Článek
Není překvapením, že antičtí lidé přistupovali k tělesnosti a sexu mnohem přirozeněji než jakékoliv pozdější kultury, založené primárně na křesťanství. Způsob jejich uvažování nad intimitou je až podezřele podobný moderní době. Nejenže tehdejší umění, jako například sochařství, je plné motivů tohoto ražení, ale sex a erotika se objevují i u dobových filozofů a v literatuře.
Představení zdrojů
Jako hlavní zdroje nám poslouží tři antické prameny. Prvním z nich je prozaické dílo s názvem Zlatý osel pravděpodobně od autora z římské provincie Numidie Apuleia, latinského prozaika, platonického filosofa a rétora. Zlatý osel je nejdelší a nejkompletnější římský román, který se kdy dochoval.

Apuleius
Druhým zdrojem je dílo dalšího antického autora, Římana Petronia Arbitra, s názvem Satyrikon. Ten představuje sbírku satirických vyprávění. I když se nedochovalo celé dílo, jedná se o velmi kvalitní dobovou literaturu.

Petronius Arbiter
Posledním, třetím zdrojem jsou Dialogy hetér od Lúkiana ze Samosaty, helénizovaného syrského satirika. Jedná se o sbírku patnácti dialogů, které jsou vedeny mezi hetérami – luxusními prostitutkami.

Lúkianos
Uvedené zdroje jsou ukázkou nadčasové literární tvorby a poměrně moderního pojetí erotické problematiky. Zároveň leckdy až vtipným způsobem poodhalují řecko-římskou každodennost té doby.
Zlatý osel
Hlavním hrdinou a vypravěčem románu je krásný mladík Lucius. Lucius je prototypem hrdiny – je mladý a dravý. Má vysokou, urostlou postavu. Na tvářích má přirozeně růžovou pleť a pyšní se krásnýma žlutohnědýma očima. Vlasy má blonďaté, krátce střižené. Po světě kráčí náležitě sebevědomě, je totiž potomkem samotného Plútarcha.
Jeho vlastní zvědavost jej zavede do Thesálie. Zde zaslechne povídání o tajích magie, čarodějnictví a posvátných rituálech. Téměř okamžitě propadne touze magii poznat a přiučit se jí. Nachází proto útočiště u hostitelů Milona a Pamfilé, manželského páru, který je sice poměrně bohatý, ale tuze lakomý. Žijí ve velkém, avšak nevybaveném domě, s jehož chodem jim pomáhá krásná a mladá služebnice Fotis.
Není náhodou, že sama hostitelka Pamfilé je čarodějnice. To se však Lucius dozví až později. Mezitím se sbližuje s krásnou služebnicí Fotis a vzájemně si padnou do oka. I sama Fotis má pro mladého Lucia slabost. První náznaky náklonosti projeví již na počátku při společné večeři.
Při přípravě omáčky ji Lucius nedokáže přestat sledovat. Vzájemně si vyměňují pohledy, až dojde k tomu, že se spolu domluví na večerní schůzce.

Ilustrace Jeana de Bosschère k dílu Zlatý osel
Po večeři, když Lucius usedne na své lože, se náhle otevřou dveře. V místnosti stojí krásná Fotis přesně podle jejich společné domluvy.
„Sotva jsem ulehl, drahá Fotis, která vyprovodila svou paní do postele, vtančila s věnci růží, přičemž další růže jí volně visely ve výstřihu šatů. Vroucně mě políbila, upevnila mi na hlavu girlandu, pak mě zasypala okvětními lístky, načež nalila do poháru s vínem teplou vodu a podala mi ho, abych se napil.“ (Apuleius, kniha II., kapitola 15-18)
Společně takto vypili několik pohárů vína a silně to mezi nimi jiskřilo. Po chvilce laškování se Lucius odhodlal postoupit o krok dál. Vykasal si tuniku na stehna a odhalil svou nedočkavost. Tehdy k Fotis pravil:
„Měj slitování a přijď mi rychle na pomoc. Teď je tu souboj, k němuž jsi mě vyzvala, jak vidíš, a žádný hlasatel nás od sebe neroztrhne. Jsem napjatý očekáváním. Cítím, jak mě první Amorův šíp zasáhl do hloubi srdce, natáhl jsem luk tak pevně, že se bojím, aby tětiva napětím nepraskla. Ale vyhov mi ještě víc, rozpusť své splývavé kadeře, nech své vlasy vlnit se jako vlny a láskyplně mě obejmi.“ (Apuleius, kniha II., kapitola 15-18)
Nebylo třeba nic víc vysvětlovat. Fotis okamžitě sklidila nádobí, poháry a víno, následně si rozpustila vlasy a svlékla oblečení. Tehdy pravila Luciovi:
„Bojuj a bojuj tvrdě, protože neustoupím ani o píď, ani se neobrátím zády. Pokud jsi muž, zaútoč na mě tváří v tvář; zamiř; udeř dychtivě; zabij mě, když umíráš. Dnešní válka nepřipouští žádné slitování.“ (Apuleius, kniha II., kapitola 15-18)
S těmito slovy se připojila k Luciovi. Posadila se na něj a společně se oddávali rozkoši až do úplného vyčerpání.
Spojenectví s Fotis a nepovedené kouzlo
Jednoho dne Fotis a Lucius tajně sledují hostitelku Pamfilé vykonávající rituál. Byla to totiž čarodějnice a ovládala magii. Ta se před jejich nechápavým zrakem promění ve velkého ptáka. Jakmile to mladý Lucius spatří, zatouží magii také praktikovat. Přemluví tedy Fotis, aby s ním zopakovala stejné kouzlo, které před momentem oba viděli.
Kouzlo se však pokazí a Fotis svého milého omylem promění v osla. V tu chvíli začne služebná panikařit. Naštěstí se jí podaří zjistit, že Lucia může proměnit zpět tím, že mu podá k jídlu růži.
Odvede proto osla do stáje a netrpělivě vyčkává do rána, aby splnila slib a Lucia zachránila. Té noci však do domu vpadnou zloději. Nakradou velký lup a potřebují zvíře, na jehož zádech by kradené věci odvezli. Vezmou proto s sebou osla.
Lucius tak nedobrovolně zahajuje svou antickou cestu ve stylu moderního „road tripu“. Postupně se dostává od jednoho majitele k druhému a čelí více či méně absurdním a humorným situacím, než se dostane do rukou bohyně Isis. Ta se oslovi zjeví a Lucius v úžasu přijme její kult. Odměnou mu pak je osvobození z nepovedeného kouzla.

Lucius měnící se v osla
Komentář autora ke Zlatému oslovi
Uvedené dílo je velmi obsáhlé a představuje doslova kaleidoskop více či méně humorných, ale i temných zápletek. Samotná sexualita je v originálu románu vykreslena tak detailně, až je skoro k nevíře, že text vznikl před téměř dvěma tisíci lety. Zároveň je zajímavé a místy až úsměvné sledovat prostřednictvím tohoto románu vývoj dobové morálky. To, co se totiž ve starověku běžně četlo, podléhalo v 19. století masivní cenzuře.
Druhý zdroj – Satyricon
Satyricon je po Zlatém oslu druhým nejlépe dochovaným dílem římské prózy. Děj sleduje hlavní postavu Encolpia, který cestuje se svým pohledným společníkem Gitonem. Encolpius a Giton jsou mimo jiné i sexuální partneři.
V průběhu vyprávění se Encolpius dostává do řady bizarních situací. Leckdy se jedná o velmi komické a erotické pasáže.
Během svého putování se hlavní hrdina na palubě lodi setkává se starým potulným básníkem Eumolpem. Ten, aby zkrátil čas, začne vyprávět erotickou historku s nečekaně pochmurným koncem.

Ilustrace k dílu Satyricon
Své vyprávění zahajuje takto:
„Byla jednou v Efezu jistá vdaná paní, tak proslulá svou cudností, že dokonce přitahovala ženy ze sousedních států, aby se na ni přijely podívat! Když vynášeli jejího manžela, v žádném případě se nespokojila s tím, že by se podřídila běžným zvyklostem a následovala pohřební průvod s rozpuštěnými vlasy a bila se do odhalené hrudi před zraky přihlížejících!“ (Petronius, kapitola 111)
Zemřel jí totiž manžel a jeho ztrátu nesla velmi těžce. Svého mrtvého muže tak nejenže následovala do hrobky, ale dokonce se rozhodla svůj zbývající čas strávit uvnitř s ním. Byla tam dnem i nocí v neustálém pláči. Odmítala jídlo i vodu a hluboce truchlila. Její rodiče ani úředníci, kteří se ji snažili přesvědčit k odchodu, na ni nestačili. Když takto trávila už pátý den, stala se z ní doslova živoucí ukázka cudnosti a lásky.

Socha Amora a Psyché - Louvre
Mezitím však nedaleko hrobky úředníci a vojáci vztyčili několik křížů, na nichž byli popraveni a ukřižováni místní lapkové. Ke křížům nařídil prefekt postavit mladého vojáka. Jaký tam měl úkol? Především musel dohlédnout na to, aby těla popravených zločinců neodnesli jejich příbuzní. Mrtvoly totiž měly zůstat viset pro výstrahu.
Když se setmělo, všiml si voják světla vycházejícího z hrobky. V nočním tichu také zaslechl usedavý pláč. I přes strach, že by se u hrobu mohl zdržovat zlý duch, se rozhodl dovnitř nahlédnout. Takto jeho sestup do hrobky líčí autor Petronius:
„…když spatřil nanejvýš krásnou ženu, zůstal stát jako přikovaný, zpočátku v obavách, že je to nějaké zjevení nebo duch z pekelných říší; nakonec však pochopil skutečný stav věcí, když jeho zrak spočinul na mrtvole, která tam ležela, a jakmile si všiml slz a tváře rozedrané nehty, pochopil, že ta paní nebyla schopna snést ztrátu drahého zesnulého.“ (Petronius, kapitola 111)
Viděl, že je žena na pokraji sil, a proto se rozhodl jednat. Přinesl jí svůj příděl jídla a začal ji přesvědčovat, aby svůj život nezahazovala nadarmo a najedla se. Vdovu nakonec přesvědčil.
Voják se s ní postupně sblížil. Měl dobré vychování a vybrané způsoby. Starý básník na lodi situaci popisuje takto:
„Vítězný voják dosáhl obou svých cílů; tak ulehli spolu, nejen té noci, ve které si slíbili své sliby, ale i další a dokonce i třetí, přičemž samozřejmě zavřeli dveře hrobky, takže kdokoliv, ať už známý nebo cizinec, kdo by přišel k hrobu, by byl přesvědčen, že tato nejctnostnější z manželek vydechla naposledy na těle svého manžela. Pokud jde o vojáka, ten byl tak potěšen krásou své milenky a tajností intrik, že nakoupil všechny lahůdky, které mu jeho žold dovolil, a propašoval je do hrobky, jakmile padla tma.“ (Petronius, kapitola 112)
Kvůli pletkám s vdovou však výrazně zanedbal svou službu. Toho využili rodiče jednoho z ukřižovaných. Nelenili, sundali tělo z kříže a odnesli ho domů, aby jej mohli důstojně pohřbít. Když se voják ráno vypotácel z hrobky, spatřil jen prázdný kříž.
Zhrozil se. Věděl totiž, že za takto zanedbanou povinnost ho čeká vojenský soud a s největší pravděpodobností i poprava. Řekl tehdy své milence: „Ať připraví místo pro toho, kdo má zemřít, ať ta osudná hrobka slouží milenci i manželovi!“ (Petronius, kapitola 112)
Žena ze sebe vyhrkla: „To ne!“ (Petronius, kapitola 112)
A obratem vymyslela řešení. Navrhla totiž, že chybějící tělo lupiče nahradí tělem svého zesnulého muže. Společně s vojákem odklopili hrob a tělo manžela vyzdvihli na kříž.
Tímto momentem básníkovo vyprávění končí. Na lodi díky tomu panuje dobrá nálada; pochmurný konec, jak se zdá, všechny náležitě pobavil.
Třetí zdroj – Dialog hetér
Jak již bylo uvedeno, hetéry byly luxusní prostitutky. Jednalo se pravděpodobně o vzdělané ženy, profesionální společnice, jež byly schopny diskutovat, zpívat, tančit a hrát na dechové či strunové nástroje. Někteří historici tvrdí, že pochopitelně nabízely i sexuální služby, přičemž jiní je odlišují od běžných prostitutek zvaných pornai.

Antická keramika
První rozhovor
První rozhovor se odehrává mezi dvěma prostitutkami, Glykerou a Thais. Glykera si v něm stěžuje, že jí jiná kolegyně přetáhla klienta, kterého měla ráda.
Glykera: Ta zlá Gorgona (ta je mi ale přítelkyní, to se musí nechat!) – ta mi ho odloudila.
Thais: Cože! Nechal tě a vzal si místo tebe ji?
Glykera: Ano, drahá; není to od ní hrozné?
Na to Thais uvádí, že je to samozřejmě hrozné. Dokonce ke Glykeře vyjádří i určitý druh soucitu, ale vzápětí přizná, že je to zkrátka součást jejich povolání. V podstatě ji to nepřekvapuje, neboť jak sama tvrdí: „to děláme my všechny ubohé dívky. Nesmíš se moc zlobit; být tebou, nevyčítala bych jí to; víš přece, že Abrotonon ti ho nikdy nevyčítala, a to jste byly také přítelkyně. Ale nemůžu pochopit, co na ní vidí; kde má oči? Copak nikdy nezjistil, jak řídké má vlasy? Jak obrovské má čelo! A její rty! Celé sinalé; mohly by patřit mrtvé; a ten hubený krk, samá žíla; a ten obří nos! Uznávám, že je vysoká a rovná; a má docela hezký úsměv.“ (FLOWER 1905, str. 52)
Na to Glykera reaguje pomluvou, že matka prostitutky je zlá čarodějnice, o čemž klient podle ní nejspíš neví.
Druhý rozhovor
Druhý vybraný rozhovor probíhá mezi Leainou a Klonarion. Má překvapivé téma – ženy probírají zážitek Leainy, kterou si objednala bohatá a vlivná lesba Megilla, jež se cítí jako muž.
KLONARION: „Slyšela jsem o tobě něco zvláštního, Leaino: že Megilla, ta bohatá lesbická dáma, se k tobě chová jako muž; a že ležíte v posteli a děláte bůhvíco. Ach! ty se červenáš? Řekni mi, jestli je to pravda?“
LEAINA: „Něco pravdy na tom je a stydím se za to. Je to šokující.“
KLONARION: „Při Bohyni, co to znamená? Co ta žena po tobě chce? Co děláte, když jste spolu? Jestli mě miluješ, řekneš mi to.“
LEAINA: „Miluji tě víc než cokoli jiného; ale ta žena je zvláštně jako muž.“
KLONARION:„Jestli ti dobře rozumím, je jednou z těch žen, kterých je na Lesbu tolik, co nemají rády muže, ale užívají si společnosti žen, jako by samy byly muži.“
LEAINA: „Tak nějak to je.“
KLONARION: „Řekni mi všechno, Leaino; jak k tobě přistoupila, jak tě svedla a všechno ostatní. “
LEAINA: „Když ona a Démónassa z Korintu, která má stejné choutky, společně popíjely, poslaly pro mě, abych je pobavila hrou na kitharu. Když jsem dozpívala, bylo pozdě a čas jít spát; byly rozehřáté vínem a zdržely mě. „Pojď, Leaino,“ řekla Megilla; „je čas spát; lehneš si mezi nás.“ (McElduff, 2021)
Klonarion je vyprávěním kamarádky natolik překvapená, že okamžitě začne dychtit po detailech. Leaina jí tedy pár pikantností neochotně sdělí.
Nejprve ji začaly obě ženy líbat jako muži. Cítila jejich doteky a přišlo jí to zvláštní. Vtom si Megilla, celá vzrušená, sundala paruku. Leaina se lekla, neboť Megilla byla pod parukou zcela plešatá a rázem nabyla vzhledu nějakého atleta.
Megilla začala na lehkou děvu naléhat, zda někdy viděla hezčího muže, než je ona. Dostala však neuspokojivou odpověď, když ze sebe Leaina vyhrkla, že žádného muže nevidí.
Nato Megilla naštvaně vyhrkla: „Neurážej mě tím, že mě tak nazýváš; jsem Megillos a tamto je má žena.“ Přitom ukázala na Démónassu.
Rozhovor se chvíli točil v mrtvém bodě, jelikož Leaina nebyla schopna pochopit, jak to Megilla myslí. Řekla proto: „Musíš být hermafrodit, podílející se na duální přirozenosti.“ (McElduff, 2021)
Nato Megilla uvedla: „Ne, jsem zcela muž.“ A začala se Leaině vychloubat svým mileneckým umem, který je prý lepší než jakýkoliv jiný mužský.
Leaina však chtěla pochopit, jak to Megilla myslí, a proto se jí poněkud zvláštně zeptala:
„Slyšela jsem, že slavný thébský věštec Teiresiás, myslím, jehož příběh mi kdysi vyprávěla Ismédódóra, ta boiótská flétnistka, se změnil ze ženy v muže. Stalo se ti něco podobného?“ (McElduff, 2021)
Megilla odpověděla: „Ne,“ řekla; „narodila jsem se jako jiné ženy, Leaino; ale mám všechny vášně a touhy muže.“ (McElduff, 2021)
Dialog žen končí tím, že Leaina nakonec Megille podlehla za krásný náhrdelník a nové šaty. Společně pak strávily uspokojující noc.
Komentář autora:
Hovory hetér obsahují celkem patnáct rozhovorů mezi prostitutkami a jejich klienty z dob klasických Athén. Dialogy jsou podávány místy až komickou formou, přičemž jednoznačně vyčnívá právě uvedený rozhovor mezi Leainou a Klonarion.
Výzkumnice Siobhán McElduff ve svém článku uvádí, že tehdejší římská a helénská společnost vnímala a rozlišovala gender primárně biologicky – tedy podle pohlavního ústrojí. Byli si však vědomi možných odlišných sexuálních preferencí. Právě odlišný pohled na problematiku moderního „transgenderu“ je podle badatelky jasně viditelný na postavě Megilly. Ačkoliv je biologicky ženou, sama sebe vnímá jako muže; kurtizánami je však stále vnímána čistě jako žena právě na základě své biologie.
Z její interpretace textu tak závěrem vyplývá, že antická společnost zřejmě nedokázala plně pochopit, že by se někdo mohl ve svém těle cítit jinak, nicméně dokázala akceptovat jiné sexuální preference. Pochopitelně však zůstává otázkou, zda autor dialogu postavu Megilly pouze nekarikoval pro pobavení svých čtenářů.
Na závěr je nutné uvést důležitý dobový kontext: ačkoliv Lúkianos psal řecky a byl plně spjat s helénskou kulturou, pocházel z římské provincie Sýrie. V době, kdy tvořil, byl navíc tento prostor pevně pod nadvládou Říma. Proto netvořil izolovaně a pravděpodobnými čtenáři jeho děl byla ve výrazné míře i vzdělaná elita celého římského impéria.
Zdroje:
Siobhán McElduff. Case Study: Transgender Men in Lucian's Dialogue of the Courtesans, 2021, University of British Columbia, dostupné online: https://human.libretexts.org/Bookshelves/History/World_History/UnRoman_Romans_(McElduff)/06%3A_Sexuality_and_Gender/06.6%3A_Case_Study%3A_Transgender_Men_in_Lucian's_Dialogue_of_the_Courtesans
LUCIAN OF SAMOSATA. The Works of Lucian of Samosata: Complete with exceptions specified in the preface. Vol. IV. Přeložili H. W. FOWLER a F. G. FOWLER. Oxford: Clarendon Press, 1905.
PETRONIUS ARBITER. The Satyricon of Petronius Arbiter. Přeložil W. C. FIREBAUGH, ilustroval Norman LINDSAY. New York: Boni & Liveright, dostupné online: The Satyricon of Petronius Arbiter/Chapter 113 - Wikisource, the free online library
APULEIUS. The Metamorphoses or Golden Ass of Apuleius of Madaura. Vol. I. Přeložil H. E. BUTLER. Oxford: Clarendon Press, 1910.





