Miroslav Krobot: Kolem padesátky se stal hereckým objevem. Předtím vedl druhé

Řidič Karel z Účastníků zájezdu bere své povolání vážně. Turisté mohou mít dovolenou, vlastní představy a nejrůznější přání, ale autobus má svůj řád. Miroslav Krobot dokáže dát podobné postavě zvláštní přesvědčivost: divák se směje člověku, pro kterého právě probíhající situace vůbec nemusí být zábavná.

Jeho tvář dnes pozná i člověk, který do divadla téměř nechodí. O to překvapivější může být, že herecký průlom přišel kolem padesátky. Předtím už byl uznávaným režisérem, pedagogem a šéfem souboru. Když ostatním pomáhal hledat postavy, vlastní druhá kariéra na něj teprve čekala.

Zní to jako vděčný příběh pozdního objevu. Jen je potřeba dodat podstatnou okolnost: Krobot se kolem padesátky poprvé nepřiblížil k divadlu. Pohyboval se v něm desítky let. Nové pro něj bylo místo, na kterém najednou stál.

Narodil se 12. listopadu 1951 v Šumperku a vyrůstal v Zábřehu. Na gymnáziu se podílel na studentských kulturních aktivitách, ale představa budoucí profese nebyla od začátku jasná. Když se rozhodoval pro brněnskou JAMU, přitahovala ho režie. Herectví tehdy nebylo jeho cílem.

Po studiu a vojenské službě prošel divadly v Chebu, Hradci Králové a pražském Realistickém divadle. V roce 1990 se stal kmenovým režisérem činohry Národního divadla. Nastudoval tam také vlastní dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků, která získala významné ocenění.

Nebyl tedy člověkem, kterému se dlouho nedařilo prosadit. Úspěch už znal, jen měl podobu režisérské práce. Publikum si z představení odnáší především tváře účinkujících. Člověk, který celek připravil, může zůstat pro velkou část návštěvníků jménem v programu.

Právě toto rozdělení je pro Krobotův příběh důležité. Pozdější divák mohl mít pocit, že se objevil zvláštní nový herec. Ve skutečnosti před kameru přicházel muž s dlouhou zkušeností s textem, souborem a pozorováním lidí.

Další zásadní změnu udělal v roce 1996. Z Národního divadla odešel do Dejvic a přivedl s sebou absolventský ročník z DAMU. Dejvické divadlo už existovalo od roku 1992 a mělo za sebou první období pod vedením Jana Borny. Krobot zde zahájil novou etapu s novým souborem.

Na jeho odchodu je zajímavá ochota zvolit nejistotu v době, kdy už měl významné profesní postavení. Vzpomínal, že neměl velký důvod Národní opouštět. Současně ho přitahovala představa menšího divadla a přímého kontaktu mezi hercem a divákem.

Soubor se postupně rozrůstal o další výrazné osobnosti, mezi nimi Ivana Trojana, Martina Myšičku nebo Davida Novotného. Z pohledu dnešního publika mohou začátky známé scény působit jako předem zaručený úspěch. Jenže ani divadlo, na které se později obtížně sháněly vstupenky, nemusí mít vyhráno od první sezony.

Krobotův podíl na Dejvicích se proto nedá měřit jen počtem jeho vlastních režií. Důležité bylo prostředí, v němž vznikaly inscenace a setkávaly se různé herecké povahy. V takovém prostředí nakonec přišla i nabídka, která proměnila jeho vlastní roli.

V roce 2001 připravoval Petr Zelenka Příběhy obyčejného šílenství. Pro postavu otce si vybral Krobota a přemlouval ho, aby to zkusil. Režisér přijal možnost projít rolí od začátku do konce. Drobné záskoky z dřívější divadelní praxe byly něco jiného.

Za otce získal ocenění Talent roku za rok 2001. V souvislosti s mužem kolem padesátky má název kategorie příjemný půvab. Výstižně však popisoval situaci: zkušený tvůrce se najednou ukázal v nové disciplíně a okolí v něm našlo něco, co dosud nesledovalo.

Když Zelenka příběh převedl do filmu, obsadil ho znovu. Filmové Příběhy obyčejného šílenství z roku 2005 mu přinesly Českého lva za vedlejší mužský herecký výkon. Jedna divadelní nabídka tak postupně otevřela i cestu před kameru.

Na podobných zlomech bývá nejsnazší obdivovat náhodu. Krobotův případ ale připomíná také význam připravenosti. Nabídka přišla nečekaně, přijal ji však člověk, který se herectvím druhých dlouho zabýval. Měl z čeho vycházet, i když si vlastní hereckou budoucnost předem nenaplánoval.

Po prvních úspěších následovaly velmi rozdílné filmy. Široké publikum si ho spojilo s řidičem Karlem z Účastníků zájezdu. Výraznou stopu zanechal také trenér Hnátek z Okresního přeboru, zejména ve filmovém příběhu Poslední zápas Pepika Hnátka.

Krobot umí postavě dát pevné vlastní uvažování. Zvenčí může být směšná nebo nesnesitelná, sama sebe však bere vážně. U řidiče autobusu to pomáhá komedii, u trenéra, jehož svět se točí kolem fotbalu, může stejná vážnost otevírat i mnohem bolestnější rovinu.

Vedle domácích příběhů přišel Muž z Londýna maďarského režiséra Bély Tarra. Krobot v něm vytvořil hlavní postavu železničáře Maloina a jeho partnerkou byla Tilda Swintonová. Film byl v roce 2007 uveden v soutěži festivalu v Cannes. Od autobusové komedie je to hodně vzdálený svět.

Jeho filmografie zahrnuje také Venkovského učitele, Dům, Revival nebo Aloise Nebela. Tento rozptyl je zajímavější než jednoduchá nálepka zachmuřeného muže. Podobná tvář může v jiném příběhu působit komicky, tvrdě, bezradně i osaměle. O významu rozhoduje celý člověk, kterého zrovna sledujeme.

Krobotův úsporný projev může svádět k představě, že vlastně mnoho nedělá. Jenže rozdíl mezi prázdným čekáním a živým tichem bývá zásadní. Divák potřebuje mít pocit, že postava poslouchá, vyhodnocuje a nějak si vysvětluje svět kolem sebe, přestože to neoznamuje velkými gesty.

Humor často vzniká právě z přesvědčení postavy o vlastní pravdě. Člověk trvá na pořádku, který ostatní nechápou, nebo se zoufale snaží zvládnout situaci, na niž nestačí. Směšnost pak nemusí herec divákovi předvádět. Vyroste z rozporu mezi záměrem a výsledkem.

Současně nelze každou Krobotovu roli popsat jediným receptem. V Konci světa Bohdana Slámy ztvárnil dědečka s jinou otevřeností a při rozhovoru o filmu mluvil i o náročnosti emotivních scén. I známá herecká poloha tedy má hranice, za něž lze znovu vykročit.

K režii se navíc dál vracel. Natočil Díru u Hanušovic, Kvarteto a další projekty. Herecký úspěch předchozí profesi nepřerušil. Přidal k ní zkušenost, jaké je být sám člověkem, jehož práci sleduje režisér.

Krobotova cesta se dobře čte jako příběh druhého začátku. Přesnější je ale vidět v ní několik rozhodnutí: studium režie, dlouhou práci v souborech, odchod do menšího divadla a souhlas s rolí, která původně do jeho profesního obrazu nepatřila.

Kolem padesátky se stal hereckým objevem, protože dovolil ostatním podívat se na něj jinak. Nezahodil to, co už uměl. Přenesl svou zkušenost na nové místo a současně přijal, že se tam bude muset některé věci teprve učit.

Řidič Karel by nejspíš ocenil, kdyby měl život jasný jízdní řád. Kariéra jeho představitele však ukazuje i půvab odbočky. Kdyby se tehdy Krobot nenechal přemluvit k otci v jedné divadelní hře, vypadala by část českých filmových vzpomínek docela jinak.

Zdroje:

https://www.miroslavkrobot.cz/biografie/

https://www.dejvickedivadlo.cz/historie

https://www.dejvickedivadlo.cz/aktualita?ida=323

https://vltava.rozhlas.cz/z-telocvicny-az-na-vrchol-ceskeho-divadla-jakym-vyvojem-proslo-dejvicke-divadlo-6485334

https://www.klasikaplus.cz/miroslav-krobot-v-kouzelne-fletne-hledam-divadelni-atraktivitu/

https://www.studiodva.cz/umelci/krobot-miroslav/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-krobot-lidi-kteri-podlehaji-kravinam-je-mi-lito-strach-je-niciva-zbran-260757