrdili, že onen ďábel, král Anglie, si přivezl z dobytého města Messiny tyto zářivě hladké mořské kameny speciálně k trestání Saracénů.“ (STUBBS 1864, str.219)

Král Richard byl chytrý. Své vojáky dokonce motivoval finanční odměnou za každý kámen vytažený z hradní zdi, který mu přinesou. Odměna čítala až čtyři zlaté. To zafungovalo výborně a mladí zbrojnoši se začali udatně vrhat na zeď a předháněli se v tom, kdo králi přinese větší kámen. Smrtelné nebezpečí bylo jednoduše přeplaceno královým zlatem.

Akkon, který se ocitl v bezvýchodné situaci a marně žádal Saladina o záchranu, po posledních bojích 12. července kapituloval. Takto událost líčí kronika:

„K našim králům a prostřednictvím tlumočníka nabídli svobodné vydání města Akkonu, navrácení svatého Kříže a vydání dvou set urozenějších křesťanů, které drželi v zajetí, a padesáti dalších. Když ale usoudili, že je to našim mužům málo po chuti, nabídli dva tisíce urozenějších křesťanů a pět set obyčejných zajatců, které měl Saladin nechat vyhledat po celé své zemi, s tím, že Turci odcházející z města si s sebou nevezmou nic než košile a zanechají tam své zbraně a veškerý majetek i s potravinami…“(STUBBS 1864, str. 232)

„Po vydání rukojmí za navrácení Kříže, peněz a zajatců do jednoho měsíce, Turci vycházejí z města a křesťané do něj vstupují. Králové si také vše mezi sebou rozdělují rovným dílem. Tedy v pátek po svátku Přenesení ostatků svatého Benedikta (12. července) byli vydáni a přijati rukojmí, ti bohatší a urozenější z emírů; a pro navrácení svatého Kříže a vyhledání zajatců byla stanovena lhůta jednoho měsíce.“(STUBBS 1864, str. 233)

Triumf však narušily neshody ve vedení. Rakouský vévoda Leopold rozhořčeně opustil výpravu poté, co Richard odmítl uznat jeho rovnocenné postavení. Koncem července odplul domů i král Filip, kterého k návratu donutila smrt flanderského hraběte. Richard Lví srdce tak zůstal ve Svaté zemi jako jediný nejvyšší velitel zbývajících křižáckých sil. Takto událost líčí kronika:

„Vojskem se začala šířit zvěst, že francouzský král, na němž visela naděje lidu, se chce vrátit do vlasti a usilovně se chystá na cestu. Ó, jak hanebné a potupné, když na tak velkém podniku ještě tolik záleželo a nebyl zdaleka dokončen, že chce odejít právě ten, jehož posláním bylo vést takové množství lidu, povzbuzovat ho k tak zbožnému a pro křesťanstvo tak nezbytnému dílu a zajistit zdárný postup tak obtížného úkolu! K čemu tak dychtivě a v podstatě zbytečně vážil tak dlouhou cestu, když se nyní hodlá tak předčasně vrátit! Ó, jak „znamenitě“ byl splněn jeho křižácký slib – tedy jen vstoupit do té země a svést s Turky boj v tak krátkých triumfech!“ (STUBBS 1864, str. 236)

Křesťané se začali připravovat na obranu města Akkon proti možnému Saladinovu protiútoku. Saladin mezitím začal s králem Richardem jednat o propuštění zajatých obránců Akkonu. Richardovi bylo nabídnuto výkupné, ten ho však odmítl, protože Saladin nechtěl zaplatit všem šlechticům, kteří se na zajetí podíleli. Nadto Saladin požadoval od křesťanského vojska záruku dodržení dohody. Než však mohlo vůbec dojít k výměně zajatců za výkupné, ztratil král trpělivost a nechal několik tisíc vězňů popravit. Takto událost líčí kronika:

„Když se králi Richardovi stalo zcela zřejmým, že stanovená lhůta již uplynula a Saladin se zatvrzelým srdcem se už vůbec nestará o vykoupení rukojmích; svolal radu předáků lidu a bylo rozhodnuto, že se nemá dále marně čekat, ale že mají být rukojmí sťati. Ušetřeno mělo být jen několik málo z těch nejvýznamnějších a nejurozenějších pro případ, že by byli buď sami vykoupeni, nebo vyměněni za nějaké jiné křesťanské zajatce. Král Richard, vždy prahnoucí po úplném potlačení Turků, po zničení jejich drzé arogance, po zahanbení islámského zákona a obhájení křesťanství, nařídil v pátek po Nanebevzetí Panny Marie (pozn. 20. srpna) vyvést z města dva tisíce sedm set spoutaných tureckých rukojmích a stít je. Bez otálení vyrazili zbrojnoši, s ochotou i potěšením v srdci horlivě plnili rozkazy, aby jim totiž v pomstě a se svolením Boží milosti oplatili stejnou mincí za smrt křesťanů, které oni sami předtím usmrtili střelami z luků nebo balist.“ (STUBBS 1864, str. 243)

I když křižáci nakonec po dlouhém trápení a obrovských ztrátách město dobyli, válka o Svatou zemi tím zdaleka neskončila. Král Richard po zabezpečení a opravě hradeb Akkonu vyrazil s vojskem dále směrem k městu Jaffa. To si rozebereme v příštím článku, který nás zavede do ohniska slavné a krvavé bitvy u Arsufu.

Zdroje:

Hosler, John D. (2018) „Obléhání Akkonu (1189–1191) v historiografické tradici“ History Compass (2018)

STUBBS William, Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1: Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, Londýn, LONGMAN, GREEN, LONGMAN, ROBERTS AND GREEN. 1864