Jan Roháč z Dubé odmítl Zikmunda. Čekalo ho mučení a pozlacená oprátka

K šibenici kráčel Jan Roháč z Dubé v červeném šatu. Na rukou a nohou měl pozlacené okovy a kolem krku znamení odsouzence. Nad ním se zvedala třípatrová konstrukce, na jejímž nejvyšším břevně pro něj byla připravena pozlacená oprátka. Dole čekali jeho spolubojovníci, mezi nimi kněz Martin Prostředek, polský rytíř Vyšek Račinský a puškař Zelený.

Bylo pondělí 9. září 1437. Pražané přihlíželi popravě mužů, kteří ještě několik dní předtím bránili hrad Sion. Přesný počet odsouzených není v pramenech jistý. Jedno svědectví hovoří o 53 mužích, jiné o zhruba šedesáti, moderní popularizační podání často uvádějí 52. Samotná podoba popravy je ale popsána natolik podrobně, že z ní vystupuje především jedno. Smrt Jana Roháče neměla být obyčejnou exekucí. Měla být vidět a měla něco znamenat.

O Roháčově narození a rodinném zázemí máme jen kusé zprávy. Nejčastěji se uvádí rok 1374, jeho otcem měl být Ondřej Roháč z Dubé a pocházel z významného rodu pánů z Dubé. Ani místo narození není jisté. První doložená zmínka o něm pochází z roku 1394, kdy jeho strýc Bohuněk Kozlík převzal jeho jménem ves Křečovice. Téhož roku získal také Chotýšany a později několik dalších vsí u Uhlířských Janovic. Nejpozději od roku 1406 byl jedním z vyšehradských manů, což bylo spojeno hlavně s vojenskou službou, a v letech 1416–1417 si pořídil dům na Novém Městě pražském.

Přes Vyšehrad se mohl dostat do okruhu lidí, s nimiž se později ocitl po boku Jana Žižky. Když vstoupil do dění husitské revoluce, měl už za sebou šlechtické zázemí, majetek i vojenskou zkušenost.

Roháč vstoupil do husitských válek po boku Jana Žižky a brzy se zařadil mezi jeho významné hejtmany. V roce 1420 převzal velení táborské posádky v Lomnici nad Lužnicí, později získal také hejtmanství v Čáslavi. Po Žižkově smrti se dál držel mezi předními muži táborského a sirotčího svazu. Jeho jméno se objevuje u významných vojenských tažení i politických jednání a v první polovině třicátých let patřil k nejvýraznějším odpůrcům smíru, jenž měl husitské války ukončit.

Po Lipanech se ocitl na straně poražených a načas padl do zajetí. Po propuštění se znovu postavil do čela táborské obce, několik dalších akcí ovšem skončilo neúspěchem. Na podzim 1435 se stáhl na Sion. Odtud pokračoval v ozbrojeném odporu proti Zikmundovi a postupně se z něj stal poslední výrazný představitel radikální husitské opozice.

Hrad stál na skalnatém ostrohu nedaleko Chlístovic, asi osm kilometrů jihozápadně od Kutné Hory. Roháč si jej budoval už od druhé poloviny dvacátých let. Nebyla to mohutná pevnost určená k dlouhému obléhání, spíš menší sídlo s narychlo zesilovaným opevněním. Posádku tvořilo několik desítek ozbrojenců, později přibyli uprchlíci z Hradce Králové.

Z hradu Roháč podnikal výpady proti majetku spojenému s královskou mocí. Na jaře 1437 jeho muži napadli také uherský konvoj a ukořistili voly a sudy s vínem. Zikmund už Roháčův odpor nemohl přehlížet a na zemském sněmu nechal svolat vojsko. Velením pověřil Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Jejich příbuzenský vztah dodává celé události další vrstvu. Ptáček byl Roháčovým synovcem.

Sion se dostal do obležení na jaře 1437. Zprávy z pozdější doby popisovaly čtyři měsíce těžkých bojů, mohutné opevnění a rozsáhlé útočné práce. Archeologické nálezy ale ukazují, že obléhání nemuselo probíhat tak, jak jej pozdější kronikáři popisovali. Na místě se našlo množství projektilů z palných i vrhacích zbraní a také několik míst, odkud obléhatelé stříleli.

Významnou okolností byla také Roháčova slabina. Sion neměl vlastní studnu. Část historiků předpokládá, že Ptáček mohl postupovat opatrně a obléhání záměrně protahovat. V jeho vojsku navíc převažovali kališníci a české stavy se k tažení příliš nehrnuly. Zlom přišel až s příchodem uherských oddílů vedených Michaelem Országhem. Teprve tehdy se rozběhly rozhodující vojenské akce.

Podle kronikářského líčení zastihla poslední zteč Roháče u oběda. Na hradbách se strhl poplach, obránci běželi k valu a Roháč se k nim přidal. Při pokusu vrátit se do hradu byl zaskočen a zajat. Sion padl 6. září 1437.

Zajatce nechal Ptáček odvézt do Prahy. Hynce Ptáček Roháče dobře znal a jejich příbuzenské spojení zaznamenávají i dobové zprávy. Přesto už nebylo cesty zpět. Pro Zikmunda nebyl Roháč obyčejným zajatcem. Byl mužem, který i po porážce husitského radikálního křídla odmítl přijmout jeho nárok na český trůn a několik let pokračoval v ozbrojeném odporu.

Dne 8. září dorazili zajatci do Prahy. Roháč byl podle pozdějších zpráv ještě téhož dne předveden před Zikmunda na Pražském hradě. Tradice vypráví o ostré osobní konfrontaci, v níž měl Roháč raději žádat o oslepení, než aby se na krále díval. Tento výjev je třeba brát opatrně, protože jeho podoba pochází z pozdějších zápisů a v nejstarších zprávách pro něj nemáme pevnou oporu. Mnohem jistější je to, co následovalo. Roháč skončil ve vězení na Staroměstské radnici a byl podroben útrpnému právu.

Samotný způsob mučení prameny nepopsaly. Útrpné právo ve středověkém městském právu neoznačovalo jeden konkrétní nástroj nebo postup. Šlo o výslech za použití fyzického násilí, jehož podoba závisela na rozhodnutí soudu a kata. Z pozdějších českých právních pramenů známe například natahování těla, svazování končetin nebo působení bolesti na jednotlivých částech těla. U Roháče však nemáme žádný doklad, že byl použit konkrétně skřipec, pálení nebo některý z těchto způsobů, takže jejich použití zůstává pouze možností.

Dochovaný zápis ze Starých letopisů českých je mnohem stručnější a zároveň děsivější. Píše se v něm, že Roháč byl „mučen a tázán“ a že ho zmučili tak těžce, „že z něho střeva plula“. Kronikář tedy nezaznamenal jednotlivé úkony, popsal až jejich výsledek. Doslovný výklad by znamenal velmi vážné poranění břicha a rozsáhlé poškození těla. Může jít také o dobové obrazné vyjádření, jehož cílem bylo zdůraznit rozsah utrpení.

U šlechtice navíc nešlo o běžný způsob výslechu. Použití útrpného práva se v jeho společenské vrstvě objevovalo spíše u mimořádně závažných případů, zejména u činů namířených proti panovníkovi. Roháčův případ tedy musel být vnímán jako něco víc než obyčejné provinění nebo vojenský výpad. Do úvahy přichází i výslech zaměřený na jeho spojence a další lidi, kteří mu pomáhali.

Můžeme si také představit samotný průběh výslechu. Zajatce přivedli do mučírny, připoutali a kat postupně zvyšoval bolest podle toho, jak výslech pokračoval. Roháč byl zkušený válečník a muž zvyklý snášet fyzickou zátěž, takže je možné, že proti výslechu vzdoroval.

Mezi mučením a popravou navíc nezbyl téměř žádný čas. Roháč měl být následující den vyveden na popraviště. Jestli kronikářova věta popisuje skutečná těžká poranění, musel tam být veden v zoufalém fyzickém stavu, přesto před pražské publikum předstoupil v plné podobě připravené popravy.

Popraviště mělo podobu třípatrové šibenice. Roháčovi bylo určeno nejvyšší místo. Pod ním měli viset významní členové jeho družiny, mezi nimi kněz Martin Prostředek, polský rytíř Vyšek Račinský a puškař Zelený. Na nejširší spodní část šibenice byla rozmístěna ostatní družina.

Roháč přišel v červeném oděvu, se zlatým pásem, pozlacenými okovy a znamením odsouzence kolem krku. U některých dalších významných mužů se podle svědectví objevoval také červený šat, jejich okovy už ale nebyly pozlacené. Ostatní odsouzenci měli prostší oděv určený vězňům čekajícím na popravu.

Proč byl Roháč oblečen právě takto, nevíme jistě. Červená barva bývá spojována s ponížením, případně s odkazem na Kristovo utrpení. Pozlacené okovy a oprátka mohly zdůraznit rozdíl mezi Roháčovým šlechtickým původem a statusem odsouzence. Přímý doklad o tom, jaký význam těmto detailům přikládal Zikmund, se nedochoval.

Samotné rozmístění odsouzenců bylo jasně odstupňované. Roháč měl viset nejvýše, pod ním tři významní členové jeho družiny a níže ostatní. Jeho poprava se tak od ostatních lišila už na první pohled.

Ani místo popravy dnes nedokážeme určit s jistotou. Jedna skupina historiků jej spojovala se Staroměstským náměstím, další se Šibeničním či Popravčím vrchem za městskými hradbami. Uvažovalo se o prostoru za Horskou branou i o lokalitách, které dnes leží na Žižkově.

Obě možnosti mají své zastánce. Staroměstské náměstí bylo významným veřejným prostorem a rychlý sled událostí mohl mluvit v jeho prospěch. Šibeniční vrch měl naopak s podobnými exekucemi zkušenost a pro popravu lidí označovaných jako zemští škůdci by dával smysl. Dobové prameny ale přesné místo neuvádějí dostatečně jednoznačně.

Nejistota se týká také počtu popravených. Bartošek z Drahonic uvádí 53 mužů, jiné zprávy mluví o počtu blížícím se šedesáti. Číslo 52, které se objevuje v některých moderních textech, tedy není možné označit za jedinou bezpečně doloženou hodnotu.

K samotné šibenici se váže ještě jedna pozoruhodná zpráva. Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan bylo na Staroměstském náměstí připraveno dřevo určené pro krovy Týnského chrámu. Zikmund je měl nechat použít ke stavbě popraviště.

Týnský chrám byl v husitských dobách významným kostelem strany podobojí, a pozdější vypravěči v této okolnosti snadno našli symboliku. Z dřeva určeného pro kostel husitské strany měla vzniknout šibenice pro posledního výrazného představitele radikálního odboje. Samotný záměr nelze Zikmundovi bezpečně připsat. Máme kronikářskou zprávu o dřevu a šibenici, ne jeho vysvětlení, proč tento materiál použil.

9. září 1437 tedy Roháč vstoupil na popraviště už těžce zmučený. Červený šat, pozlacené okovy a nejvyšší místo na šibenici z něj učinily střed celé exekuce. Pod ním byli jeho nejbližší lidé, níže další zajatci.

Staré letopisy popisují průvod v řetězech i okamžik, kdy byl Roháč zavěšen na pozlacenou oprátku. Jiný dobový text, latinská Historia de quondam raptore Bohemiae Rohacz nomine, zachycuje Roháče rovněž jako odsouzence na nejvyšším místě. Její autor ovšem stál na Zikmundově straně a samotného Roháče označil za lupiče, takže i tento pramen má svůj zřetelný pohled na událost.

Vítězství mělo být viditelné. Hrad Sion byl dobyt, jeho velitel zajat, mučen a veřejně popraven spolu s družinou. Husitský radikalismus měl tímto aktem přijít o jednoho ze svých posledních ozbrojených představitelů.

Tehdy se do příběhu vložil motiv, z něhož vznikla jedna z nejznámějších pověstí spojených s Roháčovou smrtí. Staré letopisy vyprávějí, že Zikmund popravu sledoval. Během exekuce měl náhle pocítit prudkou bolest v nohou. Kronikář událost okamžitě spojil s božím zásahem a napsal, že panovníkovi oheň pekelný zapálil nohy. Podle stejného vyprávění měl Zikmund poslat pro Roháče a přikázat, aby mu nic nedělali. Posel ovšem dorazil pozdě. Roháč už visel.

Tento příběh nelze přijmout jako ověřený popis události. Jeho autor jasně přisuzuje Zikmundově nemoci boží trest. Základní časová osa je ovšem doložená: Roháč zemřel 9. září 1437 a Zikmund přesně o tři měsíce později, 9. prosince ve Znojmě.

Zikmund skutečně trpěl vážnou nemocí spojenou s bolestmi nohou. Pozdější texty uvažují o dně, artritickém onemocnění nebo jiné chorobě, objevuje se také úvaha o rakovině. Přesnou příčinu smrti dnes určit nedokážeme. Pověst o božím trestu vznikla z kombinace skutečné nemoci, mimořádně krátkého času mezi oběma úmrtími a potřeby vysvětlit si událost způsobem, jenž odpovídal tehdejšímu chápání spravedlnosti.

Roháčův obraz se od té chvíle začal vzdalovat skutečnému muži, o němž máme jen omezené množství zpráv. V kronikách se z něj stal buď zemský škůdce a lupič, nebo naopak poslední muž, jenž se odmítl smířit s vítězstvím Zikmunda. Pozdější literatura a umění si pak vybraly druhou podobu a udělaly z Roháče symbol neústupnosti.

Jen několik věcí zůstává pevně v pramenech: Sion padl 6. září, Roháč byl 8. září přiveden do Prahy, ještě téhož dne mučen a 9. září oběšen. Všechno ostatní, počet oprátek, místo popravy, význam červeného šatu, úmysl se zlatými okovy nebo příběh o Zikmundově náhlé bolesti, už vyžaduje mnohem opatrnější zacházení.

Zdroje: