Bitva u Hattinu jako počátek třetí křížové výpravy?

Po neúspěchu druhé křížové výpravy pod vedením francouzského krále Ludvíka VII. a německého krále Konráda III. došlo ve Svaté zemi k výrazným změnám. V jeruzalémském království nevládla jednota, ale začalo soupeření o trůn. Guy z Lusignanu se v roce 1186 díky své choti stává králem Jeruzaléma. Část šlechty v čele s Raymondem III. z Tripolisu nesouhlasila s jeho nástupem na trůn, a to rozdělilo jeruzalémskou šlechtu na dva tábory.

Tohoto chaosu využil Saladin, který se stal vládcem Egypta. Podařilo se mu sjednotit muslimy pod sunnitským islámem se slibem, že povede svatou válku proti křesťanům. Klíčové bylo, že v té době už ovládl i Sýrii (Damašek, Aleppo). Slíbil rovněž osvobodit Jeruzalém. Poslední pomyslné postrčení k útoku na Jeruzalém Saladin dostal roku 1187, kdy templáři společně s Raynaldem z Chatillonu soustavně přepadávali muslimské karavany. Takto je událost líčena v kronice:

„Kterak kníže antiochijský, zrušiv smlouvu příměří, cestující pohany za hranicemi vlastními pobil. Neboť jednoho času, když přemnohý a bohatý průvod pohanů z Damašku do Egypta procházel, a mimo hranice země křesťanů se pro důvěru v příměří cestovati neobával, na ně náhle řečený kníže vtrhl, a je samé s veškerými zavazadly pramálo slušně jako zajatce odvedl. Sultán tedy, dílem ctižádostí jsa rozpálen, dílem křivdou na sobě spáchanou pohnut, vyburcovav sílu veškeré říše své, do končin jeruzalémských tak mocně, jakož i násilně vpadl.“ (STUBBS 1864, str. 12)

Odhaduje se, že Saladinova armáda čítala přes čtyřicet tisíc mužů. S ní začal obléhat hrad Tiberias. Přestože většina šlechty byla proti přímému střetu se Saladinem, rozhodl se král Guy pro přímý postup. Svolal veškeré křižácké vojsko v Jeruzalémě, se kterým vytáhl k hradu Tiberias. V Jeruzalémě tak zůstalo k obraně jen nemnoho rytířů.

Křižácká armáda čítala okolo patnácti až dvaceti tisíc vojáků. Toto vojsko se shromáždilo nedaleko La Saphorie. Tato pozice poskytovala křižákům dostatek vody a byla vhodným strategickým místem k obraně i boji. Toho si byl vědom i Saladin, který nechtěl útočit na opevnění, ale vzhledem ke své početní výhodě měl zájem svést bitvu na otevřeném poli. Přichystal proto lest. Chtěl křižáckou armádu vylákat z bezpečí, a tak začal s částí svého vojska obléhat hrad Tiberias. Hrad se podařilo téměř dobýt a past zafungovala, takže Guy začal křižáky přesouvat na východ k hradu. Opuštění zázemí v La Saphorie bylo obrovskou chybou křižáckých velitelů.

Po cestě k hradu Tiberias byla křižácká armáda neustále obtěžována drobnými útoky muslimské jízdy a lukostřelců. Zároveň se nepodařilo obstarat dostatečné množství vody, a tak byla křižácká armáda zdecimovaná pouhým přesunem. Bylo jasné, že k hradu Tiberias nelze bez vody a zásob dojít. Z tohoto důvodu křižácké velení rozhodlo, že změní směr k pramenům Hattin, odkud po zásobení chtěli pokračovat k hradu Tiberias.

