Článek
Že planeta Země je jedno z mála míst, možná dokonce jediné, kde lze spatřit život. U některých lidských jedinců dokonce inteligentní život.
Když jsem se poprvé dozvěděl o některých interpretacích současné fyziky, padla na mě trošku deprese. Existují totiž teorie (například Mnohasvětová interpretace kvantové mechaniky, nebo i důsledky vyplývající z prostorové nekonečnosti vesmíru, kde by se každá konfigurace atomů musela nekonečněkrát opakovat), které předpovídají nekonečný počet světů. A aby toho nebylo málo, i nekonečný počet našich vlastních kopií. Některé z nich jsou s námi naprosto totožné, některé se liší v drobných detailech. Rozhodující však je, že všech těchto variant je nekonečný počet a vyplývá z toho, že všechny možné a myslitelné světy skutečně existují a to dokonce nekonečněkrát. Tudíž naše existence tvoří jen jenu kolonku v nekonečném seznamu. Zdánlivě absolutní bezvýznamnost.
Přestože nám selský rozum brání něco takového přijmout, měli bychom vzít na vědomí fakt, že se jedná o vážné vědecké hypotézy a minimálně bychom měli připustit, že s určitou pravděpodobností je něco takového možné. Svět se totiž podle selského rozumu zcela jistě neřídí.
Musím přiznat, že i mně moje vlastní intuice stále brání existující nekonečno ve fyzikálním světě přijmout. Připustit ho však musím. Ale o mojí intuici tu nejde. A navíc to není ani pointa tohoto článku. V tomto článku jde o to, jestli by nás nekonečnost vesmíru skutečně okrádala o naši jedinečnost.
Na první dobrou to tak skutečně vypadá. Ale po hlubším zamyšlení můžeme dojít k závěru, že tomu tak není. Ano, možná tím přicházíme o jakousi kvantitativní unikátnost. Proč by však měl být význam nějaké bytosti určován tím, jaký tvoří podíl na celkovém počtu?
Představme si, že v celém veškerenstvu by existovalo jedno jediné mraveniště. Byli by snad jeho obyvatelé (mravenci) unikátnější než bytost pociťující úžas nad existencí, prožívající lásku a vytvářející smysl v multiverzu s nekonečným počtem vlastních kopií? Kvantitativně zcela určitě ano, avšak kvalitativně zajisté ne. A to v žádném případě nemám nic proti mravencům, považuji je za úžasné a obdivuhodné tvory.
Výjimečné bytosti z nás dělá naše prožívání reality a nikoliv to, jaký tvoříme podíl na celkovém počtu. A to i přesto, že realita je dost možná až nepředstavitelně nezměrná.
