Édith Piaf: jedinečný hlas a život za ním

O jejím životě kolovala řada legend a ona je nechávala žít vlastním životem. Tajemství k jejímu obrazu patřilo stejně jako její hlas. Jedna z nejznámějších historek tvrdí, že se narodila na chodníku pařížské čtvrti Belleville pod kandelábrem číslo 72. Ve skutečnosti přišla na svět 19. prosince 1915 v nedaleké nemocnici Tenon jako Édith Giovanna Gassionová. Pro matku, kavárenskou zpěvačku vystupující pod jménem Line Marsa, však byla spíše komplikací.

Otec Louis-Alphonse Gassion byl pouliční akrobat, který krátce po jejím narození narukoval do armády a odešel bojovat v první světové válce. Malá Édith mezitím zůstala v péči babičky z matčiny strany, kde podmínky nebyly dobré. Po návratu ji otec odvezl k vlastní matce do Normandie. Ta pracovala ve vykřičeném domě a o dítě se tak staraly místní prostitutky. Právě zde Édith v raném dětství téměř oslepla následkem zánětu rohovky. Po několika letech se jí zrak vrátil, ať už díky léčbě, nebo podle legend díky pouti ke svaté Terezii z Lisieux.

Dětství však skončilo brzy. V patnácti letech odešla od otce a začala zpívat na ulici. Se svou nevlastní sestrou Simone vystupovala na dvorech a v pařížských ulicích, aby si vydělala na jídlo a nocleh. Život na periferii byl tvrdý, ale zároveň formoval její pozdější projev — zpěv vycházel z osobní zkušenosti.

V šestnácti letech se zamilovala do poslíčka Louise Duponta. Brzy s ním měla dceru Marcelle, své jediné dítě. Péči o dítě však nedokázala skloubit s životem na ulici a holčičku vychovával převážně otec. Marcelle zemřela na meningitidu ještě před třetími narozeninami. Smutek Édith řešila alkoholem, který ji provázel už od dospívání.

V té době se pohybovala na okraji společnosti, kde nebylo daleko k prostituci. Jeden z jejích partnerů jí bral část výdělku výměnou za to, že ji do prostituce nutit nebude. Po tragické sebevraždě kamarádky, která tuto cestu odmítla, vztah ukončila. Incident málem skončil násilím.

Zlom přišel v roce 1935, kdy ji objevil majitel nočního klubu Le Gerny Louis Leplée. Právě on jí dal jméno Môme Piaf — malé vrabčátko — inspirované jejím drobným vzrůstem kolem 142 centimetrů. Naučil ji základy vystupování a doporučil jednoduché černé šaty, které se staly její poznávací značkou. O rok později byl Leplée zavražděn a Piaf se ocitla ve středu vyšetřování, protože pachatelé pocházeli z jejího někdejšího prostředí. Obvinění se neprokázalo, ale kauza ohrozila její kariéru.

Pomohl jí textař a impresário Raymond Asso. Změnil její umělecký obraz, učil ji vystupování ve společnosti a spolu s autorkou Marguerite Monnot pro ni připravoval repertoár inspirovaný jejím životem. V té době už vystupovala v prestižních pařížských sálech a začala stoupat mezi hvězdy.

V šestnácti letech se zamilovala do poslíčka Louise Duponta. Brzy s ním měla dceru Marcelle, své jediné dítě. Péči o dítě však nedokázala skloubit s životem na ulici a holčičku vychovával převážně otec. Marcelle zemřela na meningitidu ještě před třetími narozeninami. Smutek Édith řešila alkoholem, který ji provázel už od dospívání.

V té době se pohybovala na okraji společnosti, kde nebylo daleko k prostituci. Jeden z jejích partnerů jí bral část výdělku výměnou za to, že ji do prostituce nutit nebude. Po tragické sebevraždě kamarádky, která tuto cestu odmítla, vztah ukončila. Incident málem skončil násilím.

Zlom přišel v roce 1935, kdy ji objevil majitel nočního klubu Le Gerny Louis Leplée. Právě on jí dal jméno Môme Piaf — malé vrabčátko — inspirované jejím drobným vzrůstem kolem 142 centimetrů. Naučil ji základy vystupování a doporučil jednoduché černé šaty. O rok později byl Leplée zavražděn. Piaf se ocitla ve středu vyšetřování, protože pachatelé pocházeli z jejího někdejšího prostředí. Obvinění se neprokázalo, ale kauza ohrozila její kariéru.

Pomohl jí textař a impresário Raymond Asso. Změnil její umělecký obraz, učil ji vystupování ve společnosti a spolu s autorkou Marguerite Monnot pro ni připravoval repertoár inspirovaný jejím životem. V té době už vystupovala v prestižních pařížských sálech a začala stoupat mezi hvězdy.

Édith měla komplikovaný vztah k mužům. Sestra Simone později vzpomínala, že nedokázala být sama. Přestože nebyla klasicky krásná, měla výrazné charisma. Pomáhala také dalším umělcům — například Yvesi Montandovi, Charlesi Aznavourovi nebo Gilbertu Bécaudovi — jejichž kariéry významně podpořila.

Během druhé světové války vystupovala i na akcích pro německé vojáky, což jí po válce přineslo obvinění z kolaborace. Sama tvrdila, že spolupracovala s odbojem, ale důkazy pro to neexistují. Přesto si popularitu udržela.

V roce 1947 prorazila ve Spojených státech. Právě v New Yorku se setkala s boxerem Marcelem Cerdanem, ženatým mistrem světa. Jejich vztah byl intenzivní a sledovaný médii. Trval dva roky, než Cerdan zahynul při letecké havárii na cestě za ní. Piaf si jeho smrt vyčítala až do konce života.

Na počátku padesátých let byla na vrcholu. Koncertovala po světě, vydělávala velké peníze a přestěhovala se do luxusního domu u Bouloňského lesíka. V roce 1951 se však vážně zranila při autonehodě a lékaři jí předepsali morfium. Závislost na drogách se postupně propojila s alkoholem a zdravotní stav se zhoršoval. Následovaly další nehody, detoxikační léčby i hospitalizace.

Přesto dokázala vystupovat. Svědci popisovali, že na pódiu působila vyčerpaně a nemocně, ale při zpěvu dokázala publikum zcela strhnout. Její interpretace byla založená na autentickém prožitku a emocích, což z ní postupně vytvořilo symbol francouzského šansonu.

V osobním životě se dvakrát vdala. Nejprve za zpěváka Jacquese Pillse, s nímž se po čtyřech letech rozvedla. Roku 1962 si vzala o dvacet let mladšího řeckého kadeřníka Théa Sarapa, který se později stal zpěvákem a hercem.

Zdravotní potíže se v závěru života stupňovaly. Trápily ji bolesti, revmatismus, záněty slinivky i jaterní onemocnění. Na jaře 1963 vážila méně než třicet kilogramů a bez pomoci ošetřovatelky se neobešla. Přesto ještě vystupovala, například v pařížské Olympii, kde ji publikum opakovaně vyvolávalo zpět na scénu.

Zemřela 10. října 1963 ve věku 47 let na rakovinu jater a vnitřní krvácení. Pohřbena je na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Na její pohřeb přišly desetitisíce lidí.

Její písně — například La vie en rose, Hymne à l’amour nebo Non, je ne regrette rien — zůstaly součástí světové hudební historie. Styl, který vycházel z osobních zkušeností a silného emocionálního prožitku, z ní udělal jednu z nejvýraznějších osobností 20. století.

Zdroje: