Od mýtů k zákonům: Jak vznikla starověká Sparta a proč její systém selhal?

V tradici antické Sparty je její vznik přisuzován domorodému Lelexovi, který se měl stát prvním králem země, kde se Sparta nacházela. Král Lelex měl dva syny, staršího Mylése a mladšího Polykáóna. Po smrti Lelexa nastoupil na trůn starší Mylés a po něm jeho potomek Eurótas.

Eurótas však nedokázal zplodit žádného mužského potomka, a tak odkázal své království jistému Lakedaimónovi. Mýtus tvrdí, že Lakedaimónova matka Táygeté jej zplodila se samotným bohem Diem. Po nástupu na trůn Lakedaimón pojmenoval své poddané po sobě – Lakedaimonští. Následně se oženil se ženou jménem Sparta. Založil město a pojmenoval jej právě po své choti.

Společně zplodili syna Amykla, který poté založil stejnojmenné město v Lakónii.

Jedny z nejstarších zdrojů dále spojují mýtus o původu Sparťanů s hrdinou Héraklem. Jak se pokrevní linie rozrůstala, narodila se bratrská dvojčata Proklés a Eurysthenés. S ohledem na to, že nebylo zjevné, který z bratrů je starší, vznikly dva nezávislé královské rody Sparty.

Sparťané udělili svým králům významná práva. Získali dvě nejvyšší kněžství – boha Dia Lakedaimona a Dia Úrania. Také dostali právo vyhlásit válku proti kterékoliv zemi, kterou si určili.

Tomuto rozhodnutí nemohl bránit žádný ze Sparťanů, a pokud by tak učinil, byl by proklet. S tímto válečným právem se však pojila i povinnost. V případě vojenské výpravy musel král vyrazit do pole jako první a jako poslední se z něj vracet. Během vojenského tažení byl oprávněn využít libovolné množství dobytka a byly mu plně k dispozici veškeré potřebné suroviny.

V dobách míru měl král výsadu zasednout k hostině jako první a jeho příděly jídla byly ve srovnání s ostatními dvojnásobné. Králové měli specifické právo rozhodovat o osudu a dědictví žen, které ztratily otce a ještě nebyly zasnoubeny. V těchto případech mohl král určit, kdo si ženu vezme. Z dalších veřejných záležitostí králové rozhodovali například o adopcích dětí.

Uvedená práva spartským králům náležela po celý jejich život. Po smrti panovníka se konal veřejný smutek. Jezdci obcházeli celou zemi a tloukli do měděných kotlů. Tisíce Sparťanů truchlily a skládaly králi pocty. Panovník byl poté se všemi poctami uložen na krásné lože a pohřben. Na deset dní byl vyhlášen smutek, který znemožňoval veřejná shromáždění i zábavu. Poté, co byl po deseti dnech jmenován nový král, odpustil každému Sparťanovi dluhy vůči panovníkovi i státu.

Antický autor Xenofón psal o Spartě se zvláštním respektem a téměř nekriticky. Obdivoval spartskou výchovu a spartské zákonodárství. V jeho spisech hraje klíčovou roli až polomytický zákonodárce Lykurgos, který Spartu utvořil a upevnil její postavení mezi řeckými státy.

V Řecku platil zvyk, že každý občan si soukromě určil otroka, jenž dohlížel na výchovu jeho potomků. Lykurgos tento zvyk reformoval a vytvořil koncept státní výchovy spravovaný úředníkem zvaným „paidonomos“. V podstatě se jednalo o počátek klasické spartské výchovy chlapců. Tu zajišťoval právě tento vysoce postavený úředník, který měl za úkol chlapce shromáždit a vychovávat je, a to i za pomoci tvrdých trestů. Lykurgos mu navíc k ruce přidělil starší skupiny mladíků, kteří ve společenství chlapců plnili funkci dozorců nad pořádkem.

Aby chlapce zocelil, přikázal jim Lykurgos přestat nosit obuv. Věřil, že tento krok jim umožní snáze zdolávat výšiny, bezpečněji sestupovat ze srázů a rychleji běhat v jakémkoliv terénu. Chlapci byli dále odkázáni pouze na jeden prostý oděv po celý rok. Zákonodárce byl přesvědčen, že takto cvičení mladíci budou mnohem odolnější vůči teplotním výkyvům.

S cílem vytvořit solidní a pevné společenství Lykurgos také zrušil soukromé stolování. Zavedl veřejné jídelny, do kterých každý svobodný občan pravidelně přispíval.

Svůj systém vybudoval na absolutním zachování vojenské cti. Zbabělci byli okamžitě a zcela vyloučeni ze společnosti.

„Ve Spartě není jediný muž, který by se nestyděl přivítat zbabělce u společných jídelních stolů nebo s ním diskutovat o závěrech v zápase; během her je vynechán jako cizinec; během chorálního tance je vyhnán. Ba dokonce i v ulicích je to on, kdo musí ustoupit, aby mohli projít ostatní, nebo když se posadí, musí vstát a udělat místo i mladšímu muži.“

Zároveň také jasně ukotvil vztah mezi králem a státem. Král byl vždy vnímán jako velitel vojska a lid k němu choval respekt a úctu. Nicméně efoři, kteří byli jako zástupci státu voleni z obyčejného lidu, získali ve Spartě prakticky neomezenou moc.

Král a efoři si proto každý měsíc museli vyměňovat přísahy: Přísaha krále zněla: „Budu vykonávat svou královskou moc v souladu se stanovenými zákony státu.“

Přísaha eforů zněla: „Dokud král bude dodržovat svou přísahu, nedopustíme, aby se jeho království otřáslo.“

Zatímco Xenofón ve svých textech bezmezně vyzdvihuje a oslavuje vojenské zřízení Sparty jako dokonalé, jiný antický autor, Aristotelés, jej kriticky zhodnocuje. Na nedokonalosti spartského zřízení poukazuje především ve svém díle Politika.

Aristotelés spartskou ústavu přirovnává k ústavě krétské. Zákonodárce Lykurgos strávil na Krétě mnoho let, a je tudíž možné, že se tamními zákony přímo inspiroval.

Ve Spartě se na vládě podílely celkem tři složky: dva králové, rada starších (gerúsia) a eforové. Královská moc se dědila z otce na syna, čímž tvořila monarchický prvek. Členové rady starších sice byli do svých funkcí lidem voleni (a nejednalo se tak o čistě dědičnou funkci, jak se někdy mylně uvádí), ale zůstávali v nich doživotně. Rada starších v tomto modelu vlády představovala oligarchickou vrstvu. Eforové byli do svých úřadů voleni z řad všech obyčejných a svobodných občanů, což do systému vnášelo prvek demokracie.

Spartská vláda se od té krétské lišila především v počtu osob podílejících se na moci a také tím, že na Krétě zcela chyběl monarchický prvek. Místo králů tam vojsko do bitvy vedli takzvaní kosmové (krétská obdoba eforů).

S nadsázkou se dá říct, že jak Sparta, tak Kréta byly v některých ohledech archetypy společensky řízeného hospodářství. Velmi zjednodušeně tam platilo pravidlo, že se na obživě podíleli všichni občané. Na Krétě to bylo řešeno společným hospodařením, kdy byly plodiny pěstovány a dobytek chován na veřejných pozemcích. Obživu tak na Krétě zajišťoval stát pro všechny rovným dílem.

Ve Spartě však platil trochu jiný koncept. Sparťané se museli na společném stolování podílet povinnými naturálními příspěvky ze svých vlastních výnosů. Tento systém však postupně vytvořil nerovné podmínky, protože ti občané, kteří zchudli a nedokázali už odvádět svůj podíl, byli vyloučeni ze společných jídelen a ztráceli svá plná politická práva.

Ačkoliv někteří tvrdí, že spartská vláda je ta nejlepší, neboť je složena ze všech prvků – monarchie, oligarchie a demokracie – podle Aristotela je zřejmé, že má spoustu problémů. Jelikož eforové rozhodují o důležitých smlouvách a majetkových sporech a zároveň jsou voleni z prostého lidu, často se do tohoto úřadu dostávají chudí občané, kteří jsou snadno uplatitelní. Rada starších je pak kritizována proto, že do ní jsou muži voleni na doživotí. Aristotelés v tom vidí problém, neboť s rostoucím věkem podle něj chřadne nejen tělo, ale stárne i mysl.

O eforech Aristotelés píše: „Eforát jako nejvyšší úřad má pravomoc v těch nejdůležitějších záležitostech, ale efoři jsou vybíráni z celého lidu, a proto se úřad často dostává do rukou velmi chudých lidí, kteří jsou náchylní k úplatkům. V minulosti bylo ve Spartě mnoho příkladů tohoto zla, kdy se někteří z podplacených eforů snažili ze všech sil zničit stát. Jejich moc je navíc tak velká a tyranská, že i králové byli nuceni se jim dvořit, takže tímto způsobem se, spolu s královským úřadem, celé zřízení zhoršilo a z aristokracie se proměnilo v demokracii.“

Jako řešení této situace Aristotelés uvádí, že pokud by měl být eforát zachován, musel by se změnit způsob, jakým jsou efoři voleni. Zároveň by měla být sepsána pevná pravidla a zákony, podle kterých by efoři měli rozhodovat, aby se neřídili jen vlastním úsudkem a vůlí.

K radě starších Aristotelés dodává:

„Členové rady starších jsou sice dobří muži, dobře vycvičení v mužných ctnostech, a proto je pro stát výhodné je mít. Ale to, že by tito soudci nejdůležitějších případů měli zastávat svůj úřad doživotně, je sporné, protože mysl stárne stejně jako tělo.“

Přestože muži ve Spartě od malička podléhali vojenské disciplíně, zákon absolutně opomněl spartské ženy. Tvrdí se, že se zákonodárce Lykurgos pokusil zavést stejné pořádky a výchovu jako u mužů, avšak ženy se mu vzepřely. Prakticky neomezené darování půdy a zdrojů zapříčinilo, že věna a majetky žen vzrostly do obřích rozměrů a způsobily tak, že se majetek koncentroval v rukou úzké elity. Téměř dvě pětiny veškeré půdy tak postupně přešly do vlastnictví žen.

To vedlo k drastickému poklesu počtu svobodných občanů na méně než tisíc mužů, což zpečetilo vojenský pád Sparty. Snaha státu uměle podporovat porodnost daňovými a vojenskými úlevami pro otce více dětí navíc selhala, protože kvůli nedostatku dostupné půdy tyto děti končily v chudobě.

Posledním bodem kritiky je důraz na vojenství a vojenskou čest. Sparta byla vojenským státem a do vojska a výcviku investovala veškeré lidské a materiální prostředky. V době válek se tak pochopitelně s tímto malým státem sotva někdo měřil. Podle Aristotela bylo sice spartské území natolik úrodné, že by dokázalo uživit až 1500 jezdců a 30 000 hoplítů (ačkoliv skutečné počty vojáků byly kvůli úbytku občanů mnohem menší), nicméně v době míru Sparťané nic jiného neznali a nikdy se nezabývali žádným vyšším zaměstnáním než válkou.

Takto je kritika uzavřena:

„Ještě jednou: příjmy státu jsou špatně spravovány; v pokladně nejsou žádné peníze, ačkoli jsou nuceni vést velké války, a nejsou ochotni platit daně. Většina půdy je v rukou Sparťanů, takže na sebe navzájem neberou ohled při odvádění příspěvků. Výsledek, kterého zákonodárce dosáhl, je opakem užitku; neboť své město ochudil a své občany učinil chamtivými.“

„Dost už o spartské ústavě, toto jsou její hlavní nedostatky.“

Poslední dílek naší mozaiky o starověké Spartě tvoří střípek z pera Xenofóna, konkrétně o způsobu válčení. Eforové nejprve stanovili věkovou hranici pro službu v jednotlivých složkách vojska (v jezdectvu, těžké pěchotě a u řemeslníků). Jednotlivé složky se poté podílely svým dílem na chodu vojska a na taženích.

„Veškeré nářadí a nástroje, které armáda může společně potřebovat, musí být podle nařízení připraveny, některé na vozech a jiné na soumarech.“

Zákonodárce Lykurgos následně vymyslel „uniformu“ a zavedl výstroj každého spartského hoplíty. Voják měl být oděn do karmínově zbarvené tuniky a měl být vybaven bronzovým štítem. To mělo zdůraznit vojákovu mužnost a válečnický vzhled. Bronzové štíty pak měly i praktické využití díky snadné údržbě. Mladíci poté museli nosit dlouhé vlasy. Lykurgos se totiž domníval, že díky delším vlasům budou vypadat větší, mohutnější a hrozivější.

S tímto vybavením byli hoplíté rozděleni celkem na šest pluků – morai, složených z kavalérie a těžké pěchoty.

„Každá z těchto hoplítských morai má jednoho polemarcha (plukovníka), čtyři lochágy (kapitány), osm pentekontérů (poručíků) a šestnáct énómotarchů (seržantů).“

Velitelé byli pak schopni na povel okamžitě hoplíty seřadit do různých formací. Byly využívány sestavy po jedné, třech nebo šesti řadách mužů vedle sebe.

Všichni muži v prvních řadách jsou vůdci. Tato první řada je následována druhou řadou, která má vždy povinnost ji následovat. Celý systém je dle Xenofóna velmi jednoduchý a uvádí k němu:

„Toto uspořádání je ve skutečnosti tak snadno pochopitelné, že nikdo, kdo dokáže rozlišit jednu lidskou bytost od druhé, se v něm nemůže splést.“

Na válečných taženích mělo svá specifická pravidla i táboření vojska. Z obranných důvodů bylo stanoveno, že tábory měly být kruhové, s výjimkou míst, která byla chráněna samotnou krajinou (například u řek nebo kopců). To poskytovalo přirozenou ochranu a ztěžovalo nepřátelům tábor napadnout.

Přes den byly rozmístěny stráže u zbraní, které směřovaly pohledem dovnitř tábora, a to z důvodu dohledu nad samotným táborem, spojenci a otroky, kteří tažení běžně doprovázeli. Venkovní perimetr tábora strážili strategicky rozmístění jezdci.

V noci byly vykonávány obchůzky. Tuto povinnost plnili spojenci s malým doprovodem spartských vojáků. Obchůzky probíhaly vždy v plné zbroji.

„Zákon dále ukládá všem Sparťanům po celou dobu tažení neustálé provádění gymnastických cvičení, čímž se zvyšuje jejich sebejistota a oni tak působí svobodnějším a vznešenějším dojmem než zbytek světa.“

Tábor je přísně organizovaný a vojáci odpočívají, jedí a cvičí vždy pouze na povel důstojníků.

Zdroje:

Fred Fling, A Source Book of Greek History, (Boston: D. C. Heath, 1907),

ARTHUR RICHARD SHILLETO. PAUSANIAS’ DESCRIPTION OF GREECE, LONDON: GEORGE BELL AND SONS, YORK STREET, COVENT GARDEN. 1886.

Aristotle, The Politics of Aristotle, trans. Benjamin Jowett (London: Colonial Press, 1900)