Článek
Druhé přistání člověka na Měsíci je často zastíněno legendou Apolla 11, přesto Apollo 12 zůstává fascinujícím příběhem, kde se technická preciznost mísí s náhodami, lidským humorem a paradoxními událostmi. Mise odstartovala 14. listopadu 1969 jako šestý pilotovaný let programu Apollo a přivedla posádku na Měsíc jen čtyři měsíce po Armstrongově „prvním kroku“. Cesta byla naplněná výzvami, zábavnými historkami i vědeckými objevy.
Základní posádku tvořili Charles „Pete“ Conrad jako velitel, Richard Gordon jako pilot velitelského modulu a Alan Bean jako pilot lunárního modulu. Záložníci David Scott, Alfred Worden a James Irwin měli připravené alternativní scénáře. Posádka působila jako parta přátel, což se ukázalo cennější než suché protokoly.
Start provázel dramatický okamžik: po 36 sekundách letu udeřil do rakety Saturn V blesk, o 16 sekund později druhý. Přístroje se „oslepily“, telemetrie selhávala, a přesto nosič pokračoval dál, zachráněn zkušenou radou technika z Houstonu. Ironií osudu mise, která měla navštívit „Oceán bouří“, začala skutečnou bouří.
Přistání proběhlo s neuvěřitelnou přesností: Conrad a Bean se usadili jen asi 180 metrů od sondy Surveyor 3, která zde přistála v roce 1967. Posádka odvezla více než 30 kilogramů měsíčních vzorků, instalovala vědecké přístroje a odmontovala kameru a kabely Surveyoru, aby je zkoumali odborníci na Zemi. Kamera však brzy selhala — byla omylem namířena na Slunce a živý televizní přenos se nekonal. Výsledek byly radiové přenosy doplněné rekonstrukcí na Zemi, která působila směšně a živila konspirační teorie.
Na Měsíci nechyběly ani humorné momenty. Conrad, vystupující z lunárního modulu, neřekl slavnou Armstrongovu větu, ale „Whoopie!“, čímž vyhrál sázku s Orianou Fallaci. Alan Bean si oblíbil jednoduché řešení technických problémů: kladivo. Když se zasekl zdroj plutonia nebo elektronika zlobila, pár úderů stačilo, a od té doby se v žertu říkalo: „Nikdy necestuj na Měsíc bez kladiva.“
Mise je také plná paradoxů. Horní stupeň S-IVB, který měl opustit Zemi, se po letech objevil jako objekt J002E3, kroužící znovu kolem planety. Na kameře Surveyoru 3 byla údajně nalezena bakterie Streptococcus mitis, což vyvolalo otázky o schopnosti mikroorganismů přežít ve vesmíru — dodnes nerozřešený spor.
Drobné historky odhalují lidský rozměr mise: do checklistu skafandrů se propašovaly fotky playmatek, plyšová opička Irving Glick sloužila jako talisman a Beanova ztracená spoušť pro fotoaparát možná leží dodnes někde na Měsíci. Tyto maličkosti připomínají, že astronauti jsou lidé, i když čelí extrémním podmínkám.
Apollo 12 není jen druhé přistání — je to lekce improvizace, přátelství, technického mistrovství a vědecké odvahy. Přesnost přistání, vědecké vzorky, humorné anekdoty i paradoxy mise tvoří bohatou mozaiku, která ukazuje, že vesmírný program je nejen o datech a raketách, ale také o lidech a příbězích, které si zaslouží být vyprávěny.
Pokud se jednou vrátíme k místům starých přistání, možná odhalíme nové vědecké poznatky, nebo jen další historky, které budou stejně fascinující jako ty z Apolla 12. Smích, odvaha a kladivo — to jsou symboly mise, která se směje bouři do tváře.
Zdroje:
