Článek
Pokud začneme vnímat lidské vědomí jako datový soubor, přijdeme k nepříjemně přesné analogii: možná jsme jen program, který běží, dokud někdo nevypne zařízení. A možná lze tento program přesunout, aniž by kdokoli – včetně nás – poznal, že původní „já“ navždy zaniklo.
Vědomí jako soubor: Tři scénáře identity
Představme si člověka jako soubor dat uložený v počítači– vědomí, paměť, charakter, myšlenkové návyky…
Nyní si představme tři hypotetické scénáře práce s tímto souborem:
1. Kopírování z PC na flash disk (CTRL+C → CTRL+V)
Původní „já“ zůstává na místě, zároveň vzniká druhá, identická verze jinde.
Obě jsou totožné z hlediska dat, ale mají oddělenou instanci vědomí. Každá od této chvíle zažívá vlastní realitu.
- Obě verze tvrdí: „Jsem to já.“ Ale pouze jedna může být původní. Ta druhá je kopie — i když si to nikdy neuvědomí.
2. Přesun z PC na flash disk a zpětné kopírování na PC (CTRL+X → CTRL+V, pak CTRL+C → CTRL+V)
Z počítače je soubor přesunut na flash disk – původní místo se vyprázdní. Následně je soubor zkopírován zpět na původní zařízení.
Vypadá to, že „já“ se vrátil domů – ale která verze je nyní autentická?
Je tou původní ta, co byla přesunuta na flash disk a vrácena? Nebo nově vzniklá kopie?
- Tady se začíná vytrácet jistota. Zůstává dojem, že „já jsem zpět“, ale možná už běží jiný proces, který pouze přebírá roli původního já.
3. Přesun z PC na flash disk a zpět na PC (CTRL+X → CTRL+V → CTRL+X → CTRL+V)
Tady nedochází ke kopírování, pouze k přesunu dat tam a zpět. Soubor je fyzicky přesunut do jiného zařízení a pak z něj zpět.
Z hlediska informací se nic nemění – ale je otázka, zda je zachována kontinuita. Při přesunu může dojít k fragmentaci, přeuspořádání, jinému „uložení“ souboru do systému.
- Pokud vědomí běží jako proces v čase, mohl být přesun jeho přerušením.
Black box: nikdo to nemůže vědět
Ve všech třech scénářích narážíme na zásadní problém: ani jedna z verzí „já“ nemůže objektivně vědět, zda je původní, nebo kopie.
Ani okolí, ani klon, ani originál, nikdo nemá přístup k „vnitřnímu důkazu“ pravosti.
Zvenku vypadají stejně, uvnitř se oba cítí jako původní subjekt. Každý z nich má své „já jsem to já“ – a oba mají pravdu ze svého pohledu.
Toto je efekt black boxu: Proces, jehož vstup a výstup známe, ale vnitřní mechanismus zůstává neprůhledný. A pokud identity procházejí takovým systémem, není možné s jistotou říct, kdo přežil, a kdo je jen datový výtisk.
Kontinuita jako klíč k identitě
Klíčem k tomu, aby vědomí zůstalo tím samým já, není jen množství informací, ale nepřerušená kontinuita jejich běhu.
Je rozdíl mezi: Přečtením knihy od začátku do konce a jejím skenováním stránku po stránce a předání jinému čtenáři.
I když jsou informace stejné, zážitek není totožný. Stejně tak v lidské identitě – pokud vědomí jednou zhasne, nový proces, který pokračuje na jeho základě, už není tím samým proudem, ale novou řekou se stejným jménem.
Co z toho plyne?
- Pokud lze vědomí zkopírovat, pak se „já“ může vyskytovat ve více verzích.
- Pokud jej přesuneme, není jisté, zda jsme se opravdu přesunuli my, nebo zda jsme byli zničeni a nahrazeni identickou kopií.
- A pokud nikdo – včetně nás samotných – nemůže poznat rozdíl, pak se naše identita mění v iluzi trvání, kterou nemáme jak ověřit.
Jsem to pořád já?
To, co pokládáme za „já“, může být jen souvislý datový proces běžící v jednom systému.
Pokud je tento proces přerušen, i kdyby byl obnoven, už to nemusí být totéž vědomí.
A pokud je vědomí zkopírováno, vzniká nový subjekt s přesvědčením, že je originál – aniž by si toho kdokoli všiml.
A právě to je děsivá úvaha:
Možná mohu zemřít – a přesto to nikdo nepozná.
Možná budu dál žít – ale už ne jako já.
K zamyšlení:
Pokud u člověka dojde ke klinické smrti a je znovu oživen, opravdu je to pořád původní člověk? Nebo se snad něco změnilo? Tok informací byl přeci přerušen.
Inspirováno filmy: Dokonalý trik, Mickey 17, Chappie, Transcendence, a další.