Muslimové však pramen před příchodem křižáků obklíčili zbytkem armády. Křižácké vojsko tak bylo nuceno tábořit nedaleko pramene, kde bylo po celou dobu sužováno žízní. To vedlo k obrovské demoralizaci a vysílení mužstva. Následujícího rána, dne 4. července 1187, byla křižácká armáda zasypána šípy nepřítele. Střelci na koních prováděli nájezdy na již tak zdecimované vojsko a neustále ho ostřelovali. Guy se proto pokusil zformovat bojovou linii a zaútočit. Tento pokus o protiútok byl však rozprášen, když na křižáky zaútočil další oddíl Saladinova vojska. Guyova armáda se rozpadla, větší část mužů dezertovala a odmítla dále bojovat. Mnozí byli prakticky bez boje zabiti. Zbytek, včetně krále Guye a šlechty, padl do zajetí. Takto je událost líčena v kronice Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi:

„Saladin tedy, když už hluk války utichal a on viděl, že z jedné strany jsou vlečeni zajatci, z druhé strany leží všude rozeseti zabití, s očima pozvednutýma k nebi vzdal díky Bohu za dosažení vítězství. Tak totiž ve všem, co se událo příznivě, měl ve zvyku činit; ale mimo jiné se říká, že častěji řekl toto: že nikoli jeho moc, ale naše nepravost mu toto vítězství přinesla; a to samé potvrzuje nikoli neobvyklý běh věcí. V jiných střetech vojsko našich, jakkoli malé, s božskou ochranou vždy vítězilo; nyní však, protože ani my [jsme nebyli] s Pánem, ani Pán [nebyl] s námi, náš národ zcela podlehl před konfliktem, ačkoli se počet vojáků odhadoval na více než dvacet tisíc.“ (STUBBS 1864, str. 17)

„Mezi ostatními je před oči sultána přiveden vládce Antiochie Reginald; jemuž sám tyran, ať už následoval svůj hněv, nebo vzdával úctu výtečnosti tak velkého muže, vlastní rukou odťal vysloužilou a letitou hlavu. Nařídil také stít templáře, kolik jich bylo kromě velmistra vojska, a rozhodl se zcela vyhladit ty, o kterých věděl, že ve válce nad ostatními vynikají.“ (STUBBS 1864, str. 16)

Vzhledem k tomu, že král Guy v Jeruzalémě nezanechal téměř žádné rytíře na obranu, byl plán Saladina jasný. Situace v Jeruzalémě byla zoufalá. Morálka obránců byla nízká a přítomna byla neustálá dezerce a nechuť bránit město. Obrana města byla svěřena šlechtici Balianovi z Ibelinu. Na obléhání se začal Jeruzalém připravovat tak, že hromadil jídlo a peníze.

Dne 20. 9. 1187 dorazil Saladin s vojskem k Jeruzalému a začalo obléhání. Během šesti dnů se nepodařilo dosáhnout ničeho a skromná obrana odolávala útokům. Obléháním Jeruzaléma se Saladinově armádě podařilo po těžkých bojích a přesunu tábora narušit městské hradby až 29. 9. 1187. Vyčerpaným obráncům chyběli muži a zoufalí civilisté se marně obraceli k Bohu prostřednictvím kajícných rituálů. Křižácký velitel Balian proto zahájil se Saladinem vyjednávání o kapitulaci. Takto je událost líčena v kronice Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi:

„Nepřátelsky k Jeruzalému přitáhl a město obléhá, stroje staví, na svatá místa svatokrádce neuctivě vtrhává. Byl [zde] jakýsi kříž kamenný, jejž kdysi vojáci naši, když toto město po Antiochii vítězně dobyli, na památku činu nad hradbou vztyčili; ten úderem vrhací střely krutý národ strhl; a s ním nemalou část hradby povalil. Měšťané sice takovou obranu, jakou mohou, do cesty kladou, avšak cokoli jest našimi zkoušeno, postrádá účinku, úspěchu nenalézá; luky, kuše, vrhače kamenů jsou bez užitku obsluhovány; a tak jak zbraně, tak i stroje hněv Páně zjevně ohlašují a zkázu města předpovídají.“ (STUBBS 1864 str. 20-21)

Saladin zprvu nechtěl o kapitulaci ani slyšet, ale Balian pohrozil, že pokud nebude kapitulace přijata a nebude umožněn bezpečný odchod z města, zničí a spálí celé město a všechna muslimská svatá místa. Aby Saladin minimalizoval krveprolití, souhlasil s kapitulací, při níž se obyvatelé mohli z otroctví vykoupit. Jelikož si chudí nemohli svobodu dovolit, se obě strany nakonec dohodly na kompromisním hromadném výkupném 30 000 dinárů za 7 000 obyvatel. Takto je událost líčena v kronice Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi:

„Těm pak, kteří svobodu svou vykoupili, byla dána tato volba, aby buďto k Antiochii se odebrali, nebo do Alexandrie za účelem přeplavení odcestovali, byvše opatřeni ochranným průvodem. Onen den, den přehořký, v němž lid vyhnaný od sebe se odlučuje, aby se do různých končin rozešel, a opouští město tak posvátné, město, jež coby paní měst v otroctví uvrženo jest; město, které jakožto dědictví synů cizozemcům jest podrobováno pro nepravost těch, kdož v něm přebývají. Slavné město Boží Jeruzalém, kde Pán trpěl, kde pohřben byl, kde slávu vzkříšení zjevil, zvrhlému nepříteli se k poškvrnění vydává; a není bolesti nad bolest tuto, když hrob drží ti, kteří v něm Pohřbeného pronásledují; a kříž třímají ti, kdož Ukřižovaným opovrhují.“ (STUBBS 1864 str. 22)

„Toto pak nejsvětější město po zhruba osmdesát devět let náš národ držel, od chvíle, kdy je spolu s Antiochií vítězná moc křesťanská zpět vydobyla, ačkoliv předtím je pohané po čtyřicet let v držení měli. Léta Páně totiž 1099 Bohemund, Raimund, Tankred, vévoda Godefroi, Robert hrabě normanský a jiní Frankové je dobyli, vyhnavše Saracény. Saladin však, vyhnav křesťany, téhož se zmocnil léta Páně 1187. Když bylo město vydáno, hlasatel zákona mohamedánského na vyčnívající skálu Kalvárie vystoupil; a tam falešný zákon zvučně byl provoláván, kde zákon smrti Kristus na kříži zahladil.“ (STUBBS 1864, str. 22)

Zpráva o brutální porážce u Hattinu a ztrátě Jeruzaléma se rychle dostala do Evropy. Okamžitě byla vyhlášena třetí křížová výprava, kterou 29.10. 1187 vyhlásil papež Řehoř VIII. Na třetí křížové výpravě se podílely oddíly vedené anglickým králem Richardem I., francouzským králem Filipem II. a Fridrichem, císařem Svaté říše římské.

Třetí křížová výprava byla velmi dobře zdokumentována různými zdroji. Pro naše články budeme dále sledovat události zaznamenané v kronice: Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1 Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, jejímž autorem je klerik Richard de Templo od londýnské Nejsvětější Trojice.

Následující články se budou věnovat tažení Richarda I. – prvním bitvám třetí křížové výpravy. Články budou vycházet postupně a budou navazovat podle toho, jak pokračovalo tažení, a všechny budou doplňovány o nejzajímavější přímé citace z kroniky Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi. Tyto citace dodají článkům surové detaily a zároveň budou ilustrovat, jakým způsobem tehdejší autoři psali.

Zdroje:

Mayer, Hans Eberhard (1988). Křížové výpravy. Oxford University Press. s. 134

Tibble, Steve (2018). Křižácké armády, 1099–1187. New Haven a Londýn: Yale University Press

STUBBS Wiliam, Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1: Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, Londýn, LONGMAN, GREEN, LONGMAN, ROBERTS AND GREEN. 1864