Jaffská smlouva a konec třetí křížové výpravy

Po triumfálním vítězství křižácké armády u přístavního města Jaffy byl Saladin nucen k ústupu. Naštěstí pro něj se králi Richardovi I. jeho ústup hodil a bylo započato diplomatické vyjednávání o míru. Král Richard I. byl totiž nucen ukončit své tažení a ustoupit od cíle dobýt Jeruzalém z důvodu, že mu z Anglie začaly chodit znepokojivé zprávy o komplotu jeho bratra s francouzským králem Filipem.

Po vyhrané bitvě u přístavu Jaffy začala vyjednávání mezi králem Richardem I. a Saladinem. Toto jednání zprostředkoval šlechtic Balian z Ibelinu. Balian z Ibelinu nebyl ve vyjednávání žádným nováčkem. Sám se se Saladinem již setkal, když mu byla po křižáky prohrané bitvě u Hattínu svěřena obrana Jeruzaléma. Tehdy se mu podařilo vyjednat příznivé podmínky pro kapitulaci města.

Saladin byl svou porážkou u Jaffy otřesen a dožadoval se vysvětlení od svých velitelů. Zároveň svým vojákům přikázal krále Richarda I. během bitvy zajmout, což se jim však nepodařilo. Tím si Richard vysloužil veliké uznání u Saladinových velitelů, které kronika líčí takto:

„Mezitím, když se vojsko Turků stáhlo od našich, které božská milost takto ušetřila od zkázy, vypráví se, že Saladin, vytýkaje zbabělost těmto domýšlivcům, se tázal: „Kdepak jsou ti, kteří přivedou zajatého krále Richarda?“ (STUBBS 1864, str. 425)

„Jistý Turek mu odvětil: „Vskutku, pane, tento král, o kterého jde, není jako ostatní lidé. Od počátku věků nebylo slýcháno, že by se objevil takový voják, tak vytrvalý, osvědčený a zběhlý ve zbrani. V každém podniku je první, v činech jedinečný, při útoku v čele, při ústupu vzadu; snažili jsme se ho zajmout horlivě, leč marně. Není totiž nikoho, kdo by přestál ránu jeho mečem bez úhony; jeho nápor je strašlivý, střet s ním smrtící a jeho počínání přesahuje lidskou míru.“ (STUBBS 1864, str. 425)

Když začalo vyjednávání, byl Richard vážně nemocný. Nemoc mu nedovolila zaujmout jiný postoj než vyjednat příměří za každou cenu. Z tohoto důvodu nechal král Richard I. oslovit Safadina, Saladinova bratra, jehož prostřednictvím nabídl podmínky příměří. Následovalo mnoho dopisů, návrhů a protinávrhů, než byla finální podoba smlouvy oběma vládci schválena. Podle kroniky zněla mírová dohoda takto:

„Askalon, který z dob Saladinovy vlády vždy stál jako postrach bude zbořen a nikým z lidí nebude opraven před uplynutím tří let, počínaje příštími Velikonocemi: ale po třech letech, kdokoli bude mít větší moc, tomu Askalon připadne, pokud jej obsadí. Saladin také souhlasil s tím, aby byla Jaffa obnovena pro křesťany, aby ji mohli svobodně a v klidu obývat, spolu s celým okolním krajem, přímořskými i horskými oblastmi. Rovněž nařídil upevnit neporušitelný mír mezi křesťany a Saracény, s tím, že pro obě strany bude zajištěn bezpečný a volný průchod ve všech ohledech, a přístup k Božímu hrobu (Sanctum Dominicum Sepulcrum) bez vybírání jakýchkoli poplatků, se svobodou pohybu pro přepravu jakéhokoli zboží po celé zemi a se svobodným provozováním obchodu. Tuto podobu příměří, sepsanou a jemu přečtenou, král Richard schválil k dodržování.“ (STUBBS 1864, str. 429)

Při podpisu smlouvy Richard Saladinovi slíbil, že po vypršení tříleté mírové smlouvy se do Svaté země vrátí a Jeruzalém dobude zpět.

Richard, trpící vážnou nemocí a s touhou vrátit se co nejdříve do svého království, aby zastavil komplot svého bratra, se po přísaze a podepsání listin přesunul do města Haify, kde se začal vydatně léčit. Francouzská armáda, která měla posádku v Akkonu, se rozpadla. Někteří se začali hromadně vracet do své vlasti, jiní mír a smlouvu velmi kritizovali. Nicméně část z nich se rozhodla za každou cenu dokončit svou pouť a navštívit Boží hrob v Jeruzalémě. Tuto událost líčí kronika takto:

„Lid, který se měl vydat na cestu, byl uspořádán a rozdělen do tří oddílů; jednotlivé oddíly byly svěřeny k vedení jednotlivým velitelům. První Ondřeji z Chavigny, druhý Radulfu Taissunovi, třetí Hubertovi, biskupu ze Salisbury. A tak s královskými listy postupně vyrazili jako první ti, kteří byli pod Ondřejovým velením.“ (STUBBS 1864, str. 436)

Poutníci nakonec došli do Jeruzaléma v pořádku. Před městem se sice setkali s muslimskými vojáky, kteří na ně plivali, nadávali jim a nejraději by je podřezali, ale mírová smlouva porušena nebyla. Tuto událost líčí kronika takto:

„Pokračovali vpravo na horu Kalvárii, kde byl ukřižován Pán, tam, kde pukl kámen, do něhož byl na Golgotě vetknut Pánův kříž. Když jsme toto místo políbili, pokračovali jsme do chrámu ležícího na hoře Sion, v jehož levé části se ukázalo místo, odkud blahoslavená Matka Boží Maria přešla z tohoto světa k Otci. Po políbení tohoto místa v slzách jsme spěšně došli zhlédnout onen přesvatý stůl, u kterého Kristus ráčil jíst chléb; ten jsme chvatně políbili a bez prodlení odtud v houfu odešli. Odtud jsme pospíchali až k hrobu blahoslavené Matky Boží Marie uprostřed údolí Josafat, nedaleko Siloe, abychom jej zbožně a se zkroušeným srdcem políbili. Poté, ne zcela v bezpečí, jsme vstoupili do oné jeskynní klenby, ve které, jak se říkalo, byl náš Pán a Vykupitel v noci zatčen, aby byl nazítří ukřižován. Potom jsme opustili Jeruzalém a dorazili do Akkonu.“(STUBBS 1864, str. 436)

Během těchto poutí, konkrétně při té třetí, konané pod vedením biskupa Huberta Waltera, se biskupovi podařilo osobně setkat se Saladinem. Saladin tohoto muže velmi uznával, a proto jej u Jeruzaléma vřele přivítal a zaručil mu bezpečí. Z jejich setkání kronika zaznamenala znamenitý rozhovor, ve kterém biskup hovoří o muslimech, králi Richardovi a dokonce i o samotném Saladinovi, jemuž rovněž vyjádřil uznání.

„Saladin se tedy vyptával na povahu anglického krále a na to, co říkají křesťané o jeho Saracénech. Biskup mu odpověděl slovy: „Věru, o svém pánu králi říkám, a není to řečeno neprávem, že anglickému králi není na světě rovného vojáka ve válečných záležitostech, ani sobě rovného ve vynikající ctnosti nebo ve štědrosti; je vskutku plně ozdoben mravností všech chvályhodných předností. Co víc dodat? Podle mého soudu, kdyby někdo, pomineme-li tvé hříchy, spojil dary tvých ctností s těmi krále Richarda, takže by každý z vás dvou byl obdařen schopnostmi toho druhého, nenašli by se na celém světě takoví dva vládci.“ (STUBBS 1864, str. 438)

Během konání prvních poutí se Richardův zdravotní stav zlepšil natolik, že byl schopen vydat se na cestu do Anglie. Se Svatou zemí se tak rozloučil těmito slovy:

„Ó Svatá země, svěřuji tě Bohu. Kéž mi On ze své milostivé vůle dopřeje ještě tolik času k životu, abych ti mohl podle Jeho zalíbení poskytnout pomoc; doufám totiž, jak mám v úmyslu, že ti jednoho dne přijdu na pomoc.“ (STUBBS 1864, str. 444)

Poté vyrazil na dlouhou a nebezpečnou plavbu. Po celou dobu motivoval námořníky k napnutí plachet a maximálnímu nasazení, aby plavba zabrala co nejméně času. Nakonec se mu podařilo přistát na území Byzantské říše na místě zvaném Korfu. Richard však tamnímu císaři kvůli předchozím událostem nedůvěřoval, a proto se rozhodl najmout piráty, kterým zaplatil za převoz podél pobřeží do jiné země. Opustil tak královskou flotilu a v přestrojení svěřil svůj život do rukou krutých pirátů. Ti jej převezli do Slavonie (země Slovanů – dnešní Chorvatsko), odkud pak prošel Akvilejí (část Akvilejského patriarchátu – církevní knížectví Svaté říše římské), až došel do Rakouska.

Rakouskem se také snažil projít nepozorovaně a v tajnosti. Avšak 20. prosince roku 1192 byl ve Vídni zajat. Vévoda Leopold viděl v Richardovi možnost velkého obohacení, a proto svolil, že ho propustí za enormně vysoké výkupné. To extrémním způsobem poznamenalo tehdejší ekonomiku Anglie, neboť požadovaná částka odpovídala dvojnásobku ročního příjmu celého anglického království. Tuto událost líčí kronika takto:

„Z tohoto nespravedlivého zajetí nebyl propuštěn jinak než za výkupné, o jehož sumu se podělili rakouský vévoda a německý císař Jindřich.

U příležitosti tohoto výkupného, aby se vybrala stanovená suma peněz, se v celém jeho národě konaly četné sbírky a rozprodávaly se nejrůznější věci. Z kostelů se braly kalichy a zlaté či stříbrné nádoby zasvěcené k církevním účelům. To však podle nařízení předků nebylo nezákonné, pokud nastala nanejvýš naléhavá chvíle nutnosti.“ (STUBBS 1864, str. 443)

Nakonec byl Richard vévodou Leopoldem předán do zajetí císaři Jindřichovi VI. do Německa, odkud byl po dlouhých dvou letech vykoupen.

Král Richard přistál v Anglii 20. března 1194. Protože choval velkou úctu k církvi, začal bezprostředně po svém návratu ze zajetí systematicky upevňovat poměry v zemi, což zahájil dosazením vhodných kandidátů na uvolněná církevní místa. Dalším krokem bylo vydání zákazu vývozu potravin do jiných zemí, čímž se snažil ochránit domácí zásoby a trh.

V rámci péče o stabilitu království zavedl rozsáhlé hospodářské a právní reformy, které měly zabránit podvodům. Stanovil jednotné a kontrolovatelné míry pro obilí i tekutiny, nařídil dodržovat přesné rozměry a poctivé tkaní látek a zakázal jejich prodej v přítmí, které maskovalo vady. Dále zprůhlednil finanční sektor nařízením, že smlouvy mezi křesťany a Židy musí být uzavírány veřejně a sepisovány ve třech kopiích, přičemž tvrdě trestal křesťanskou lichvu.

Co se týče bratra Jana, který svou malou zradou ukončil Richardovo tažení ve Svaté zemi, tomu král nakonec odpustil.

Velmi děkuji za přečtení. Vážím si veškeré Vaší podpory!

Zdroje:

STUBBS William, Chronicles and Memorials of the Reign of Richard I, Vol. 1: Itinerarium Peregrinorum et Gesta Regis Ricardi, Londýn, LONGMAN, GREEN, LONGMAN, ROBERTS AND GREEN. 1864

Runciman, Steven (13. prosince 1987). Historie křížových výprav: Království Akkon a pozdější křížové výpravy. Sv. III. CUP Archiv. s. 542. ISBN 9780521347723. JSTOR 1845592