Boj o lásku a čest: Prohra znamenala smrt pro oba manžele

O jednom z posledních rytířských soubojů na život a na smrt, kterými se ve středověké Francii po schválení parlamentu řešily spory, jež nebylo možné rozhodnout jinak, nás informuje středověká kronika Jeana Froissarta. Kronikář ve svém díle zaznamenal události z let 1327 až 1400. Jedním z jeho záznamů je i tento až romantický příběh o zločinu, pravdě a cti.

V roce 1385 se pařížský parlament začal zabývat sporem mezi panoši Jeanem de Carrougesem a Jacquesem le Grisem, kteří se velice dobře znali. Oba byli služebníky Pierra, hraběte z Alençonu. Ačkoliv se oba jistě těšili jeho plné přízni a úctě, stejně na plné čáře vítězil le Gris.

Rytíř de Carrouges byl velký válečník a dobrodruh. Měl mladou a krásnou ženu Marguerite de Thibouville, se kterou žil na svém hradě zvaném Argenteil na hranicích kraje Perche. Kvůli své dobrodružné povaze velmi často cestoval a nechával krásnou ženu doma se svou matkou a služebnictvem. Konkrétně v tomto případě to byla jeho touha vyrazit do Svaté země, která zapříčinila, že žena zůstala doma sama. Sám kronikář manželku de Carrougese líčí takto:

„Byla tehdy mladá a pohledná dáma, a zanechal ji na svém hradě zvaném Argenteil a vydal se na cestu k mořskému pobřeží. Dáma zůstala se svým služebnictvem na tomto hradě a žila v naprosté počestnosti.“ (JOHNES 1806, str. 119)

Le Gris byl poněkud jiné povahy. I přesto, že se jednalo o manželku přítele a spolubojovníka, začal být le Gris mladou ženou posedlý. Ihned poté, co se dozvěděl, že její muž odcestoval na dlouhou a nebezpečnou výpravu do Jeruzaléma, připravil svého nejrychlejšího koně na cestu. Cílem byl hrad Argenteil. Jelikož se jednalo o přítele rytíře de Carrougese, byl le Gris služebnictvem a paní domu přijat, jak se sluší a patří. Služebnictvo vystrojilo honosné pohoštění a dáma ho poté provedla hradem. Když byla prohlídka téměř u konce, le Gris krásné ženě položil zvláštní dotaz. Řekl jí: „Zaveď mě do hradního sklepení, neboť účelem mé návštěvy je zčásti jeho prohlédnutí.“ (JOHNES 1806, str. 120)

Důvěřivá Marguerite bez okolků splnila hostovo přání. Neměla sebemenší důvod myslet si, že by jí mohlo hrozit jakékoliv nebezpečí. S hostem tedy sestoupila po schodech a vešla do prostor sklepů. Do místnosti vstoupila jako první, a proto se lekla, když se dveře silně zabouchly. Zprvu to však přisuzovala větru.

Vtom však na svém těle pocítila doteky le Grise. Chtěla utéct, avšak le Gris ji popadl a pevně sevřel v náručí. Kronikář dále situaci vykresluje takto: „…povalil ji na podlahu a prosadil svou vůli. Hned nato otevřel dveře sklepení a připravil se k odchodu. Dáma, rozzuřená vztekem nad tím, co se událo, zůstala zticha v slzách; avšak při jeho odchodu mu řekla: ‚Jacquesi, Jacquesi, neudělal jsi dobře, že jsi mě takto zneuctil: vina však nepadne na mne, ale celá se snese na tebe, dá-li Bůh a můj manžel se někdy vrátí.‘“ (JOHNES 1806, str. 121)

Ačkoliv je kronikářův záznam prost bližších detailů, každý rozumný jedinec si dokáže situaci dokreslit.

Le Gris se po zavrženíhodném činu nezdržoval. Nasedl na svého rychlého koně a tryskem spěchal na hrad přítele a hraběte z Alençonu. Hrabě měl totiž ve zvyku vyspávat dlouho a le Gris tak doufal, že bude-li zpět v době jeho probuzení, poskytne mu to v případě obvinění potřebné alibi. V paláci hraběte byl totiž svědky naposledy viděn ve čtyři hodiny ráno. Sám hrabě vstával okolo deváté. Le Gris spoléhal na to, že nikdo neuvěří, že by zvládl odcestovat, provést zločin a zase se vrátit v takto krátké době.

Statečná žena však zatím o prožité hrůze mlčela. Služebným ani komorníkům nic neřekla a bojovala s pocitem studu. Celou událost si však neustálým přemítáním nesmazatelně vryla do paměti. Zapamatovala si celý její průběh i časovou osu.

Neuplynula dlouhá doba a manžel se vrátil z cesty do Svaté země. Jeho příjezd byl očekávaný a oslavovaný. Služebnictvo mu toho dne vystrojilo obrovskou hostinu. Takto zbytek večera líčí kronikář:

„Když nastala noc, šel pan Jean do postele, ale jeho paní se omluvila; a když na ni laskavě naléhal, aby k němu přišla, přecházela velmi zamyšleně sem a tam po komnatě. Nakonec, když služebnictvo spalo, vrhla se na kolena u jeho lůžka a hořce oplakávala urážku, kterou utrpěla.“ (JOHNES 1806, str. 122)

Rytíř tomu zprvu nechtěl věřit. Nakonec však, když viděl její smutnou tvář plnou slz, pravil: „Zajisté, paní, jestliže se věc udála tak, jak říkáš, odpouštím ti!“ Následně však zdůraznil, že pachatel zemře, a dodal: „O této věci se poradím s tvými a svými příbuznými: pokud bys mi však lhala, už nikdy se mnou nebudeš žít.“ Manželka opět přísahala, že mluví pravdu.

De Carrouges neztrácel čas. Ihned ráno obeslal své příbuzné, napsal otci své ženy a všem svým přátelům. Postupně se všichni shromáždili v sídle hraběte, pána obou mužů. Zde nechal hraběti přednést svědectví své paní. Ta mu je do sebemenších detailů vykreslila.

Hrabě však držel nad pachatelem ochrannou ruku. Měl ho totiž v oblibě a proces šetření spíše bojkotoval. I přesto z povinnosti ženu vyslechl. Výslechy se táhly dlouho a ve finále le Gris celé obvinění popřel jako smyšlené a falešné. Jako svou obhajobu vytáhl skutečnost, o které jsme hovořili výše, tedy že byl v den spáchání činu prokazatelně viděn ve čtyři ráno na hradě hraběte a v devět hodin byl již nastoupen v jeho ložnici. Nemohl tudíž v takto krátké době stihnout to, z čeho byl obviněn.

Hrabě tedy rozhodl. Nechal viníka bez potrestání a celou situaci zametl pod koberec. To však de Carrougese neodradilo. Kronikář jeho troufalost a odvahu líčí takto:

„Rytíř, jsa mužem odvahy a věře tomu, co mu jeho žena řekla, se tomuto nepodvolil, ale odjel do Paříže a odvolal se k parlamentu. Parlament předvolal Jacquese le Grise.“ (JOHNES 1806, str. 123)

Jenže ani parlament nebyl schopen rozhodnout. Spor se vlekl déle než rok. Do toho celou situaci zkomplikoval sám hrabě Pierre, který začal de Carrougese nenávidět, neboť si ho rytíř dovolil sprostě obejít.

Spor se nyní nacházel v mrtvém bodě. De Carrouges nebyl schopen prokázat tvrzení své milované ženy. Z tohoto důvodu se uchýlil k riskantnímu kroku. Vyzval svého soka na souboj na život a na smrt. Datum souboje bylo určeno na následující pondělí.

O události se dozvěděl král a okamžitě poslal zprávu, že se jí chce a bude účastnit. Vzhledem k tomu, že byl zrovna na výpravě mimo Paříž, nařídil, aby se termín souboje posunul o měsíc. Nově se tedy měl konat dne 29. prosince roku 1386.

