Článek
Potřeba Smyslu je klíčová lidská potřeba, domnívám se dokonce, že ta naprosto nejzásadnější. Protože beze Smyslu člověk ztrácí motivaci k čemukoliv dalšímu. Což ostatně ve svém díle tvrdí i Viktor Frankl.
Některé názory tvrdí, že žádný Smysl neexistuje, a že to je pouhá iluze, či konstrukt vytvořený člověkem. Řekl bych, že to sice možná lidský konstrukt je, ale velice skutečný. Je to takzvaná subjektivní realita. Ještě přesněji řečeno, spíše než lidským konstruktem je Smysl konstruktem, kterým nás vybavila evoluce. Ano, může se stát, že někdo Smyslu za celý život nedosáhne, ale když někdo říká, že žádný Smysl není, je to v podstatě stejné, jako kdyby člověk, který nikdy nemiloval, říkal, že neexistuje Láska. Tvrdit, že Smysl neexistuje, je to samé jako tvrdit, že neexistuje Dobro, Láska, Štěstí či Krása. Dokonce se domnívám, že všechny tyto jmenované kategorie, lze do jisté míry se Smyslem ztotožnit. Podmínkou však je, aby byly všeobjímající, pokud nejsou, tak někde jinde mohou vytvářet nesmysl, zlo, nenávist, či neštěstí.
Když někdo říká, že zná konkrétní a konečný smysl života, můžeme si být jistí, že to je falešný prorok. Pravým Smyslem života, nikdy nemůže být nic konkrétního, ale měl by to být celkový životní postoj a přístup ke světu. Proto rozlišuji mezi Smyslem s velkým „S“ (tím mám na mysli skutečný Smysl života) a smyslem s malým s (ten by se dal zaměnit spíše s nějakým konkrétním cílem). Každý smysl (může jich být libovolné množství a můžou se během života měnit) by v sobě měl obsahovat Smysl. Velmi dobře to vystihuje Patočkova myšlenka, že cíle by měly být myšleny ze Smyslu, nikoliv Smysl z cílů. Problém je, když někdo zamění smysl (cíl) za Smysl. A je úplně jedno, jestli tím cílem je láska k rodině nebo výhra v soutěži v pojídání knedlíků. I láska k rodině, pokud je pouhým cílem nevycházejícím ze Smyslu, stává se později závislostí. Smysl (myšleno ten s malým s, tedy cíl) můžeme kdykoliv během života ztratit. Smysl (ten s velkým S) však během života ztratit nikdy nemůžeme.
Jan Patočka rozlišuje mezi smyslem relativním a absolutním. Relativní smysl je ten smysl, který je zaměnitelný s nějakým cílem. U absolutního smyslu pak rozlišuje dva způsoby. První je smysl naivní nebo mýtický, který člověk přijímá jako danost zvenčí. V dnešní době jsou to především různé ideologie. Tento způsob smyslu může být velmi nebezpečný, zejména pokud se jím stane například nadřazenost nějaké rasy, národa, třídy či náboženství. Až druhý způsob absolutního smyslu je ten pravý Smysl s velkým „S“. Dle Patočky takový Smysl nikdy nemůže být pozitivně dán, je přítomen pouze v hledání a odkrývání Bytí. Je to horizont, ke kterému se vztahujeme, ale nikdy ho nemůžeme plně uchopit. Je to životní cesta. Dalo by se říci, že způsob přístupnosti Smyslu je subjektivní záležitost každého jednotlivce, zatímco jeho platnost je na jednotlivci nezávislá.
Je pravda, že někdo si v životě opravdu může vystačit s pouhými cíli. Ale takovýto případ, je podle mě spíše výjimečný a je dílem spíše shody šťastných životních událostí, kdy se člověku vyhýbají zásadní existenciální krize. Vypovídací hodnotu by zde mělo srovnání dvou totožných životních situací a reakce na ně. Myslím však, že nakonec ta existenciální otázka dožene každého a to nejpozději při setkání se smrtí. Zejména se svou vlastní.
Nábožensky založení lidé věří, že svět obsahuje Smysl apriori už od svého vzniku a je dán Bohem. Podle některých, kdyby tomu tak nebylo, tak by to znamenalo naprostou absurditu naší existence. Já s tímto názorem nesouhlasím a kloním se spíše k většinovému názoru současné vědy, že naše existence je dílem neuvěřitelně šťastné shody náhod. Nicméně se domnívám, že tato skutečnost nám nic neubírá na naší jedinečnosti, ba právě naopak. To, že zde jsme a ptáme se po Smyslu vlastní existence, je pro mě dostačujícím důkazem, že Smysl má. A je podle mě až druhotné, jestli byl určen Bohem, nebo jestli je čistě na nás, abychom ho stvořili. Obě možnosti mi připadají úchvatné, a ta druhá snad ještě více.
Přesto je mi poměrně blízká myšlenka francouzského křesťanského filozofa Pierra Teilharda de Chardina, který tvrdí, že svět směřuje k takzvanému bodu Omega, jenž je pro něj jakýmsi vyvrcholením Kosmu. Já si však na rozdíl od de Chardina nemyslím, že by tento bod Omega byl součástí nějakého kosmického plánu. Představuji si pod ním spíše pomyslný stav vesmíru, kdy evoluce dospěje do takového stadia, že všem bytostem bude umožněno, aby naplnily svůj potenciál, tedy aby všichni měli možnost dosáhnout Smyslu. Řečeno pateticky, stav, kdy Smysl převládne nad Nesmyslem či Dobro nad Zlem.
Náboženství nám sice přináší útěchu věčné spásy, ovšem zřejmě to opravdu není nic jiného než útěcha. Podle vědeckých poznatků, je život obrovsky křehký a pomíjivý, obzvláště v porovnání s vesmírnými měřítky, jak časovými, tak prostorovými. A je velmi pravděpodobné, že v daleké budoucnosti veškerý život zanikne, protože zanikne i samotný vesmír. Podle mě však ani tento fakt nesnižuje to, jak úchvatná a smysluplná naše existence je. Naopak se domnívám, že právě naše konečnost je klíčem k uvědomění si nesamozřejmosti Existence. Jak píše teoretický fyzik Brian Greene: „Skutečnost, že malá sbírka částic tohoto vesmíru dokáže povstat, prozkoumat sama sebe i realitu, kterou obývá, vyvodit, jak je sama pomíjivá, a v záblesku horečné aktivity vytvářet krásu, navazovat vztahy a objasňovat záhady, je naprosto úžasná.“ V jistém smyslu tedy o sobě skutečně můžeme prohlásit, že vesmír skrze nás poznává sám sebe. Ať to zní jakkoliv pateticky a ač to zřejmě není zapsané v nějakém vesmírném kódu, je to v podstatě tak.
Jaký by měl být životní postoj, který je v souladu se Smyslem? Myslím, že by měl být objektivní a pravdivý. Zde ovšem vzniká problém, protože naprostá objektivita i nějaká konečná pravda o světě, jsou člověku nedosažitelné ideály, protože je determinován nutnými okolnostmi své vlastní existence, jako je například tělesnost či časovost. To ovšem neznamená, že by měl rezignovat na snahu, co nejvíce se jim přiblížit. Z čeho by tedy měl takový životní postoj vycházet? Řekl bych, že z co nejširšího možného horizontu. Z toho, co je nám všem, celému světu i celému vesmíru společné. Tedy z Existence. Neboli z Bytí. Výchozím bodem při hledání Smyslu by tedy měl být údiv nad tím, že tu svět je.
Klíčové je, že ze Smyslu, tedy z našeho životního postoje, musí vždy vyplývat i nějaký způsob jednání. Tedy, že Smysl formuje morálku a ustavuje naše hodnoty. Jan Patočka tomu říká „solidarita otřesených“ a jde o to, že, když si člověk uvědomí nesamozřejmost Existence, otřese jím to natolik, že se podle toho již nemůže přestat řídit. Nemůže už být lhostejný k utrpení druhých.
I morálka by, stejně jako Smysl, měla být co nejvíce objektivní. Tato snaha o objektivitu ovšem opět nespočívá v tom, držet se slepě nějakých dogmat, ať jsou sebevznešenější. Mohou totiž nastat i takové krajní situace, kdy i přikázání „Nezabiješ“ je nutné porušit. Spočívá spíše v tom, každou morální situaci co nejpoctivěji posoudit, pokusit se jí prozkoumat ze všech možných úhlů pohledu a potom jednat ve shodě s vlastním svědomím. Zásadním a věčným problémem v ustavení morálních principů je určení hranic tolerance. Pokud je totiž tolerance tak tolerantní, že toleruje i netoleranci, může napáchat víc škody než užitku.
Jak tedy skutečného Smyslu života dosáhnout? Myslím, že definitivně dosáhnout ho nikdy nelze. Je totiž třeba ho neustále dosahovat. V každém našem činu i v každém našem rozhodnutí a v každé situaci, protože každá situace ho obsahuje. Dokonce i ta zdánlivě bezvýchodná. Úkolem člověka, je ho v ní naleznout. Čím složitější životní situace je, tím složitější je také naleznout v ní Smysl. O tom, že to však možné je, podle mě vypovídá například příběh Anne Frankové, která si do svého deníku poznamenala: „Nemyslím na všechnu tu bídu, ale na krásu, která stále přetrvá“. Naopak v případě, že se člověku zásadní životní krize vyhýbají, hrozí mu ustrnutí v konzumním způsobu života. Není náhoda, že lidé, kteří například přežili nějakou katastrofu říkají, jak se jejich pohled na svět změnil, a že si najednou i zdánlivých maličkostí a samozřejmostí velice váží.
Smyslu tedy nelze dosahovat bez onoho Patočkova „života v pravdě“, tedy bez přesahu pouhé vlastní existence a každodenního obstarávání. Ovšem konkrétních cest k takovému postoji je nespočet a každý si tu svou musí poctivě najít sám. Stěžejní je uvědomění, že ten pravý Smysl na nás nečeká někde ve vzdálené a růžové budoucnosti. Smysl života je teď a tady.
