Článek
Slavný filmový kritik Roger Ebert řekl: „For me the movies are like a machine that generates empathy.“ což by se dalo volně přeložit jako „Film je pro mě jako stroj, který generuje empatii.“ Všechny doopravdy skvělé filmy toto dělají a ty režírované Paulem Thomasem Andersonem dvojnásob. Dokonale natočené sondy do životů často odpudivých, nebo minimálně problematických postav jsou vždy soucitné a plné humanismu a pochopení. To ale neznamená naivní, protože není nikdy zaručené, že soucitná snaha bude odměněna. Příkladem je Daniel Plainview ve velkolepém Až na krev, který se ukáže přesně tak zkaženým, jakým se zdá.
V jádru tohoto filmu je ale Freddie. Veterán druhé světové války, který se z námořnictva vrátil do úplně jiného světa. Je odcizený zbytku společnosti, osamělý, z Pacifiku si přivezl závislost na alkoholu a problémy s kontrolou vzteku, který často přerůstá do násilí. A tak, i když všechno co hledá, je láska a stabilní zaměstnání, jeho stav a postavení se velmi rychle zhoršují. Když se dostane na dno, potká Lancastera Dodda. Ten je přesný opak Freddieho. Uhlazený, prudce inteligentní, neodolatelně charismatický řečník a otec od rodiny. Mezi muži vznikne nepravděpodobné, ale opravdové přátelství a Dodd přijme Freddieho do své rodiny a kultu. Všechno se to ale ukáže o dost komplikovanějším, protože zdánlivě idylická Doddovic rodinka je ve skutečnosti dysfunkční směsice oportunistů a fanatiků. Pro Freddieho a jeho démony už tak mezi jejich vlastními problémy není místo. Zároveň Freddie sice hledá domov, ale ne slepou oddanost a brání se snahám o zkrocení.
Jeho cesta je cesta tuláka, listu unášeného větrem, který na chvilku ulpí na zemi, jen aby ho ten stejný vítr zase odvál o kus dál.
Vyprávění příběhu je ale organické, plynulé, spíše než zkonstruované. Nesledujeme vzestup sektářské organizace a ani Freddie není tradiční protagonista pachtící se za jasně definovaným cílem. Jeho cesta je cesta tuláka, listu unášeného větrem, který na chvilku ulpí na zemi, jen aby ho ten stejný vítr zase odvál o kus dál. Ví, co by si přál, ale neví, jak toho dosáhnout, co proto dělat. Na své cestě potkává postavy, skrze něž tvůrci rozvádí ústřední téma filmu, kterým je svoboda. Ne v politickém slova smyslu, ale v psychickém. Postavy ve filmu něco chtějí, ale brání jim v tom věci a lidé, které jsou jejich mistry. Freddie touží po lásce, ale neuvědomuje si, že prvně ji musí najít v sobě, než ji může s někým sdílet. V zoufalosti se tak dostane do područí alkoholu, který následně nahradí Dodd. Ten zase touží po opravdovém upřímném společenství jiného člověka, ale nedostává se mu ho, protože je obětí své potřeby kontrolovat ostatní a své image proroka. Jeho manželka je v područí víry ve výmysly jejího manžela a jeho syn si hledí jen peněz, které mu z kultu přichází. Kvůli nim otcovu organizaci neopustí, i když jí opovrhuje. Všichni tak setrvávají v celách, které si sami postavili, nešťastní.
Ústřední postava Freddieho v mnoha ohledech připomíná pozdější kreaci Joaquina Phoenixe, Arthura Flecka, tj. Jokera ve stejnojmenném filmu. Osamělý, odcizený, psychicky labilní, sexuálně frustrovaný a často násilný muž na sestupné spirále. Tento archetyp se ve filmech vyskytuje už dlouho. Nejznámější zástupce je bezesporu Travis Bickle z Taxikáře, ale za zmínku stojí taky D-Fens z Volného pádu, či Blume z Nightcrawlera. Obzvlášť pak Joker, i přes pubertální nevyzrálost, doslovnost a až fetišistickou imitaci Taxikáře a Krále komedie, zarezonoval se stále rostoucí komunitou tzv. incelů.
To jsou mladí muži v nedobrovolném celibátu, které tento stav frustruje. Tato frustrace se pak projevuje odporem, primárně vůči ženám, které vidí jako odpovědné za tento nedostatek. O incelech se stále více mluví ve spojení s různými dalšími neblahými společenskými tendencemi jako je nárůst misogynie, podpory pro krajně pravicové osobnosti, či různými masovými vraždami. Není těžke přijít na to proč se to děje. Odvržení a zavržení incelové se mohou bavit jen mezi sebou, protože zbytek společnosti se s nimi bavit nehodlá a tak vznikají bubliny. V těch se navzájem utvrzují ve svých názorech. Navíc posledních pár let na tyto bubliny cílí stále větší počet hamižných podčlověků. Od plešatých ex-kickboxerů, přes fitness gumy, po pravicové pseudointelektuály a hlásné trouby Donalda Trumpa. V honbě za ziskem za sebou tihle paraziti nechávají muže ztracené v síti lží a manipulací, kterým místo empatie zbytek společnosti nabízí jen opovržení. To je špatné jak morálně (pomoc lidem v nouzi), tak čistě pragmaticky (rostoucí rozdělenost společnosti vede k vzestupu extremismu). Výsledkem je zakletý kruh, který prospívá jen zmíneným podvodníčkům.
Freddie začne stejně jako tito lidé. Vinnou okolností převážně mimo jeho kontrolu (incelové jsou často sociálně méně zdatní jedinci, kteří v pubertální nejistotě propadnou svůdně jednoduchým odpovědím na životní otázky) skončí na okraji společnosti, osamělý, odvržený. Film ale místo rychlého odsouzení nahlíží na Freddieho empaticky. Scénu za scénou, jako kdyby stahoval pruhy látky z mumie, odhaluje, co se skrývá pod lihem nasáklým odpudivým zevnějškem přízemního hrubiána. Dítě z problematické dysfunkční rodiny, veterán jeho chápání přesahujcí brutální války, ze které si odnesl psychologické problémy a těžký alkoholismus. Navíc se vrátil do světa ve kterém je ztracený a který pro něj nemá pochopení. A protože mu nakonec empatii ukážou i postavy ve filmu, Freddiemu se podaří vymanit z Doddova područí a nalézt svou cestu.
Aniž by na to potřeboval patetické monology, nebo polopatické scény, Anderson ukáže jak moc může empatie pomoci i člověku tak zatoulanému a otrávenému okolím. Protože ve výsledku drtivá většina lidí chce jen dost peněz, aby se nemuseli bát o střechu nad hlavou a někoho s kým tu střechu sdílet. A to chce i Freddie. Jen v důsledku věcí mimo jeho kontrolu po kterých udělal pár mizerných rozhodnutí, skončil na dně. Odsoudit někoho takového je jednoduché, dát mu šanci těžší.
V tom tkví mistrovství Andersonova filmu. Nenásilně rozplétá postavu Freddieho a jeho příběh s humanismem a empatií. Zároveň je to film krásný, natočený precizně a sebejistě a obsazený herci, kteří nekřiklavě hrají postavy, jinak velmi náchylné k herecké masturbaci nad vlastním hlasem. Jemná krása Andersonových filmů je slovy nepopsatelná, proto už jen zacituji MIDI Lidi: „Nikdo se ti nebude smát, když lidi budeš mít rád.“ A u těch u kterých je to nejtěžší, to nejvíce znamená.
CELKOVÉ HODNOCENÍ: 9/10
Autorem recenze je filmový kritik Martin Jandejsek.
