Kennedyho smrt: politická vražda, nebo státní selhání?

Smrt Johna F. Kennedyho 22. listopadu 1963 nebyla jen politickou vraždou – byla to událost, která roztrhla americkou společnost napůl a vytvořila prostor pro pochybnosti, konspirační stíny a nedůvěru, kterou si Spojené státy nesou dodnes. Dallas v ten den vypadal nevinně: slunce, davy, vlající vlajky, Jacqueline v ikonickém růžovém kostýmu. Kennedy jel otevřenou limuzínou přes město, které ho zrovna nemilovalo, ale on si na to potrpěl. Chtěl být vidět, chtěl být mezi lidmi, i když jeho tým varoval, že bezpečnost je mizerná. Když kolona vjela na Dealey Plaza, svět se během několika sekund převrátil. Ve 12:30 zazněly výstřely – krátké, tvrdé, nekompromisní. Kennedy utrpěl smrtelná zranění, guvernér Connally se sesunul v krvi a agenti tajné služby reagovali pozdě a nekoordinovaně. Prezident byl v Parkland Hospital prohlášen za mrtvého a jeho smuteční obřad o pár dní později sledovaly stovky státníků z celého světa. Jenže to hlavní drama se odehrávalo jinde – v otázkách, které nikdo nedokázal spolehlivě zodpovědět.

Oficiální vyšetřování Warrenovy komise označilo jediného střelce, Lee Harveye Oswalda. Bývalý mariňák, muž s komplikovanou minulostí, který přeběhl do Sovětského svazu, měl být podle závěrů komise samotář, který jednal bez pomoci kohokoli jiného. Jenže tohle vysvětlení od začátku drhlo. Svědci slyšeli různé počty výstřelů z různých směrů, někteří přísahali, že viděli kouř stoupat z travnatého pahorku, jiní byli přesvědčeni, že střelec byl v knižním velkoskladu. A když Oswalda krátce po atentátu zastřelil Jack Ruby přímo před televizními kamerami, možnost zjistit pravdu se rozplynula. Zůstala jen otázka, zda měl Kennedy opravdu zemřít rukou jednoho zoufalého muže, nebo zda byl atentát výsledkem mocenského konfliktu, který se odehrával v zákulisí americké politiky.

Kennedy měl totiž víc nepřátel, než se hodilo přiznávat. Jeho konflikt s CIA po fiasku v Zátoce sviní byl veřejný a hluboký; plánoval restrukturalizaci agentury a omezení její autonomie, což nebylo po chuti nikomu z jejího vedení. Ve Vietnamu chtěl zpomalit nebo dokonce zastavit eskalaci americké přítomnosti, čímž šel proti jestřábům i zbrojnímu průmyslu. Ropným baronům se nelíbily chystané změny daní, mafie nenáviděla Kennedyho bratra Roberta za jeho bezohlednou kampaň proti organizovanému zločinu. A některým zahraničním spojencům vadila Kennedyho samostatnost, která je připravovala o vliv.

Do toho přišly nově zveřejněné dokumenty z éry Donalda Trumpa, které ukázaly, že CIA měla o Oswaldovi mnohem víc informací, než kdy přiznala. Zvláště jeho cestu do Mexico City v září 1963, kde měl otevřeně mluvit o tom, že chce Kennedyho zabít. Podrobnosti o tom, jak CIA sledovala jeho pohyb, proč nebyla zvýšena ochrana prezidenta, a proč některé dokumenty dodnes chybí nebo existují jen v upravené podobě, vytvářejí nepříjemný obraz: obraz instituce, která víc zakrývá, než objasňuje.

Atmosféru nejasností posílil i Zapruderův film. Amatérské domácí video, které zachycuje Kennedyho v okamžiku zásahu, se stalo symbolem šoku i podnětem pro desítky analýz, které si navzájem odporují. Pohyb prezidentovy hlavy, reakce jeho těla, úhly střel – nic z toho nepůsobilo jednoznačně. A jak se roky kupily další studie, knihy a dokumenty, pocit, že příběh „osamělého střelce“ neodpovídá realitě, se jen prohluboval.

Kennedyho smrt je dodnes zlomovým bodem amerických dějin, okamžikem, kdy se hroutila víra v to, že moc je transparentní, spravedlivá a kontrolovatelná. Jeho charisma, vizionářství a schopnost narušovat zavedené pořádky mu přinesly respekt i nenávist. A právě proto jeho smrt působí jako něco víc než náhoda nebo čin jednoho rozrušeného muže. Historik David Barrett trefně poznamenal, že při každém atentátu vzniknou konspirační teorie, ale u Kennedymu je obtížné ignorovat pocit, že na některých stínech opravdu něco je.

Historie má ve zvyku zapomenout na nepodstatné. Ale kolem Kennedyho se zapomínat nedá. Příliš mnoho indicií, příliš mnoho ticha. A hlavně příliš mnoho lidí, kteří by měli co ztratit, kdybychom znali celou pravdu.

Zdroje: