Expres hrůzy, aneb proč byste měli koukat na staré béčkové filmy

Expres hrůzy je nízkorozpočtová produkce z roku 1972 převážně španělského původu. Zápletka se točí kolem záhadného humanoidního tvora s nadpřirozenými schopnostmi, který začne zabíjet pasažéry na Transsibiřské magistrále. Celé je to místy přehnaně melodramatické, masky gumové, zvuk studiově dutý, střih pokulhávající, kontinuita… nekontinuální. Ano, je to béčko každým coulem. A přesto a vlastně do značné míry i právě proto stojí za to ho vidět.

Pojem „áčkový“ a „béčkový“ film za posledních padesát let doznal hodně změn. Dříve byla béčka nízké umění - spadala tam většina sci-fi, fantasy a hororových počinů, často se věnovala tabuizovaným tématům, vyznačovala se nízkým rozpočtem a obecně nižší kvalitou provedení. To se změnilo v 60. a 70. letech. Všechny výše zmíněné charakteristiky přestaly být směrodatné díky filmům jako Vymítač ďábla, Hvězdné války, Dobrodružství Poseidonu a Letiště. Najednou tu byla vysokorozpočtová, umně natočená a hvězdně obsazená béčka. A vedle nich ale i v nerespektovaných žánrech se pohybující áčka, která se věnovala doposud zapovězeným tématům. Hranice se smazaly. Z toho důvodu mi přijde jako smysluplnější používat toto abecední rozdělení ve vztahu k „obsahu“ filmu - je jeho cílem zabavit diváka, nebo osobní vyjádření?

Tím ani jednu kategorii neodsuzuji. Ano, filmy, které nám umožňují nahlédnout do duše někoho jiného a vypovídají tak o lidské zkušenosti, jsou opravdové vysoké umění. A to ať jsou v jakémkoliv žánru a používají k tomu jakékoliv prostředky. Ale i na dvě hodiny dát divákovi zapomenout na daně, nájem, milion věcí, které musí vyřešit do konce měsíce, progresivně se zhoršující stav světa a systém, který ho hodil přes palubu dříve, než se narodil, a neúprosně se přibližující den, kdy zemře, je malý zázrak blížící se opravdové magii. Oboje ale musí být uděláno poctivě.

To je ale dnes čím dál více vzácné. Problém je rostoucí příval pásově vyráběných, algoritmy zkonstruovaných bezduchých „McFilmů“. To jsou vyčpělé (nejen) komiksové adaptace, nekonečné franšízy, remaky, většina Originals od VOD platforem (např. Netflix, Disney+) a velká část filmů s Dwaynem Johnsonem nebo Ryanem Reynoldsem. Výjimky se najdou, ale sporadicky.

Proč se ale vracet k béčkům? Protože mezi čirým odpadem a ofenzivním bordelem se dá najít i spousta skrytých pokladů. Od doopravdy uměleckých děl, která šla do kategorie B za svobodou, přes historicky a sociálně důležité filmy pro etnické menšiny či queer komunitu, po nečekaně dobré „čiře zábavní“ pamlsky. Ze zmíněných tří typů spadá Expres hrůzy do třetí kategorie. Překvapivě kompetentně natočená hororová pochoutka.

Celý film umně staví na jednoduché premise. Skupina postav, jedna lokalita, jedno monstrum. To celé v neokoukaném kabátku s rozkošnou galerkou postav. Je tu ústřední duo vědců, jeden seriózní a druhý uvolněný, dekadentní bohatý postarší aristokrat a jeho koketující mladičká sexy žena, fanatický mnich s šílenstvím v očích, živočišný kozácký bojovník, policejní inspektor, zlodějka na útěku a samozřejmě záhadný vraždící netvor s nadpřirozenou mocí.

Co ale film odlišuje od zástupu levných vykrádaček, je hutná atmosféra, svižné tempo, pár překvapení a obsazení hlavní dvojice Peterem Cushingem a Christopherem Lee, dvěma legendami žánru. Silná atmosféra místy balancuje na hraně kýče. Od nákladních vagónů plných hlubokých stínů a mihotavě zářících žlutých světel, přes společné vozy plné světla a bohatě zdobené mosazí a zlatem na hnědých a červených polstrováních a obkladech, po pustou noční tundru zalitou ledovým měsíčním svitem. V pozadí se občas ozve nezvyklý hudební doprovod a vše doprovází monotónní klapání vlaku po kolejích. Herecké výkony jsou adekvátně teatrální, ale celé to do sebe krásně zapadá.

Zvláštní zmínku si zaslouží i to, že film trvá hodinu a půl. Dramaturgie byla vždy v béčkových filmech obzvláště důležitá. Protože dost z nich nebylo dobrých, tak musely mít silný nástup a nepřestat ukazovat divákovi nové věci.. A skončit dříve, než si uvědomí, co sleduje.Zároveň ale většina filmů - áčkových, béčkových, to je jedno - nepotřebuje víc než dvě hodiny stopáže. Navíc v pracovní den je rozdíl mezi devadesáti minutami a dvěma hodinami a půl docela znatelný. Respekt pro divákův čas je věc, kterou filmy s nástupem „maximalizace času stráveného u obrazovky“ zapomněly.

Zároveň když člověk v Expresu hrůzy spatří občasný nesedící střih či spáru na masce příšery, spíše než jen odcizující chyba, je to známka lidské práce, jako nedokonalosti na upcyklované sukni od začínající návrhářky. Je to otisk práce jiné lidské bytosti, její duše, cílů a nadějí, zkušeností. Vy je z toho nevyčtete, ale víte, že tam jsou. Zatímco z neživých panáků v okatě CGI krajinách a místnostech vyčtete jen utrpení finančně podhodnocených a do krve přepracovaných trikařů. I počítačové triky mohou mít ten lidský element - např. Paddington, Pacific Rim, Avatar- ale potřebují čas, kterého se jim v současnosti nedostává. Nicméně přesně z toho důvodu se lidé vrací k vinylovým deskám a analogové fotografii, nebo kupují oblečení z druhé ruky. Stopy používání a vady na kráse se ve světě přesyceném strojovou dokonalostí staly zdrojem pocitu sounáležitosti. Jsou to připomínky, že jsme součástí stejného velkého příběhu a že jsme příslušníky lidské rasy. Připomínají nám, čeho jsme schopní dosáhnout, co jsme schopní vytvořit. V každém takovém předmětu je kus života reálného člověka. Bezduchá strojová kalkulovaná dokonalost nás izoluje a redukuje. Proto i víc jak dvacet let po ovládnutí trhu digitálními kamerami dál nejeden režisér točí na celuloid, zaměstnává maskéry a pracuje s kaskadéry a jezdí na lokace.

Závěrem, až někdy budete zase hledat nenáročný zábavný film na večer a bloudit nekonečnou nabídkou VOD platforem, zkuste místo toho sáhnout po nějakém starším poctivě béčkovém kusu. Bude mít víc charakteru a šarmu, než nejnovější blbina od Netflixu, bude pravděpodobně celý v HD na YouTube, nebo tak někde a nikdy nebude plýtvat vaším časem. Víc od takového filmu - kvalitní zábavy - nejde chtít.

CELKOVÉ HODNOCENÍ: 8/10

Autorem recenze je filmový kritik Martin Jandejsek.