Francouzský král nechal po svém příjezdu pro účely souboje postavit kolbiště na náměstí svaté Kateřiny za Templem. Byly vztyčeny tribuny pro šlechtu, které se tyčily nad úrovní kolbiště. Celkově událost sledoval ohromný zástup lidu. Souboji samozřejmě přihlížela i žena de Carrougese, která byla oděna celá v černém.

Oba účastníci nastoupili do arény oděni v plátové zbroji. De Carrougese doprovázel hrabě ze St. Pol a le Grise pochopitelně hrabě z Alençonu.

Rytíř de Carrouges před započetím boje v aréně pronesl ke své ženě:

„Paní, na základě tvého obvinění a v tvém sporu takto nasazuji svůj život v boji proti Jacquesi le Grisovi: ty víš, zda je má věc spravedlivá a pravdivá.“ (JOHNES 1806, str. 125)

Ona mu odpověděla:

„Je tomu tak; a můžeš bojovat s jistotou, neboť tvá věc je dobrá.“ (JOHNES 1806, str. 125)

Marguerite však rozhodně nebyla v klidu. Nejenže šlo o život jejího manžela, šlo i o její vlastní. V případě, že by byl její manžel le Grisem zabit, skončila by v rukou katů a následně by byla upálena na hranici.

Souboj započal na koních. Oba jezdci se proti sobě tryskem rozjeli. Jejich dřevce směřovaly jeden na druhého. První střet oba ustáli bez zranění. Následně sesedli a připravili se na souboj na zemi. Takto událost líčí kronikář:

„Počínali si odvážně; avšak pan Jean de Carrouges byl hned při prvním útoku zraněn do stehna, což vyděsilo všechny jeho přátele: navzdory tomu však bojoval tak úporně, že srazil svého protivníka k zemi, a vraziv mu meč do těla, způsobil jeho okamžitou smrt.“ (JOHNES 1806, str. 125–126)

Poté, co jeho protivník zůstal mrtev ležet na zemi, se de Carrouges postavil před diváky a krále, aby byla potvrzena jeho výhra a nevina jeho ženy. Nebylo o čem diskutovat. Ještě v ten moment bylo tělo le Grise vydáno katovi. Ten ho koňmi odvlekl na Montfaucon a tam ho pověsil.

De Carrouges následně padl na kolena před krále. Ten mu nechal vyplatit tisíc franků a zařadil ho do své družiny. Přiznal mu také tučnou penzi, která mu byla vyplácena až do smrti. Takto konec souboje vykresluje kronikář:

„Pan Jean poté, co poděkoval králi a jeho pánům, přistoupil ke své paní a políbil ji: společně se vydali přinést obětiny do katedrály Notre-Dame a pak se vrátili domů.“ (JOHNES 1806, str. 126)

Jak vlastně rytíř de Carrouges dopadl? Roku 1396 se zúčastnil křížové výpravy proti osmanským Turkům. Jeho osud byl zpečetěn v bitvě u Nikopole pod velením Jeana de Vienne.

Dne 25. září roku 1396 zahájilo francouzské vojsko útok proti osmanským pozicím téměř až arogantně a bez řádného průzkumu. Francouzi se tak utkali s velkým osmanským vojskem a nesli hlavní tíhu celé bitvy. Nakonec však byli kvůli početní převaze nepřítele a lepší osmanské taktice zcela poraženi.

Velitel Jean de Vienne byl po bitvě nalezen mrtvý. Přesný osud rytíře de Carrouges je neznámý, avšak s největší pravděpodobností byl buď zabit přímo v bitvě, nebo popraven jako válečný zajatec. V ten den byli totiž všichni zajatí křesťané popraveni utopením či stětím hlavy.

Zdroje:

FROISSART, Jean. Sir John Froissart's Chronicles of England, France, Spain, and the adjoining countries, from the latter part of the reign of Edward II. to the coronation of Henry IV. Přeložil Thomas JOHNES. The second edition. Vol. VIII. London: Printed for Longman, Hurst, Rees, and Orme, Paternoster-Row; and J. White, Fleet-Street, 1806.

Jager, Eric (2004). The Last Duel. Century.