Článek
Mohlo by se zdát, že jde o nicotnou otázku, nad kterou by většina čtenářů absolutně nepřemýšlela. Přesto se pod tímto gestem skrývá neuvěřitelně chytrá myšlenka, kterou v dnešním článku rozebereme.
Jak se píše v Markově evangeliu:
„Když se přiblížili k Jeruzalému – k Betfagé a Betanii u Olivetské hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: Jděte do vesnice před vámi. Hned jak do ní vejdete, najdete přivázané oslátko, na kterém ještě nikdo nikdy neseděl. Odvažte ho a přiveďte. Kdyby se vás někdo ptal: Co to děláte? řekněte: Pán ho potřebuje, a hned ho sem pošle.
Odešli tedy, a když našli oslátko přivázané u dveří venku na ulici, odvázali je. Někteří z kolemstojících jim řekli: Co to děláte? Jak to, že odvazujete oslátko? Když jim ale odpověděli, jak jim Ježíš řekl, nechali je.
Potom to oslátko přivedli k Ježíši, přikryli je svými plášti a on si na ně sedl. Mnozí prostírali na cestě své pláště, jiní pak ratolesti, které nařezali v polích. Ti, kdo šli napřed, i ti, kdo šli za ním, volali:
„Hosana!“
„Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“
„Požehnané království našeho otce Davida!“
„Hosana na výsostech!“
Tak dorazil do Jeruzaléma a do chrámu. Když si všechno prohlédl, byl už večer, a tak se Dvanácti odešel do Betanie.“ (Mk11, 1-11)
Proč Ježíš nepoužil koně a trval na oslátku?
Nebyl to jen nějaký akt rozmařilosti, že by Ježíš trval na oslíkovi. Kůň odjakživa představoval válečné zvíře. Jezdili na něm vojevůdci i bojovníci a hojně se využíval v bitvách a při dobývání měst.
V židovských dějinách jsou velmi známí Šimon a Juda Makabejští. Ti jsou oslavováni během židovského svátku Chanuka, který připomíná znovu zasvěcení chrámu po vítězství Judy Makabejského nad Seleukovci. Pro pochopení celého kontextu si však nejprve musíme něco říct o makabejském povstání.
Ježíš
Co bylo makabejské povstání
Šlo o židovské povstání vedené Šimonem, Judou a Jonatánem. Započalo roku 167 př. n. l. a trvalo do roku 134 př. n. l. Judea byla v té době pod silnou nadvládou seleukovské říše, helénistického státu v západní Asii. Povstání vypuklo jako reakce na sílící helénistický vliv na židovství. Tehdejší král Antiochos IV. Epifanés zahájil tvrdé represe proti židovskému náboženství.
V prvotních fázích nebyli Makabejci schopni přímého střetu, a proto začali využívat partyzánskou taktiku. Nejprve působili hlavně na venkově, kde přepadávali vesnice a města pod seleukovskou nadvládou. Tím terorizovali řecké úředníky a časem se vyvinuli v konkurenceschopnou armádu.
Již v roce 164 př. n. l. Makabejci dobyli Jeruzalém. Vítězní válečníci tehdy vjeli do města na koních a postupně odtud vyhnali všechny Řeky. V roce 141 př. n. l. se jim podařilo vybojovat téměř úplnou nezávislost. Šimon a Juda Makabejští se tak stali „mesiáši“, kteří osvobodili židovský národ mečem. Šimon Makabejský byl zvolen veleknězem a vojenským i národním vůdcem Židů, dokud nepovstane nový prorok.
Proč tedy Ježíš vjel do Jeruzaléma na oslíkovi?
Jak jsme si vysvětlili výše, Ježíš vjel do Jeruzaléma na oslátku, neboť se tímto gestem chtěl kompletně distancovat od makabejské ideologie. Nechtěl být spojován s válečným dobytím města a naznačil tak, že je zcela jiným typem mesiáše. Nebyl to politický vůdce a nesliboval reformu pomocí meče a války.
Jaká byla reakce lidu?
Lid totiž očekával politického mesiáše, který by jej zbavil římské nadvlády. Z tohoto důvodu byla velká část obyvatel zklamaná, když zjistila, že Ježíš není politický a vojenský vůdce.
Ježíš nenabízel politickou revoluci, ale revoluci vnitřní. Jeho cílem nebylo svrhnout římské impérium silou, nýbrž osvobodit člověka zevnitř – od sobectví, nenávisti a hříchu. Zatímco Makabejci zachránili národ mečem, Ježíš nabídl spásu skrze pokoru a lásku. Chtěl ukázat, že skutečné vítězství se nerodí na bitevním poli, ale v lidském srdci. Tím, že usedl na oslátko, dal jasně najevo: Nepřicházím prolévat krev nepřátel, ale obětovat se za vás.
Genialita křesťanství
V tom spočívá genialita křesťanství, kterou vyzdvihl například i zarytý kritik církve Friedrich Nietzsche. Ten tento geniální psychologický tah demonstroval na vztahu dlužník–věřitel.
Vztah mezi dlužníkem a věřitelem je základním poutem nejen mezi lidmi, ale například i mezi státem a občanem nebo předkem a současníkem. Čím úspěšnější je předek, tím větší dluh k němu jeho potomek cítí. Předkové nám totiž pomáhají k našim úspěchům a bez nich bychom nebyli nic.
Pokud je však předek natolik úspěšný, že dovede současníka a celý jeho rod až k výšinám, stává se z něj prakticky uctívaná bytost. Tento příměr Nietzsche aplikuje na křesťanství: Bůh, Ježíš Kristus, se obětoval na kříži a položil svůj život za ostatní. Tím onen pomyslný obludný dluh lidstva vůči němu narostl do absolutních rozměrů. Ježíš se tak právě touto obětí a odvahou stal oním uctívaným Bohem na kříži.
Velmi děkuji za přečtení. Vážím si veškeré vaší podpory.
Zdroje:
Farmer, William Rueben (1956). Makabejci, zelótové a Josef Flavius: Zkoumání židovského nacionalismu v řecko-římském období. New York: Columbia University Press.
Harrington, Daniel J. (2009) [1988]. Makabejské povstání: Anatomie biblické revoluce. Eugene, Oregon: Wipf and Stock.
Tr. FLEK Alexandr. Nový zákon příběh a učení Ježíše nazaretského. Praha: Biblion, 2024
NIETZSCHE, Friedrich. Genealogie morálky: polemický spis. Přeložila Věra Koubová. Praha: Aurora, 1997.
