Článek
„Nezajímá mě jen historie. Zajímá mě duše téhle země,“ říká muž, který se ve svých filmech snaží zachytit to, co jiní už zapomínají.
Už jen jeho jméno má příběh. „Morgenstern je naše rodové jméno, kterého se po válce příbuzní vzdali, poté co prošli nacistickým koncentrákem, jako mnohé jiné židovské rodiny. Já se ke svému a téměř básnickému příjmení naopak hrdě přihlásil, kolik lidí o sobě může říci, že je Ranní hvězda “ říká. Dva jeho prastrýcové, Egon a Armin, utekli po okupaci Československa do Sovětského svazu. Armin se později zapojil do bojů u Sokolova. „Historicky se ukázalo, že Židé byli v těchto bojích nejstatečnější. Je to národ, který se bude bránit i v hrstce,“ je přesvědčen Malina. Rodinný příběh částečně zpracoval v dokumentu Bojovníci od Sokolova – deníček spojařky. „To byl můj první dokument o našem odboji, celkem sem jich natočil pět,“ sděluje režisér.“
Dokument Příběhy vlastenců začíná slovy pamětníka Arnošta Lustiga: „Mně se zdá, že v Čechách se dost nebojí fašismu.“ Snímek, dostupný také na Stream.cz, zachycuje vzpomínky odbojářů, kteří bojovali proti nacismu. „Dnes se hodně mluví o boji s komunismem. Ale na ty, kteří položili život v první linii proti nacistům, se trochu zapomíná,“ říká Malina.
Vlastenectví není slabost
Oliver Malina věří, že vlastenectví není přežitek, ale důležitý občanský postoj. „Není to nic směšného. Znamená to, že se nestydíte za svou zemi a v případě nutnosti za ni jdete bojovat,“ říká a dodává, že i dnes mezi námi žije hodně vlastenců, nejsou ale příliš vidět, ale v době míru se to špatně rozlišuje. Jak říká klasik: Mír je to šťastnější období, mezi válkami. Vnímá také smutné paradoxy: „Nizozemská vláda po osmdesáti letech uctila naše letce, kteří padli na jejich území. Jenom ve zkratce, co diváci mohou ve filmu vidět, říká dokumentarista. V roce 2021 jsem natáčel v Nizozemí v městečku Nieuwe Niedorp, kde byl sestřelen letoun Vickers Wellington patřící 311. československé bombardovací peruti RAF. Letoun pilotovala Československá posádka, která téměř celá zahynula v hořícím stroji. Zachránil se těžce zraněný první pilot Vilém Bufka. Válku se štěstím přežil. Po válce na místě dopadu Nizozemci zřídili našim letcům pomníček, kde každoročně dělali pietu za naše padlé. Jenom to pro místní nebylo dostatečně košer. „Dodává režisér.“ Zřídili Vládní komisi, kdy za nemalých finančních prostředků, letadlo vykopali i s ostatky našich letců. Vše roztřídili pomoci DNA a naše hrdiny důstojně pohřbili. A my? Na ďáblickém hřbitově leží vedle sebe hrdinové i jejich kati z Operace Anthropoid. Třeba Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem, ale taky jejich zrádce Karel Čurda, nebo Viliam Gerik. O co hůř třeba i arci zrádce ministr školství Emanuel Moravec. Stát měl tyto šachty dávno otevřít, podobně jako Holanďané. Roztřídit ostatky pomocí DNA a důstojně pohřbít hrdiny, kteří bojovali za naši svobodu,“ říká. Aby dnešní mladí rodiče měli kam přijít se svými dětmi a říct jim: Tady odpočívají hrdinové. Místo toho se vedou žabomyší spory, jestli tak vůbec udělat, že to bude stát hodně finančních prostředků. Nejhloupější argumentem je: Nechte je spát, tam kde jsou, vždyť už je 80 let po válce a podobně. „No, takové argumenty jsou tak na facku, čílí se režisér Malina.“
Nový film a pamětnice paní Marie Dubská
V květnu měl premiéru jeho zatím poslední film Němci měli tanky, Češi barikády, který zaznamenává poslední žijící svědky Pražského povstání. „Němce porazily česká chytrost, statečný duch a penzum odvahy,“ říká režisér. Na květnové premiéře 8. května v kině Aero byla i paní Marie Dubská. Žena, která letos oslaví neuvěřitelných 104 let. Když Pražské povstání začalo, byly jí 21 let. Mohla jako mladá žena sedět schovaná někde v krytu a nikdo by nic nenamítal, ale paní Marie se přímo jako správná vlastenka do boje přímo hrnula. Bojovala od samotného 5. května na Staroměstské radnici proti ohromné nacistické přesile. Zbraní měli minimum, zato odvahy nadbytek a zvítězili. Ale jak říká Malina, hrdinství má různé podoby – a všechny si zaslouží zaznamenat.
Malina netočí jen válečné dokumenty. Silné emoce v sobě nese i jeho film Bohumil Hrabal: Takže se stalo, že… Podle režiséra jde o jeho nejpoetičtější snímek. „Hrabal mě fascinoval od mládí, kdy jsme ho v rodině četli, jako většina intelektuálních rodin. Posléze, když sem se přestěhoval do pražské Libně, podobně jako Bogan. Tak jsem ho potkával v masně Na Palmovce. Kupoval maso pro své kočky a já mu nosil síťovku k autubusu, když už špatně chodil. Cestou jsme mlčeli. Ale i to mlčení mělo vibrace a symbiózu, protože mnohdy si mlčením řeknete mnohem víc než prázdnými slovy.“ Vzpomíná režisér.
Jan Masaryk a nová záhada
Aktuálně tento svérázný režisér připravuje dokument, jak to bylo doopravdy se smrtí Jana Masaryka. Společně s publicistou Jaroslavem Čvančarou mají významné důkazy, že politik nespáchal sebevraždu. „Zabili ho jeho blízcí a podřízení,“ říká bez váhání. Více ale zatím neprozrazuje – shání totiž na film peníze. Mnohé jeho filmy vznikají pouze díky podpoře přátel a lidí, kterým není osud české paměti lhostejný. Za to jim je tvůrce vždycky vděčný. A kdyby se našel vlastenecky založený sponzor, jako býval v devatenáctém století filantrop Josef Hlávka a přispěl na výrobu filmu o Janu Masarykovi, tak by svět byl zase o kousek spravedlivější, a to není málo.
Pokud byste i vy, milí čtenáři, chtěli finančně podpořit vznik tohoto snímku, je to možné na účet: 5600664073/0800.
