Jiří Schmitzer šel na DAMU kvůli vojně. Nejvíc ho přitahovala kytara

Správce pivovaru Francin z Postřižin má své starosti, student Jirka Kroupa z komedie Marečku, podejte mi pero! zase svého otce a školu. Jiří Schmitzer dokázal zůstat v divácké paměti v rolích, které od sebe dělí povaha, věk i způsob humoru. Kdo ho zná jen z filmu, může být překvapený, když před ním tentýž muž stojí s kytarou a zpívá vlastní písničky.

Přitom právě hudba přišla dřív. Herectví podle jeho vlastního vyprávění původně nebylo vysněným životním cílem. K rozhodnutí podat přihlášku na DAMU vedla i mnohem praktičtější okolnost: nechtěl strávit dva roky na vojně. Z takového důvodu by člověk sotva skládal slavnostní příběh o hereckém poslání. Schmitzer s ním ale nikdy neměl potřebu zacházet vznešeněji.

V Radiožurnálu v roce 2012 vzpomínal, že na střední školu přišel přes učiliště. Když se blížila vojenská služba, hledal možnost dalšího studia. Zároveň věděl, že jeho vztah k matematice není zrovna základem pro úspěšnou cestu technickým oborem. Herecká škola mu v takové situaci připadala jako možnost, kterou stojí za to zkusit.

Právě tuhle vzpomínku vyprávěl už dříve také České televizi. V roce 2009 v rozhovoru pro ČT24 říkal, že jej před herectvím zajímala hudba a že texty i vlastní muziku začal tvořit během středoškolských let. Hrál tehdy v bigbeatové kapele. Přihláška na DAMU tak přišla do života člověka, který už měl svůj oblíbený svět.

Není nutné z toho vyvozovat, že herecká práce pro něj neměla cenu. Jen nezačala tak, jak si okolí možná představuje u syna slavného herce. Znalost konečného výsledku nás svádí k dojmu, že všechno muselo od začátku směřovat právě k němu. Schmitzerovy vzpomínky ukazují mnohem klikatější a lidštější cestu.

Začátek svého zájmu o kytaru popsal v rozhovoru pro Právo docela konkrétně. Jako kluk u Máchova jezera slyšel dva starší chlapce hrát a zpívat. Teprve později zjistil, že šlo o písničky Beatles. Chtěl umět něco podobného. K radosti z toho, co slyšel, ale nepotřeboval přidat další školu a povinnosti.

Učil se sám a v kapele se orientoval sluchem. Jeho pozdější poznámka v Radiožurnálu, že se nepovažuje za muzikanta znalého not, proto nebyla odmítnutím hudby. Spíš vlastní způsob, jak popsat vztah k ní. Zájem o hraní u něj nevyrostl ze snahy splnit předepsané požadavky.

U vlastní písničky si může rozhodnout o slovech, hudbě i způsobu podání. Právě autorskou volnost v rozhovorech zdůrazňoval. Je rozdíl vstoupit do příběhu, který napsal někdo jiný, a přinést před posluchače něco, za čím stojíte od začátku sami. Nemusí to znamenat, že jedna práce je lepší. Každá člověku dává jiný prostor.

Schmitzerovy koncerty mají vlastní publikum. Český rozhlas České Budějovice při jeho vystoupení v roce 2019 popisoval, že se na nich potkávají příznivci rocku, folku i divadla. Vlastní písně propojuje průvodním slovem a humorem, který se nedá jednoduše přeložit do úhledné škatulky. Také jeho označení vlastní muziky jako acoustic-punku je možné brát s patřičnou rezervou.

Stačí se podívat na názvy alb: Recitál, Šílenec, Bouda a Sbírka kiksů. Nevyhlašují program dokonalosti. Spíš zvou do světa, kde je prostor pro podivný nápad, překvapivý obrat i slovo, které by si jiný autor rozmyslel. Jeho písničkářská podoba stojí na osobitosti, kterou nelze nahradit uhlazenou výslovností nebo hezčí reklamní fotografií.

O vztahu ke starším písním mluvil v roce 2023 také pro Headliner. K dodatečnému přepisování se stavěl zdrženlivě: hotový text pro něj uchovává otisk chvíle, ve které vznikl. To je zajímavý pohled zvlášť v době, kdy lze téměř všechno znovu upravit, uhladit a nabídnout v nové verzi. Některé nedokonalosti k vlastní minulosti zkrátka patří.

Volnost s kytarou nepřekryla hereckou práci. V roce 2020 převzal za Staříky svého čtvrtého Českého lva v kategorii hlavního mužského hereckého výkonu. Ve filmu Martina Duška a Ondřeje Provazníka hrál po boku Ladislava Mrkvičky. Příběh dvou starých mužů, kteří se vydávají napravit dávnou nespravedlnost, přitom rozhodně není jen lehkým pobavením.

Schmitzer v Radiožurnálu vysvětloval, že film otevírá otázku hranic morálky a spravedlnosti brané do vlastních rukou. Od Francina k této roli vede značný kus herecké cesty. Pověst člověka se svérázným humorem tak stojí vedle schopnosti unést vážné téma, aniž by jedno muselo popřít druhé.

Při pohledu na jeho práci je proto škoda zůstat pouze u jedné oblíbené komedie. Stejně ochuzený by ale byl portrét, který by mezi oceněnými filmy zapomněl na písničky. Pro někoho může být známým hercem, který také zpívá. Z jeho vyprávění ovšem vychází člověk, pro něhož hudba nikdy nebyla pouhým doplňkem k profesi.

Na Schmitzerově cestě je pozoruhodné i to, jak málo připomíná pečlivě připravený postup k úspěchu. Na jednu školu přejde přes učiliště, další zkusí i kvůli vojně. Hrát začne podle sluchu. Vlastní texty si ponechává takové, jaké vznikly. Vedle toho vytvoří role, ke kterým se diváci vracejí po desetiletích.

Praktický důvod na začátku nevylučuje poctivou práci později. A někdy zůstane nejstálejší právě ta záliba, kterou člověk měl ještě před přijímačkami, filmovými nabídkami a první cenou. U Jiřího Schmitzera k ní patří kytara a možnost říct věci po svém.

Zdroje:

https://radiozurnal.rozhlas.cz/jiri-schmitzer-herec-a-pisnickar-6219867

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/jiri-schmitzer-nevzpominam-si-kdy-me-naposled-neco-napadlo-170513

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-jiri-schmitzer-date-li-do-hrani-dusi-nedokonalost-vam-odpusti-156514

https://budejovice.rozhlas.cz/sve-pisne-plne-osobiteho-humoru-zahral-v-sale-budejovickeho-rozhlasu-jiri-8108784

https://news.headliner.cz/2117

https://radiozurnal.rozhlas.cz/schmitzer-s-mrkvickou-se-pred-kamerou-setkali-az-u-stariku-hledali-jsme-tvrde-8158737