Článek
Cestování v čase s sebou přináší spoustu komplikací, ale ta největší nastane, když musíte lhat sami sobě. Tedy svému o dvacet let staršímu já, které je navíc geniálním vědcem a profesorem v přísně střeženém institutu.
Když jsme s mým mladším bráchou Petrem vnikli v latexových maskách do laboratoře v roce 2046, šlo o všechno. Potřebovali jsme získat nejnovější kvantový akumulátor řady X-900 s plnou kapacitou energie, aby náš stroj času vůbec dokázal naskočit na cestu zpátky domů do roku 2026. Jenže plán se začal sypat ve vteřině, kdy do místnosti vtrhl profesorův syn.
„Hele, tyhle lidi jsem potkal před chvílí před obchodem s maskami!“ vyhrkl kluk a ukázal na nás prstem.
V tom momentě by se ve mně krve nedořezal. Moje starší já z roku 2046 bylo naštěstí tak zaslepené úctou k slavným osobnostem, za které jsme se vydávali, že syna okamžitě okřiklo: „Mlč! Nevidíš, že máme vzácnou návštěvu?!“
Situaci ale bleskově zkomplikoval bráchova starší verze. Profesorův asistent. Zamračil se, přimhouřil oči a změřil si nás pohledem. Jako dospělý brácha v budoucnosti měl očividně pořád ten stejný detektivní čich na průšvihy. Profesor se na vteřinu zarazil. Pohled mu sjel z našich obličejů dolů na boty a oblečení, které k celebritám roku 2046 vůbec nepasovalo. Inteligence geniálního vědce se v něm nezapřela. Docházelo mu, že máme na obličeji falešnou kůži.
Nasadil jsem ten nejvíc pobouřený a aristokratický tón, jaký jsem dokázal, a rázně na celé kolo spustil: „Ano, byli jsme v obchodě s maskami! A chceme, aby byl ten obchod okamžitě zakázaný! Je to nebezpečný bezpečnostní risk pro celé město! A u vás teď, profesore, hledáme pomoc pro náš tajný vládní experiment.“
Můj mladší brácha vedle mě napjatě mlčel a ani nedýchal, aby svým pubertálním hlasem nepokazil tuhle dokonalou hru. Profesor chvíli zíral na mou masku, ale vědecká prestiž v něm zvítězila nad podezřením. Možnost podílet se na utajeném vládním projektu s tak významnými lidmi pro něj byla příliš lákavá. Narovnal se a přísně řekl svému asistentovi a synovi: „Běžte pryč, já to dořeším sám.“
Masivní bílé dveře se za nimi s tichým zasyčením zavřely. Zůstal jsem v místnosti úplně sám se svým starším já z roku 2046.
Profesor se k nám otočil zády, přistoupil k trezoru s plazmovými články a začal vyťukávat kód. „Takže experiment, pánové? Předpokládám, že pro ten váš vládní projekt budete potřebovat náš nejnovější kvantový akumulátor řady X-900 s plnou kapacitou energie,“ řekl zamyšleně a z trezoru vytáhl nádherně svítící, modrou baterii, která by náš stroj času dokázala nabít na tisíc let dopředu.
Baterii držel v ruce, otočil se k nám a napřáhl ji. Jenže těsně předtím, než mi ji podal, se mu pohled zastavil na mém zápěstí. Všiml si mých starých digitálních hodinek z roku 2026 – přesně těch hodinek, které kdysi sám ztratil!
„Takové hodinky jsem měl před dvaceti lety…“ zamumlal udiveně. Pak mu pohled sjel níž a zamračil se: „A vůbec, máte na tuto dobu dost divné oblečení.“
Nenechal jsem se vyvést z míry, nasadil jsem kamennou tvář a suverénně odpověděl: „To je oblečení, které máme teď zakázané vládou pro tento utajený experiment. A ty hodinky vám, profesore, můžu věnovat výměnou za tu baterii.“
Profesorovi se v očích zablýskla nostalgie. Možnost získat zpět své milované staré hodinky, o které v mládí přišel, pro něj byla neodolatelná. Profesor bez váhání souhlasil. Podal mi zářící modrý kvantový akumulátor a já mu naoplátku odepnul z ruky hodinky z roku 2026.
„Skvělý obchod, pánové. Hodně štěstí s vládním projektem,“ usmálo se mé starší já a fascinovaně si začalo prohlížet staré digitálky.
Na nic jsme nečekali. Pevně jsem sevřel supermoderní baterii, popadl bráchu za rameno a rychlým krokem jsme opustili laboratoř. Prošli jsme kolem recepce, vyběhli z budovy institutu a dřív, než by můj budoucí syn nebo starší brácha stihli zalarmovat ochranku, zapadli jsme do temné uličky k našemu stroji času.
Vlétli jsme dovnitř a zabouchli poklop. Venku už se ozvaly sirény městské policie roku 2046. Bleskově jsem vytrhl starou vybitou baterii, na její místo zacvaknul nový kvantový akumulátor a celá palubní deska se rozzářila stabilním, jasným modrým světlem. Displej hlásil: KAPACITA 100%.
„Tak jo, brácha, drž se, teď už nás nic nezastaví!“ vykřikl jsem, strhl z obličeje latexovou masku a navolil na displeji náš domovský rok 2026.
Časoprostorový tunel se otevřel a stroj času hladce, bez jakéhokoliv házení a zkratů, proletěl historií zpět.
Bzzzz-bloop!
Stroj času tiše přistál na podlaze mé tajné laboratoře. Všechny kontrolky svítily zeleně. Podíval jsem se na kalendář – byl říjen 2026. Byli jsme konečně doma, v bezpečí a ve své vlastní době! Brácha se svalil do křesla, zhluboka si oddechl a podíval se na mě: „Ty bláho… to byla jízda. Už nikdy na nic v laboratoři nesáhnu.“
Jenže když jsem se rozhlédl po svém pracovním stole, můj vědecký zrak okamžitě padl na něco, co tam před naším odletem rozhodně nebylo.
Byla to stará, zažloutlá papírová obálka a na ní bylo mým vlastním rukopisem, ale očividně psaným v pokročilém věku, napsáno: Pro mé mladší já. Neotvírat před návratem z roku 2046!
Třesoucíma se rukama jsem obálku otevřel. Uvnitř jsem našel dvě věci:
- Ty staré digitální hodinky, které jsem právě před chvílí daroval svému staršímu já v budoucnosti. Profesor mi je poslal zpátky skrz časovou osu jako suvenýr!
- Krátký dopis, ve kterém stálo: „Ahoj kluku. Všechno dopadlo dobře. Díky té baterii, kterou jsi mi přinesl, jsem v roce 2046 dokázal dokončit náš největší objev. Ale pozor! Tvůj brácha měl pravdu – ten stroj času jsi nevynalezl jen pro parádu. V obálce je schovaný malý zlatý klíč. Ten klíč odemyká tajnou schránku pod podlahou v babiččině starém domě...“
Brácha mi nahlédl přes rameno, vykulil oči a zašeptal: „Ty kráso… takže babička o tom celou dobu věděla? Co je v té schránce?!“
Usmál jsem se, popadl bráchu kolem ramen a schoval si zlatý klíč do kapsy. Naše dobrodružství s cestováním v čase sice pro tentokrát skončilo a vrátili jsme se bezpečně domů, ale právě se před námi otevřelo úplně nové tajemství naší rodiny, které na nás čeká v přítomnosti.
💡 A jak to vlastně dopadlo? (Vysvětlení konce pro čtenáře)
Spousta lidí se mě ptá, jak mohl ten dopis na stole vůbec vzniknout. Je to dokonalá časová smyčka (paradox)!
Tím, že jsme v roce 2046 navštívili profesora a dali mu ty hodinky a baterii, on mohl dokončit svůj vědecký výzkum. Když pak zestárl ještě víc, vzal ty samé hodinky, napsal dopis, přiložil rodinný zlatý klíč a poslal obálku zpátky strojem času do roku 2026 – přesně do momentu, kdy věděl, že se z cesty vrátíme.
Všechno se to propojilo. Zachránili jsme časovou osu, ale skutečné dobrodružství teprve začíná v babiččině starém domě!
