Leopold Hilsner: odsouzený navzdory pochybnostem

Ne každý justiční omyl vzniká ze špatného úmyslu. Některé vznikají z potřeby uklidnit společnost, rychle označit viníka a uzavřít příběh dřív, než se rozpadne pocit pořádku. Případ Leopolda Hilsnera patří právě mezi ně. Případ Leopolda Hilsnera patří právě mezi ně. Nevede k prokázanému pachateli ani k uspokojivému rozuzlení. Místo toho nabízí přesný obraz toho, jak se trestní řízení může proměnit v kolektivní soud, pokud veřejné mínění předběhne důkazy.

Navzdory rozsáhlé dokumentaci a více než stoletému odstupu zůstává základní fakt nezměněn: Leopold Hilsner byl jediným pravomocně odsouzeným za vraždy Anežky Hrůzové a Marie Klímové, přestože jeho vina nebyla nikdy podložena přímými důkazy.

Dne 29. března 1899 se devatenáctiletá Anežka Hrůzová vracela z práce v Polné domů do Malé Věžnice. Zvolila pěšinu podél lesa Březina, běžnou cestu, kterou místní používali denně. Domů však nedorazila. Když se nevrátila ani další den, začalo pátrání, do něhož se postupně zapojila velká část okolí.

Její tělo bylo nalezeno až 1. dubna v lesním porostu nedaleko cesty. Anežka Hrůzová byla napadena zezadu, uškrcena provazem a měla podříznuté hrdlo. Oblečení bylo roztrhané, přesto pitva vyloučila znásilnění. Smrt nastala v důsledku vykrvácení. Už při prvním ohledání si lékaři všimli rozporu mezi rozsahem poranění a množstvím krve nalezeným na místě činu.

Místo nálezu však bylo během několika hodin prakticky znehodnoceno. K tělu se seběhli zvědavci, místo bylo pošlapáno, stopy zničeny a okolí proměněno v improvizované shromaždiště. Vyšetřování tak přišlo o část informací dřív, než mohlo skutečně začít.

Právě v této chaotické atmosféře zazněla věta, která se ukázala být osudová. Přirovnání způsobu usmrcení ke košer porážce okamžitě aktivovalo starou pověru o židovské rituální vraždě. Nešlo o závěr vyšetřování ani o soudní názor, ale o spontánní reakci, která se rychle proměnila v kolektivní interpretaci. Veřejný prostor zaplnil strach, symboly a náboženské asociace, které začaly nahrazovat fakta.

Motiv rituální vraždy se nikdy neobjevil v oficiální obžalobě. Přesto se stal dominantním vysvětlením v očích veřejnosti. Od této chvíle se vyšetřování posunulo z roviny kriminalistiky do roviny předsudků. A právě v tomto bodě vstoupil do příběhu Leopold Hilsner – nikoli jako prokázaný pachatel, ale jako postava, do níž bylo možné tuto obavu promítnout.

Leopold Hilsner byl v té době dvaadvacetiletý židovský mladík z chudých poměrů. Neměl stálé zaměstnání, žil z příležitostných prací, žebrání a podpory rodiny a pohyboval se na okraji místní společnosti. V Polné neměl dobrou pověst a při policejních výsleších působil nejistě, často se zaplétal do rozporů ve vlastních výpovědích, což vyšetřovatelé vykládali v jeho neprospěch.

Z hlediska dokazování proti němu nestál žádný přímý důkaz. Podezření se opíralo o svědecká svědectví, která si navzájem odporovala, o nejasné časové údaje a o nepřímé indicie, jejichž výklad se měnil podle potřeby obžaloby. Přesto se vyšetřování postupně zúžilo právě na něj. V atmosféře narůstající hysterie se Hilsner stal srozumitelným vysvětlením celé tragédie – nikoli proto, že by byl prokázaným pachatelem, ale proto, že odpovídal představě viníka, kterou si společnost v dané chvíli vytvořila.

Případ Anežky Hrůzové nebyl jediným, který byl s Leopoldem Hilsnerem spojován. Do vyšetřování byla zpětně zahrnuta také smrt Marie Klímové z Horní Věžnice, nalezené mrtvé již v roce 1898, tedy přibližně o rok dříve a na téměř stejném místě.

Okolnosti její smrti zůstaly nejasné a případ nebyl nikdy uzavřen s jednoznačným závěrem. Teprve během druhého procesu byl Hilsner obviněn i ze spoluúčasti na této vraždě. Spojení obou případů nebylo postaveno na nových důkazech, ale na podobnosti místa nálezu a na snaze vytvořit obraz opakovaného násilí.

V případě Marie Klímové prakticky chyběla svědecká svědectví i hmotné důkazy, které by Hilsnera s jejím úmrtím spojovaly. Přesto právě zahrnutí tohoto případu do obžaloby zásadně změnilo závažnost celé kauzy a významně přispělo k potvrzení odsuzujícího verdiktu.

První proces s Leopoldem Hilsnerem se konal v září 1899 u krajského soudu v Kutné Hoře. Probíhal v atmosféře silného veřejného tlaku a mimořádného zájmu tisku, který případ od počátku rámoval jako výjimečný. Hilsner byl obžalován ze spoluúčasti na vraždě Anežky Hrůzové, přestože proti němu neexistoval žádný přímý důkaz. Obžaloba stavěla především na svědeckých výpovědích, které si často navzájem odporovaly, a na znaleckých posudcích, jejichž závěry byly prezentovány jako jednoznačné, ačkoliv vycházely z neúplných podkladů a byly později odborně zpochybněny.

Významnou roli sehrál i samotný obžalovaný. Hilsner působil nejistě, nebyl schopen konzistentně reagovat na otázky a během výslechů se zaplétal do rozporů, které soud vykládal v jeho neprospěch. V prostředí soudní síně, silně ovlivněném očekáváním verdiktu, porota nakonec dospěla k závěru o jeho vině a odsoudila jej k trestu smrti.

Rozsudek však neobstál v kasačním řízení. Nejvyšší soud ve Vídni jej zrušil a případ vrátil k novému projednání kvůli závažným procesním nedostatkům. Druhý proces, který se konal v roce 1900 v Písku, však nepřinesl nápravu. Naopak došlo k rozšíření obžaloby o spoluúčast na vraždě Marie Klímové z roku 1898, tedy případu, který byl do té doby neobjasněný a s Hilsnerem původně spojován nebyl.

Spojení obou vražd nebylo založeno na nových důkazech, ale na podobnosti místa činu a na snaze vytvořit obraz opakovaného násilí. V případě Marie Klímové prakticky chyběla svědectví i hmotné důkazy, přesto byla zahrnuta do obžaloby. Druhý soud potvrdil trest smrti, který byl později císařem Františkem Josefem I. zmírněn na doživotní vězení. Hilsner tak unikl popravě, nikoli však odsouzení, které jeho případ definitivně uzavřelo.

Dochované prameny nevykreslují Leopolda Hilsnera jako chladnokrevného násilníka ani jako osobnost se sklony k promyšlenému násilí. Spíše jej ukazují jako člověka intelektuálně slabšího, sociálně izolovaného a dlouhodobě závislého na okolí, který nebyl schopen obstát v konfrontaci s autoritami ani pochopit plný význam vlastního procesního postavení. Vypovídal nejistě, chaoticky a často protichůdně, což bylo vykládáno jako známka viny, nikoli jako projev strachu a dezorientace.

Jeho lži a rozpory ve výpovědích lze číst především jako obranné reakce člověka vystaveného dlouhodobému tlaku, izolaci a bezprostřední hrozbě trestu smrti. Hilsner nebyl schopen udržet konzistentní obhajobu, měnil své výpovědi a v jednu chvíli se ze strachu dokonce přiznal, aby své přiznání následně odvolal. Tyto kroky nepřinesly nové důkazy ani objasnění skutku, ale výrazně posílily dojem viny v očích soudu i veřejnosti. Slabost obžalovaného se tak stala jedním z klíčových faktorů, které přispěly k odsuzujícímu verdiktu.

Do kauzy vstoupil Tomáš Garrigue Masaryk ve chvíli, kdy se vyšetřování i veřejná debata již pevně opíraly o představu rituální vraždy. Masaryk tuto teorii veřejně odmítl a systematicky poukazoval na zásadní nedostatky vyšetřování, rozpory ve svědeckých výpovědích a problematické zacházení s důkazy. Nezastával se Leopolda Hilsnera jako osoby a nesnažil se dokazovat jeho nevinu. Jeho zásah byl veden snahou obhájit princip spravedlivého procesu a zabránit tomu, aby soudní řízení bylo řízeno předsudky a kolektivní emocí.

Tímto postojem se Masaryk postavil nejen proti soudu, ale především proti převládající náladě společnosti. V očích veřejnosti byl vnímán jako ten, kdo zpochybňuje samozřejmou vinu a narušuje jednoduché vysvětlení tragédie. Reakce byla prudká. Masaryk čelil nenávistným kampaním v tisku, osobním útokům, demonstracím a odporu části akademické obce, včetně vlastních studentů. Jeho veřejné působení se dočasně stalo politickým rizikem i osobní zátěží.

V této fázi se kauza definitivně přestala odehrávat pouze v rovině kriminalistiky. Přerostla v politický a morální spor o povahu spravedlnosti, odpovědnost intelektuálů a hranice veřejného mínění. Právě tento střet dal případu mezinárodní rozměr a vedl k jeho opakovanému srovnávání s Dreyfusovou aférou – nikoli kvůli shodě faktů, ale kvůli podobnému selhání společnosti, která dala přednost předsudku před pochybností.

Po osmnácti letech věznění byl Leopold Hilsner v březnu 1918 omilostněn císařem Karlem I. Milost však neznamenala zrušení rozsudku ani uznání pochybení soudů. Hilsner nebyl rehabilitován, nebyl odškodněn a zůstal formálně odsouzeným vrahem. Propuštění mu vrátilo svobodu pohybu, nikoli dobré jméno.

Na svobodě žil pod změněným jménem, pohyboval se mezi Velkým Meziříčím, Prahou a Vídní a živil se především jako podomní obchodník. Jeho existence byla nejistá a závislá na pomoci druhých. Finanční podporu mu poskytovala vídeňská židovská obec, později také Tomáš Garrigue Masaryk. Ani tato pomoc však nemohla odstranit sociální izolaci a stigma, které se s jeho jménem trvale pojilo.

Zbytek života prožil Hilsner na okraji společnosti, bez možnosti skutečného návratu do běžného života. Zemřel v roce 1928 ve Vídni, pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva. Odsuzující rozsudky zůstaly i po jeho smrti formálně v platnosti a případ tak skončil bez symbolické i právní nápravy.

Případ Leopolda Hilsnera nebyl nikdy znovu otevřen, přestože se o to opakovaně pokoušeli historici i právníci. Opakované přezkumy dospěly ke stejnému závěru: neexistuje nový důkaz, který by umožnil obnovu řízení. Z právního hlediska je kauza uzavřená. Rozsudky platí. Formálně je vše vyřešeno.

Z hlediska historie a společnosti však nikoli. Hilsnerův případ nepřináší odpověď na otázku, kdo zavraždil Anežku Hrůzovou a Marii Klímovou. Odhaluje něco jiného a trvalejšího: jak snadno se může spravedlnost změnit v mechanismus uklidnění davu, jak rychle se pochybnost stává hrozbou a jak obtížné je zpětně napravit rozhodnutí, která vznikla pod tlakem strachu a předsudků.

Právě proto se k této kauze stále vracíme. Ne kvůli Hilsnerovi samotnému, ale kvůli otázce, co se stane s právem ve chvíli, kdy přestane odolávat potřebě rychlého viníka.

Zdroje: