Za dveřmi sovětských laboratoří: Vězni, jedy a tajný výzkum smrti

Takové experimenty nejsou produktem internetových hororových historek. Sovětské bezpečnostní složky skutečně provozovaly utajovaná zařízení, v nichž se zkoumaly jedy a jejich účinky na člověka. Některé podrobnosti známe z později zpřístupněných dokumentů a svědectví, jiné pocházejí z výpovědí bývalých pracovníků tajných služeb a historických rekonstrukcí. Tady začíná být důležité rozlišovat mezi tím, co je doloženo, tím, co je pouze pravděpodobné, a tím, co vzniklo až mnohem později na internetu.

Protože kolem sovětského tajného výzkumu se postupně vytvořila vlastní legenda. Do jednoho příběhu se v ní smíchaly jedové laboratoře, pokusy na vězních, biologické zbraně, podivné lékařské experimenty, telekineze, oživování psů a nakonec i jeden slavný experiment, který se ve skutečnosti nikdy nestal.

Sovětská tajná policie měla už od počátku 20. let zařízení určená k výzkumu jedů. V různých obdobích se objevují označení Laboratoř 1, Laboratoř 12 nebo Kamera. Nešlo o tři samostatné laboratoře fungující současně, jak se někdy tvrdí. Označení se v průběhu desetiletí měnila spolu s institucemi, které zařízení kontrolovaly. Výzkum měl společný cíl: hledat látky, které by mohly být použity k tajnému odstranění člověka.

Jedním z nejznámějších pracovníků tohoto programu byl biochemik Grigorij Mojsejevič Majranovskij. Podle pozdějších svědectví se v laboratořích testovaly různé toxické látky včetně ricinu, digitoxinu, kurare, kyanidu nebo yperitu. Výzkumníky nezajímalo pouze to, zda určitá látka zabije. Potřebovali vědět, jak rychle účinkuje, jak se její účinky projeví a zda je možné její přítomnost následně odhalit.

Poslední část byla pro tajnou policii zásadní. Jed, který zanechá snadno rozpoznatelné stopy, je pro atentát méně použitelný než látka, jejíž účinek lze zaměnit za přirozenou příčinu smrti. V některých svědectvích se proto objevuje požadavek na látku bez výrazné chuti a zápachu, kterou by bylo možné podat společně s jídlem nebo nápojem.

Vězni z gulagů se v tomto systému stávali pokusnými objekty. Podle dostupných pramenů byli někteří k užití látky přivedeni pod záminkou, že jde o lék nebo jinou zdravotní pomoc. Experiment tak nemusel vypadat jako klasický laboratorní pokus. Člověk mohl sedět u stolu, dostat jídlo nebo nápoj a vůbec netušit, že právě probíhá experiment, jehož výsledky budou později vyhodnocovat pracovníci tajné služby.

Jedním z kandidátů, o němž se v literatuře spojené s laboratoří mluví, je látka označovaná jako C-2 nebo K-2. Svědectví připisovaná jejímu použití popisují rychlou fyzickou slabost, útlum a následnou smrt během relativně krátké doby. Některé senzačnější popisy přidávají i tvrzení, že oběti během procesu dokonce dočasně ztratily několik centimetrů výšky.

Tady je ostatně jeden z problémů celé historie sovětských jedových laboratoří. Část informací pochází z výpovědí lidí, kteří byli přímo zapojeni do bezpečnostního aparátu, část z archivních materiálů a část z pozdější literatury. Ne všechno lze nezávisle potvrdit.

Oběťmi nebyli pouze anonymní vězni. Sovětské tajné služby používaly jedy i v politických operacích mimo území Sovětského svazu. Jedním z případů, který se v této souvislosti uvádí, je Alexandr Kutěpov, představitel ruského protibolševického emigrantského hnutí. Jeho přesný osud zůstal dlouho nejasný. Některé zdroje spojují jeho smrt s podáním narkotika, po němž měl zemřít na srdeční selhání, nikoli přímo na jed použitý v laboratoři.

Jiným známým případem je ukrajinský arcibiskup Oleksij Hromjads'kyj, který zemřel po injekčním podání. V souvislosti se sovětskými operacemi se zmiňuje také použití kurare (přírodního šípkového jedu z Jižní Ameriky).

Ricin se zase stal jedním z nejznámějších jedů spojovaných se sovětskými atentáty. Zde se však v populárních článcích často smíchají různé případy, různé osoby a různé verze událostí. Pokud jde o konkrétní oběti, je proto nutné postupovat případ od případu, nikoli převzít celý seznam z jednoho textu.

Sovětský bezpečnostní aparát měl skutečný zájem na vývoji prostředků, které umožňovaly člověka odstranit bez otevřeného procesu, střelby nebo veřejné popravy.

Při pohledu na tyto experimenty je důležitý širší kontext. Sovětský Gulag nebyl systémem táborů, do nichž byli posíláni vězni na těžkou práci. V jeho prostředí vznikaly i výzkumné a zdravotnické projekty.

Historik Golfo Alexopoulos na základě nově zpřístupněných archivů popsal existenci lékařských výzkumných laboratoří přímo v Gulagu. Vězni byli využíváni jako zdroj zdravotnických dat a lékaři zkoumali například důsledky hladovění, nedostatku vitamínů a nemocí spojených s těžkou fyzickou prací. Výzkum měl přitom problém. Probíhal uvnitř systému, který sám vězňům způsoboval hlad, vyčerpání a špatnou zdravotní péči.

Neznamená to, že každý experiment v Gulagu byl tajným pokusem na způsob nacistické medicíny. Právě tady je potřeba být opatrný. Alexopoulos upozorňuje, že dostupné prameny neukazují jednoduchý obraz systému, v němž by lékaři masově prováděli cílené smrtící experimenty. Spíše ukazují prostředí, kde byli vězni vystaveni extrémním podmínkám a kde lékařský výzkum mohl probíhat bez standardních možností informovaného souhlasu a ochrany pacienta.

Také představa, že Gulag sloužil jako univerzální zásobárna lidí pro všechny myslitelné experimenty, je příliš jednoduchá. Historie sovětské vědy je mnohem méně přehledná a právě proto zajímavější.

Zvláštní druh výzkumu představovalo hledání látek, jejichž použití by bylo obtížné odhalit. Pro tajné služby nebyla důležitá pouze smrt. Důležitá byla její interpretace. Když člověk zemře po střelné ráně, existuje jasná stopa. Když zemře po velké dávce toxické látky, může být zase možné jed laboratorně identifikovat. Ideální prostředek pro tajný atentát měl podle logiky tohoto programu působit nenápadně a zároveň být obtížně zjistitelný při pitvě.

Odtud pochází fascinace sovětskými jedovými laboratořemi. Nešlo o výrobu jedu. Šlo o celý řetězec výzkumu: účinek, dávkování, způsob podání, projevy otravy a možnosti odhalení. A podobná logika pokračovala i v oblasti biologických a chemických zbraní.

Dne 2. dubna 1979 začali v tehdejším Sverdlovsku lidé onemocnívat neobvyklou formou antraxu. Někteří zemřeli během krátké doby. Sovětské úřady tvrdily, že příčinou bylo kontaminované maso. Jenže několik kilometrů od postižené oblasti se nacházelo vojenské zařízení, které se zabývalo biologickým výzkumem.

Po desetiletích se podařilo sestavit podstatně přesvědčivější obraz události. Z vojenského zařízení unikly do okolí spory bakterie Bacillus anthracis. CDC (středisko pro kontrolu a prevenci nemocí) uvádí 77 potvrzených případů inhalačního antraxu a 68 úmrtí během 43 dnů. Pozdější vyšetřování spojilo epidemii s náhodným únikem aerosolu z nedalekého vojenského zařízení.

Sovětské úřady přitom původně prosazovaly úplně jinou verzi. Právě proto se Sverdlovsk stal jedním z nejvýraznějších důkazů rozsahu sovětského biologického zbrojního programu.

Po rozpadu Sovětského svazu začali o programu veřejně hovořit i bývalí zaměstnanci. Mezi nejznámější patřil Kanatjan Alibekov, který později používal jméno Ken Alibek. Jeho svědectví poskytlo západním odborníkům další informace o programu Biopreparat a o rozsahu sovětského výzkumu biologických zbraní.

Sverdlovská havárie nebyla příběhem o několika neopatrných pracovnících. Ukázala, že vedle civilní sovětské vědy existoval rozsáhlý utajený systém, v němž byly biologické látky připravovány pro vojenské účely. CDC událost označuje za nejlépe zdokumentovaný velký únik aerosolizovaných spor antraxu z vojenského programu.

O několik let později se sovětský chemický výzkum posunul k látkám, které dnes známe pod názvem novičok. Samotné označení se používá pro skupinu nervově paralytických látek spojených se sovětským programem vývoje chemických zbraní.

Vývoj probíhal v rámci utajeného programu známého jako Foliant. V populárních článcích se často objevuje tvrzení, že Sověti chtěli vytvořit látku, kterou by západní detekční systémy nedokázaly odhalit a která by obešla mezinárodní seznamy zakázaných látek. U části těchto tvrzení je obtížné oddělit pozdější interpretaci od skutečně doložených původních záměrů.

Novičok není pouze historická kuriozita. Některé látky této skupiny se staly předmětem mezinárodních vyšetřování v souvislosti s otravami v novější době. Právě zde se historie tajných sovětských programů propojuje s událostmi, které už spadají do současné bezpečnostní politiky.

A pak existuje ještě jedna zvláštní větev sovětského výzkumu. Ta se nesnažila člověka zabít jedem ani infikovat bakterií. Chtěla zjistit, co o člověku prozradí něco, co po sobě zanechá na toaletě.

Podle tvrzení bývalého sovětského zpravodajského důstojníka Igora Atamaněnka existovala v sovětském bezpečnostním aparátu speciální laboratoř, která analyzovala výkaly zahraničních státníků.

Nejznámější verze příběhu se týká Mao Ce-tunga během jeho návštěvy Moskvy v prosinci 1949. Podle Atamaněnka měl Sovětský svaz zřídit speciální toaletu, jejíž odpad nevedl do kanalizace, ale do nádoby určené k následné analýze. Z odebraných vzorků měli odborníci vytvářet psychologický profil čínského vůdce. Tvrzení se objevilo v ruských médiích a později o něm informovala také BBC.

Podle popisu, který Atamaněnko uváděl, měli sovětští pracovníci například spojovat určité koncentrace látek ve stolici s povahovými vlastnostmi člověka. Takový způsob psychologického profilování dnes působí bizarně, ale samotná existence laboratoře není nezávisle doložena způsobem, který by dovoloval příběh prezentovat jako jistý historický fakt. Ruská Federální bezpečnostní služba se k otázce existence podobného programu podle dostupných zpráv odmítla vyjádřit. Atamaněnko tvrdil, že viděl dokumenty. Veřejně dostupný archivní důkaz, který by celý příběh definitivně potvrdil, však chybí.

Ještě podivnější obraz nabízí sovětský fyziolog Sergej Brjuchoněnko. Tentokrát nejde o legendu. Ve 20. a 30. letech pracoval na přístroji, který dokázal dočasně nahrazovat funkci srdce a plic. Krev byla vedena mimo tělo, okysličována a následně vracena zpět. Šlo o velmi ranou podobu mimotělního krevního oběhu.

Brjuchoněnko při pokusech na psech skutečně dokázal udržovat oddělenou psí hlavu při životě pomocí perfuze. Muzeum historie medicíny Paula Stradiņše uvádí, že jeho zařízení dokázalo udržovat krevní tlak a umožnilo experimenty s izolovanými orgány.

V roce 1940 vznikl film Experiments in the Revival of Organisms, který tyto experimenty zachycuje. Na záběrech je skutečně vidět psí hlava napojená na zařízení. Film se stal jedním z nejznámějších dokumentů sovětské fyziologie a v zahraničí vyvolal značnou pozornost.

Populární verze příběhu ale zachází ještě dál. Tvrdí, že Brjuchoněnko psy opakovaně připravoval o veškerou krev a poté je dokázal vrátit k životu. I tady je nutné rozlišovat mezi skutečným výzkumem mimotělního oběhu a pozdějšími dramatizovanými popisy.

Brjuchoněnkova práce byla skutečná. Stejně skutečné jsou i etické problémy těchto experimentů. Neznamená to však, že každý detail kolující na internetu o oživování mrtvých psů odpovídá tomu, co lze doložit.

V 60. a 70. letech se v Sovětském svazu objevila další podivná kapitola experimentálního výzkumu. Tentokrát šlo o údajnou psychokinezi. Nina Kulagina, vlastním jménem Ninel Sergejevna Michajlova, se proslavila tvrzením, že dokáže pohybovat předměty bez fyzického kontaktu. Dochovaly se filmové záznamy jejích experimentů. Na některých jsou předměty položené na stole a Kulagina je údajně uvádí do pohybu pouze soustředěním.

Existují také dobové zprávy o experimentech, při nichž byly sledovány její fyziologické reakce. O Kulagině se zajímaly nejen sovětské instituce. Její případy se dostaly i do západních zpravodajských a výzkumných materiálů. Od roku 1970 se například objevují zprávy o experimentech, při nichž měla podle sovětských badatelů ovlivnit biologické procesy.

Nejpodivnější je pokus z 10. března 1970. Podle záznamů popisovaných v tehdejší literatuře měla Kulagina ovlivnit srdeční činnost žabího srdce. Jeden z pozdějších amerických zpravodajských dokumentů dokonce uvádí, že experiment měl skončit zastavením srdeční činnosti. To ale není totéž jako vědecký důkaz telekineze.

Dobová dokumentace je zajímavá právě tím, že ukazuje, jak vážně část sovětských i západních badatelů podobné jevy zkoumala. Zároveň však neexistuje přesvědčivý reprodukovatelný důkaz, že by Kulagina skutečně dokázala silou mysli pohybovat předměty nebo zastavovat biologické procesy. Někteří pozorovatelé upozorňovali na možnost podvodu, skrytých pomůcek nebo nedostatečně kontrolovaných podmínek.

Studená válka navíc vytvářela prostředí, v němž mohl mít podobný výzkum i propagandistický rozměr. Pokud jedna strana tvrdila, že její vědci zkoumají dosud neznámé lidské schopnosti, druhá strana nemohla jednoduše předpokládat, že jde o nesmysl. Zda Kulagina skutečně disponovala nějakou neobvyklou schopností, nebo šlo o iluzi či podvod, se nepodařilo spolehlivě prokázat.

A potom přichází příběh, který je ze všech nejděsivější. Pět vězňů je zavřeno v hermeticky uzavřené místnosti. Do vzduchu je vypouštěna látka, která jim brání usnout. Vědci je sledují přes malé okno. První dny se nic zásadního neděje. Potom začnou vězni vykazovat známky psychického rozvratu.

Přestanou spolu mluvit. Objevuje se paranoia. Později křik. Po několika dnech jeden z nich začne běhat po místnosti a ostatní se chovají stále podivněji. Když se výzkumníci po patnácti dnech konečně dostanou dovnitř, najdou člověka mrtvého a ostatní těžce zraněné. Vězni odmítají experiment ukončit a údajně žádají další dávku látky, která je měla udržet vzhůru. Je to jeden z nejslavnějších příběhů o sovětských experimentech.

A je celý vymyšlený.

Takzvaný Russian Sleep Experiment se poprvé objevil na internetu v roce 2010. Autorem byl uživatel vystupující pod přezdívkou OrangeSoda. Příběh se následně začal šířit přes fóra, sociální sítě a stránky zaměřené na hororovou fikci.

Žádná sovětská laboratoř, která by tento konkrétní experiment provedla, není doložena. Neexistuje ani dokument, který by potvrzoval existenci takové látky nebo událostí popsaných v příběhu.

To však neznamená, že celý příběh vznikl ve vzduchoprázdnu. Jeho autor zasadil fikci do prostředí, kde podobně brutální zacházení s vězni skutečně existovalo a kde byly tajné výzkumné projekty součástí státního aparátu.

Sovětský stát skutečně prováděl lékařský výzkum na vězních. Tajné služby skutečně provozovaly výzkum jedů. Sovětský svaz skutečně vyvíjel biologické a chemické zbraně. V Sverdlovsku skutečně unikl antrax z vojenského zařízení. Brjuchoněnko skutečně experimentoval s mimotělním oběhem na psech. Sovětští badatelé skutečně zkoumali parapsychologii a Nina Kulagina se skutečně stala předmětem podobných experimentů.

Vedle těchto doložených událostí ale existují příběhy, u nichž stojí historik na mnohem tenčím ledě. Laboratoř analyzující Maovu stolici je založena především na svědectví bývalého pracovníka tajných služeb. Některé senzační historky o jedových laboratořích pocházejí z pozdějších svědectví a nejsou všechny stejně dobře ověřitelné. A ruský spánkový experiment je jednoduše internetová fikce.

A když se jednou smíchá skutečný archivní dokument s pozdějším svědectvím, novinovým článkem, propagandistickou zprávou a internetovou povídkou, začne být překvapivě obtížné poznat, kde přesně končí historie a kde už začíná legenda.

Zdroje:

https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/217870-desive-experimenty-v-sssr-dokazala-nina-kulagina-mysli-zastavit-srdce

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/experiment-sovetsky-svaz-spanek#google_vignette

https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/nejodpornejsi-vedecky-experiment-dejin-sovetsky-pokus-o-zombifikaci-psa

https://g.cz/sovetsky-jed-novicok-i-jeden-vdechnuty-miligram-teto-latky-vas-behem-par-chvil-usmrti/

https://zoom.iprima.cz/stalinova-tajna-laborator-analyzovala-maovy-vykaly-proc

https://zoom.iprima.cz/valky/pribeh-biologicke-zbrane-unikle-z-tajne-sovetske-laboratore-odhalen

https://www.stoplusjednicka.cz/hazard-s-lidskymi-zivoty-vedecke-experimenty-v-sovetskych-gulazich

https://www.centrum.cz/clanek/sovetske-jedove-laboratore-laborator-1-laborator-12-a-kamera-testovaly-jedy-pokusni-kralici-zde-byli-lide-99628?lp=1