Článek
Plešatá hlava, hluboký hlas a pohled, po kterém by člověk raději přiznal i to, co neudělal. Hynek Čermák se díky majoru Kunešovi z Cirkusu Bukowsky a Rapla usadil v divácké představě jako muž, se kterým není radno si zahrávat. Jenže televizní obraz má jednu nevýhodu. Je tak výrazný, že snadno překryje všechno ostatní.
V Čermákově případě je za ním i člověk, který dlouho zkoumá světlo, přemýšlí nad fotografií a potřebuje, aby se před jeho objektivem někdo přestal bát. Příběh jeho fotografování začal výměnou jednoho koníčku za jiný. Pistole šly z domu a jejich místo zaujal fotoaparát. Zní to jako připravená filmová pointa. On ji ale vyprávěl v několika rozhovorech sám.
Ze střelnice k jiné spoušti
V rozhovoru pro Právo v roce 2019 vzpomínal, že ho střílení na střelnici přestalo těšit. Zbraně prodal a peníze použil na slušný aparát. Fotografování mu přineslo radost, kterou v dosavadní zálibě ztrácel. Není potřeba z toho vyrábět velké životní obrácení. Z jeho vyprávění vychází především docela srozumitelná potřeba najít něco, co člověka znovu pohltí.
Když o stejné změně mluvil pro Nikonblog, popisoval také překvapivou podobnost obou činností. Soustředění, zamíření, klid a okamžik stisku spouště. Předmět zájmu se proměnil, požadavek na pozornost zůstal. Fotoaparát se stal způsobem, jak si vyčistit hlavu, přestože se u něj musel učit další věci.
Čermák tak do fotografování nevstupoval jako hotový mistr jen proto, že měl známé jméno. Aparát si mohl koupit, zkušenost nikoli. A právě jeho úplně obyčejné začátky jsou na celém příběhu možná nejpříjemnější.
První modelka měla čtyři nohy
Než přišly portréty a akty, stála před objektivem židle. Herec v rozhovoru pro Nikonblog vysvětlil, že ji fotografoval během čtených zkoušek v divadle. V zákulisí zkoušel nastavení přístroje a sledoval, co s výsledkem dělají jednotlivé změny. Žádná slavná kolegyně, žádná pečlivě připravená výstava. Kus nábytku a trpělivost začátečníka.
Ten detail má své kouzlo. Židle nikam neodejde, neztratí náladu a nečeká pochvalu. Člověku dovolí pokazit tolik snímků, kolik potřebuje. Připomíná, že i za fotografiemi známých lidí mohou být hodiny zkoušení, které nemají s leskem jejich profese mnoho společného.
Čermák se později soustředil hlavně na černobílé akty a portréty. V popředí jeho zájmu zůstal člověk. Zatímco divák vidí na plátně výsledek společné práce mnoha profesí, u fotografie může herec přímo rozhodovat, který okamžik zachová. Také o tom mluvil v roce 2019 v Radiožurnálu: fotografii spojoval s časem, který nelze zastavit, a s možností prožít konkrétní chvíli.
Před objektivem pomáhá důvěra
Kdo zná Čermáka především jako Kuneše, může si při slově fotografování představit další ráznou akci. Jenže v jeho vysvětlování se opakovaně vrací úplně jiná věc: vztah mezi fotografem a člověkem před objektivem. Zvlášť u aktu se nedá přeskočit to, jak se fotografovaná žena cítí.
V červnu 2026 to popisoval Českému rozhlasu u příležitosti své výstavy v chebské Galerii 4. Vzpomínal na ženy, které před podobnou zkušeností nikdy nestály. Vybudování atmosféry pro něj patřilo k práci stejně jako samotný snímek. Mluvil také o tom, jak fotografie může ovlivnit jejich sebevědomí a vnímání sebe samých.
Technika sama takový pocit nevytvoří. Čermákova slova nabízejí zajímavý pohled na zálibu, kterou lze snadno odbýt poznámkou o herci fotícím nahé ženy. Za výsledkem je i komunikace a schopnost počkat, až člověk přestane myslet jen na svou nejistotu. V rodině přitom podle jeho vzpomínek výtvarné umění nechybělo: rodiče se poznali na výtvarné škole a doma běžně visely také malované akty.
Kuneš mu otevřel dveře, výstavu za něj neudělá
První fotografickou výstavu představil v roce 2016 v Dejvickém divadle pod názvem Ještě máme naději. K veřejnému vystavení snímků ho podle rozhovoru pro Právo povzbudili kolegové. Fotografie tak postupně přestaly být jen soukromým výsledkem chvílí mezi hereckou prací.
Ani hereckou cestu ovšem nejde zkrátit na jediného televizního policistu. V rozhovoru pro Vogue v roce 2024 označil za rozhodující roli Ládi v Hřebejkově Nevinnosti. Za tento výkon dostal Českého lva. Vzpomínal také na svobodu tvorby v Dejvickém divadle a na možnost učit se od kolegů. Jeho profesní zkušenost je širší než pověst drsňáka, která se dobře pamatuje i dobře píše do titulků.
U fotografování si navíc může ponechat jiný druh volnosti. V rozhlasovém rozhovoru z roku 2026 vysvětloval, že jej fotografie neživí, a právě díky tomu si může vybírat, co bude fotografovat. Nemusí každou radost okamžitě proměnit v další zaměstnání.
Anketa
Koníček, ve kterém může zůstat začátečníkem
Na jeho příběhu je sympatické, že k němu nepotřebujeme žádné odhalení ze soukromí. Stačí obyčejná výměna: něco už člověka nebaví, tak to pustí a zkusí něco jiného. Přinese si domů přístroj a zjistí, že výsledky budou záležet hlavně na tom, co se s ním naučí dělat.
Čermákův Kuneš může na obrazovce dál budit respekt. Za fotoaparátem je ale podstatnější, zda mu někdo důvěřuje. A mezi první vyfotografovanou židlí a obrazem na výstavě leží právě ta část příběhu, kterou známá tvář sama nezařídí: učení, nezdary a chuť znovu stisknout spoušť.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-herec-hynek-cermak-fotografovani-je-proste-muj-konicek-40300990
https://nikonblog.cz/nejdriv-jsem-fotil-zidli-hynek-cermak-v-rozhovoru-pro-nikonblog/
https://vary.rozhlas.cz/snazim-se-skrz-nahotu-fotit-dusi-rika-hynek-cermak-9627185
https://www.vogue.cz/clanek/society/natalie-debnarova/hynek-cermak-o-hledani-hranic-toho-co-je-pro-spolecnost-prijatelne-a-co-uz-ne
https://radiozurnal.rozhlas.cz/spravny-chlap-si-musi-jit-za-svym-rika-herec-hynek-cermak-8079685
