Černý jestřáb sestřelen udělal z Mogadišské míle legendu. Skutečnost byla děsivější

Bitva o Mogadišo z 3. a 4. října 1993 patří k nejznámějším vojenským střetům konce 20. století. Do paměti se dostala především kvůli filmu Černý jestřáb sestřelen, který z událostí v somálském hlavním městě udělal jeden z nejznámějších obrazů moderní války. Jenže právě tady začíná problém. Film bitvu proslavil, ale zároveň ji zjednodušil pro největší dramatický účinek. Vytvořil kolem ní několik velmi odolných představ, které se s realitou dost rozcházejí.

Jednou z nich je i takzvaná „Mogadišská míle“. V americké vojenské paměti se z ní stal symbol vyčerpání, improvizace a ústupu pod palbou. Ve filmu působí jako zoufalý běh vojáků napříč nepřátelským městem až na stadion. Ve skutečnosti šlo o kratší, chaotičtější a vojensky mnohem méně čistou epizodu, než jak nám ji ukázal Hollywood. Aby dávala smysl, je potřeba nejdřív pochopit, proč se vůbec americké speciální síly v Mogadišu ocitly.

Na začátku 90. let bylo Somálsko státem jen podle mapy. Po pádu režimu Mohameda Siada Barreho v roce 1991 se země rozpadla do několika soupeřících mocenských zón ovládaných klany, milicemi a válečnými vůdci. Výsledkem byla občanská válka, rozpad infrastruktury a hladomor, který pochopitelně zasáhl statisíce lidí.

Mezinárodní společenství mělo údajně zasáhnout kvůli humanitárnímu kolapsu. Nejprve šlo hlavně o zajištění dodávek pomoci a ochranu humanitárních tras, jenže situace se rychle změnila. Jedním z nejmocnějších hráčů v zemi byl Mohamed Farrah Aidid, který se dostal do otevřeného konfliktu s jednotkami OSN i se Spojenými státy.

Zásadní obrat přišel 5. června 1993, kdy Aididovi ozbrojenci v Mogadišu zabili přes 20 pákistánských vojáků OSN. Od té chvíle už nešlo jen o stabilizační misi. Konflikt se posunul do podoby otevřeného ozbrojeného střetu a Američané začali připravovat cílené operace proti Aididovu vedení.

Na konci léta 1993 vznikla americká Task Force Ranger, složená z příslušníků 3. praporu 75. pluku Rangers, operátorů Delta Force, členů 160. speciálního leteckého pluku a podpůrných jednotek. Jejím úkolem bylo dopadnout Aidida nebo jeho nejbližší spolupracovníky.

Dne 3. října 1993 dostala jednotka jasný úkol: zajmout dva vysoce postavené Aididovy spolupracovníky během schůzky v centru Mogadiša. Americký plán byl jednoduchý a typický pro speciální operace té doby: rychlý zásah, zajištění cíle, naložení zadržených a návrat na základnu. Podle plánu měla být celá akce do hodiny hotová.

Jenže už první minuty ukázaly, že se plán začíná rozpadat. Při slaňování z vrtulníku se těžce zranil Ranger Todd Blackburn, který spadl na ulici z velké výšky. Jeho evakuace narušila tempo celé operace a pozemní konvoj se v nepřehledných ulicích Mogadiša dostal do problémů. Samo o sobě to ještě nemuselo znamenat katastrofu. Tou se situace stala až ve chvíli, kdy do boje zasáhly RPG.

Krátce po zahájení operace zasáhla somálská milice americký vrtulník UH-60 Black Hawk s volacím znakem Super 61. Stroj se zřítil do hustě zastavěné části města a z původně krátké přepadové akce se během několika minut stala záchranná operace vedená pod silnou palbou.

Přeživší členové posádky a vojáci v okolí vraku se pokusili vytvořit obranný perimetr, ale americké síly byly rozptýlené, konvoj měl problémy s orientací a do boje se rychle zapojovaly další skupiny somálských ozbrojenců i ozbrojených civilistů. V husté městské zástavbě se výhoda amerického výcviku a techniky začala rychle zmenšovat.

O něco později přišel druhý zásah. Black Hawk s volacím znakem Super 64 byl rovněž sestřelen a dopadl do jiné části města, dál od hlavního bojiště. Tím se situace dramaticky zhoršila. Americké síly najednou musely řešit dvě oddělená místa havárie, mezi nimiž nebyly schopné bezpečně a rychle manévrovat.

Právě u druhého vraku se odehrála jedna z nejznámějších epizod celé bitvy. Odstřelovači Delta Force Gary Gordon a Randy Shughart opakovaně žádali o povolení vysadit se k havarovanému stroji a pomoci jeho posádce. Velení jejich žádost nejprve odmítalo, protože bylo zřejmé, že se tím dostanou do téměř bezvýchodné situace. Nakonec ale souhlasilo.

Oba muži se nechali vysadit k vraku, pokusili se zajistit prostor a chránit pilota Michaela Duranta, který byl po pádu stroje těžce zraněn. Čelili však výrazné početní převaze a po vyčerpání munice byli zabiti. Durant přežil, ale padl do zajetí. Propuštěn byl 14. října 1993, tedy po jedenácti dnech.

Gary Gordon a Randy Shughart byli za svůj čin posmrtně oceněni Medailí cti. Často se uvádí, že šlo o první takové ocenění od Vietnamu. Přesnější ale je říct, že šlo o první příjemce Medaile cti za bojovou akci v Somálsku a jedny z nejvýraznějších posmrtných dekorací amerických speciálních sil po éře Vietnamu. Zjednodušená formulace o „prvních od Vietnamu“ se sice běžně opakuje, ale historicky kulhá.

Z vojenského hlediska nebyla hlavním problémem jen ztráta vrtulníků, ale samotné prostředí. Mogadišo bylo pro americké síly extrémně nepříznivým bojištěm. Úzké ulice, hustá zástavba, improvizované barikády, nepřehledný pohyb ozbrojených skupin a rychlá mobilizace místních vytvořily situaci, ve které se i elitní jednotky dostaly do vážných potíží.

Somálské milice nebyly s americkými speciálními silami technologicky srovnatelné, ale měly dvě výhody, které byly v městském boji zásadní: počet a prostředí. Znaly terén, pohybovaly se v něm rychle a dokázaly účinně využít jednoduché, ale v ulicích mimořádně nebezpečné zbraně, zejména RPG-7 a útočné pušky typu AK.

Američané měli lepší výcvik, leteckou podporu i přesnější výzbroj, jenže v nepřehledném městském prostoru se tyto výhody rychle rozpouštěly. Boj se postupně změnil v sérii izolovaných obranných pozic, improvizovaných přesunů a zoufalého čekání na posily.

V průběhu noci bylo jasné, že jednotky Task Force Ranger situaci samy nevyřeší. Na pomoc proto vyrazil improvizovaný záchranný konvoj složený z amerických, malajsijských a pákistánských sil pod mandátem OSN. Tato část bitvy bývá v populárním vyprávění často odsunutá, přitom bez ní by se americké jednotky z města pravděpodobně vůbec nedostaly.

Konvoj tvořily mimo jiné malajsijské obrněné transportéry Condor, americká vozidla Humvee a pákistánská obrněná technika. Role pákistánských tanků bývá někdy v pozdějších textech nadsazována. Byly důležitou součástí záchranné síly, ale jejich nasazení bylo komplikované a v samotném jádru manévru nešlo o žádný jednoduchý tankový průlom, jak bývá někdy zjednodušeně podáváno.

Do města se konvoj dostal až v časných ranních hodinách 4. října. Ani tím ale problémy neskončily. Naopak. V té chvíli se ukázalo, že ani po příjezdu obrněné techniky nebude možné všechny přeživší jednoduše naložit a odvézt.

Pojem „Mogadišská míle“ označuje závěrečnou fázi bitvy, kdy se část amerických vojáků musela z prostoru bojů přesunout pěšky k bezpečnějšímu shromaždišti. Důvod byl prostý: ve vozidlech nebylo dost místa pro všechny. Prioritu dostali těžce zranění, kteří museli být odvezeni na nosítkách, zatímco bojeschopní vojáci se měli přesunout po vlastní ose.

Plán počítal s tím, že pěší vojáci půjdou nebo poběží podél obrněného konvoje a vozidla jim budou poskytovat alespoň částečné krytí. Jenže i tady zasáhl chaos. Kolona se pohybovala nepravidelně, místy zrychlovala, zastavovala, a ne všechny osádky vozidel měly stejnou představu o tom, jak má přesun probíhat. Výsledkem bylo, že se část pěšáků od vozidel oddělila a musela se přesouvat pod palbou bez plánovaného krytí.

Právě tento úsek se stal legendární „Mogadišskou mílí“. Nešlo ale o dlouhý běh napříč celým městem až na stadion, jak to zná většina lidí z filmu. Šlo o kratší, ale velmi nebezpečný taktický přesun k shromaždišti, odkud následovala další evakuace na stadion a později na základnu.

To je podstatný rozdíl. Ve filmové verzi působí Mogadišská míle jako závěrečný útěk opuštěných vojáků přes celé město. Ve skutečnosti šlo o závěrečný přesun v rámci záchranné operace, která už sama probíhala v podmínkách rozpadu původního plánu.

Film Ridleyho Scotta z roku 2001 zůstává jedním z nejpůsobivějších válečných filmů své doby. Jenže zároveň přispěl k tomu, že si veřejnost bitvu o Mogadišo pamatuje spíš jako soubor ikonických scén než jako konkrétní událost.

Nejznámější zkreslení se týká právě Mogadišské míle. Film vytváří dojem, že vojáci byli konvojem v podstatě ponecháni svému osudu a museli bezmocně běžet městem až na stadion. Ve skutečnosti byl pěší přesun kratší, navázaný na konkrétní shromaždiště a součást širší evakuační operace, i když i ta probíhala ve zmatku.

Film také logicky zjednodušuje strukturu bojiště, slučuje některé postavy a soustředí se téměř výhradně na americkou zkušenost. Tím ale upozadí roli malajsijských a pákistánských vojáků, bez jejichž techniky a zásahu by záchranný průlom jen těžko proběhl. Stejně tak zůstává v pozadí i širší kontext celé mise — tedy fakt, že šlo o operaci postavenou na velmi optimistických předpokladech a nedostatečné koordinaci.

Americké ztráty jsou dobře doložené. Během bitvy padlo 18 amerických vojáků a dalších 73 bylo zraněno. Jeden další americký voják zemřel krátce poté při následných bojích. Ztráty utrpěly i jednotky OSN. Malajsie přišla o jednoho vojáka a další Malajsijci i Pákistánci byli zraněni.

Mnohem méně přesné jsou údaje o somálských ztrátách. Odhady se výrazně liší a pohybují se od několika stovek až po více než tisíc mrtvých, přičemž zraněných mohly být tisíce. V bojích nefigurovali jen organizovaní příslušníci Aididovy milice, ale i ozbrojení civilisté a obyvatelé města.

Bitva o Mogadišo se často vypráví jako americké trauma, ale z hlediska celkového lidského dopadu šlo především o krvavý městský střet v hustě obydlené oblasti, kde vysokou cenu platili i Somálci.

Z vojenského hlediska Američané svůj bezprostřední cíl splnili. Dva Aididovi spolupracovníci byli skutečně zajati. Politicky ale šlo o těžký otřes. Ve chvíli, kdy se do amerických médií dostaly záběry mrtvých vojáků vláčených ulicemi Mogadiša, změnila se domácí debata prakticky okamžitě.

Administrativa prezidenta Billa Clintona čelila silnému tlaku veřejnosti i Kongresu. Krátce po bitvě bylo rozhodnuto o ukončení útočných operací a následně i o stažení amerických sil. Ministr obrany Les Aspin později rezignoval a část odpovědnosti byla připisována i tomu, že dřívější žádosti o těžší obrněnou podporu nebyly vyslyšeny.

Mise OSN v Somálsku nakonec skončila bez skutečné stabilizace země. Aidid sice bitvu nepřetavil v klasické vojenské vítězství, ale politicky z ní vytěžil víc než Spojené státy.

Bitva o Mogadišo bývá často zjednodušována na příběh o sestřelených Black Hawcích a hrdinství amerických speciálních sil. Jenže ve skutečnosti šlo o mnohem víc. Byla to ukázka toho, jak rychle se může i dobře připravená operace rozpadnout v prostředí, které útočník ve skutečnosti nekontroluje.

Mogadišská míle pak zůstala symbolem právě této chvíle — ne triumfu, ale improvizovaného přežití. Nešlo o slavný závěrečný běh, ale o chaotický přesun vojáků, kteří se po hodinách boje, s minimem spánku, dehydratovaní a často téměř bez munice, snažili dostat z prostoru, kde se všechno pokazilo.

Právě proto se na ni vzpomíná dodnes. Ne jako na čistý vojenský výkon, ale jako na okamžik, kdy se elitní síly dostaly až na hranu vlastních možností. A kdy se ukázalo, že v městské válce nestačí technická převaha, výcvik ani sebejistý plán, pokud se realita rozhodne Černý jestřáb sestřelen udělal z Mogadišské míle legendu. Skutečnost byla děsivější jinudy.

Zdroje: