Největší důlní katastrofa Karviné: 235 obětí

Na konci 19. století patřil karvinský uhelný revír k nejvýznamnějším průmyslovým oblastem rakousko-uherské monarchie. Doly vlastněné hrabětem Heinrichem Larisch-Mönnichem zaměstnávaly v roce 1893 přibližně 2 700 pracovníků. Podnik byl považován za moderní, technicky pokročilý a hospodářsky úspěšný.

Doly Františka, Hlubina a Jan Karel tvořily jeden propojený celek. Podzemní díla se rozprostírala přibližně čtyři kilometry ve směru východ–západ a dva kilometry sever–jih. Těžba probíhala v hloubkách přesahujících 300 metrů. Provoz byl náročný, ale stabilní. Právě tato stabilita však zakrývala rizika, která byla všem odborníkům v regionu známá.

Revír patřil mezi silně plynující. Větrní systém spojoval jednotlivé jámy a umožňoval proudění vzduchu mezi východním a západním revírem. Z provozního hlediska šlo o běžné a ekonomicky výhodné řešení. Z hlediska bezpečnosti to však znamenalo, že případná exploze nebo požár se nemusela omezit na jeden důl. Tato skutečnost byla známa důlnímu dozoru i vedení podniku, nebyla však považována za důvod k omezení těžby nebo k zásadní změně provozních postupů.

Ve čtvrtek 14. června 1894 sfáralo na odpolední směnu přibližně 1 200 osob. Práce probíhaly ve třetím a čtvrtém patře, mimo jiné v 19. sloji, která byla dlouhodobě známa zvýšeným výskytem důlních plynů. Směna probíhala bez mimořádných událostí. Vedení dolů nemělo k dispozici žádnou informaci, která by naznačovala bezprostřední nebezpečí.

Krátce po 21:30 došlo ve čtvrtém patře Dolu Františka k silnému výbuchu, jehož epicentrum se nacházelo v prostoru 19. sloje. Exploze měla značnou energii. Poklop výdušné jámy byl odhozen a tlaková vlna vyrazila kouř, prach a plyny až na povrch. Účinky výbuchu se okamžitě přenesly i do sousedních provozů propojených větrním systémem. Na jámě Jan byli tři narážci smeteni z odnímací plošiny a zřítili se do jámy.

V podzemí došlo k rozsáhlému poškození důlních děl. Chodby byly místy zcela zavaleny, výztuže porušeny a vozíky převráceny. Část osazenstva zahynula bezprostředně v důsledku tlakové vlny a zřícení konstrukcí, další byli zraněni nebo dezorientováni. Současně se začaly rychle šířit povýbuchové plyny, zejména oxid uhelnatý, které zásadně zhoršily podmínky v postižených i navazujících částech dolu.

Na povrchu reagovali topiči v kotelně podle platných předpisů. Čtyřmi dlouhými tóny dali signál požáru v dole, který znamenal okamžité zahájení záchranného režimu. Pro obsluhu závodů a shromážděné lidi na povrchu šlo o první jednoznačné potvrzení, že v dole nedošlo k běžné provozní poruše, ale k závažné havárii s pravděpodobnými oběťmi na životech.

Záchranné práce byly zahájeny bezprostředně po vyhlášení poplachu, avšak bez technického vybavení odpovídajícího rozsahu havárie. Na Dole Františka zásah řídil vrchní inženýr západního revíru Jan Kohout, na dole Hlubina Celestyn Racek a na dole Jan Karel horní rada Grey. Řízení zásahu vycházelo z běžných provozních postupů, nikoli z připravenosti na vícenásobnou explozi v propojeném, silně plynujícím dole.

Záchranáři neměli k dispozici žádné dýchací přístroje ani filtry. Jedinou ochranou byl šátek namočený v octě, který mohl tlumit zápach kouře, nikoli účinky oxidu uhelnatého. Doba pobytu v zamořených prostorách byla proto přísně omezena fyzickou tolerancí organismu. Každý sestup znamenal vysoké riziko kolapsu.

Záchranné čety postupovaly přibližně 300 metrů od jámy, kde narazily na zcela zatarasené překopy. Chodby byly místy neprůchodné kvůli převráceným vozíkům, poškozené výztuži, mrtvým koním a tělům horníků. Zásah probíhal formou krátkých, opakovaných vstupů. Mezi mrtvými se nacházeli i těžce zranění, kteří dosud žili, což záchranáře nutilo k okamžitým a krajně obtížným rozhodnutím o prioritách vyprošťování.

Současně probíhalo ruční odstraňování překážek bez mechanizace a bez možnosti trvalého pobytu v postižených úsecích. Neexistovala specializovaná záchranná jednotka ani technické zázemí pro dlouhodobý zásah v kontaminovaném prostředí.

Z nezasažených slojí mezitím vyfáralo osazenstvo, které se explozi vyhnulo. Evidence pracovníků se rychle rozpadla. Na povrchu se shromažďovaly rodiny horníků, zatímco vedení dolů ani záchranné velení nebyly schopny v prvních hodinách určit počet mrtvých, zraněných ani osob zůstávajících v podzemí.

Zásah tak probíhal v podmínkách technické nepřipravenosti a omezené kontroly nad situací, což se zásadně promítlo do rozsahu ztrát mezi zachraňujícími i zachraňovanými.

Přibližně půl hodiny po prvním výbuchu došlo k druhé explozi v prostoru mezi jámami Františka a Jan Karel. Její intenzita byla nižší než při první explozi, rozsah škod v podzemí však zůstal významný. Výbuch zasáhl přímo záchranné čety, které se v té době nacházely v postižených úsecích. Zahynulo při něm přibližně 60 mužů, převážně havířů a dozorců, kteří sestoupili do dolu s cílem vyprostit raněné a obnovit průchodnost chodeb.

Kouř, prach a povýbuchové plyny byly znovu vyraženy vtažnými jámami Františka, Jan a Karel až na povrch. Tento jev potvrdil, že větrní systém nadále přenáší účinky výbuchů mezi jednotlivými závody a že požár nebo zdroj výbuchu nebyl izolován. Vedení zásahu tím získalo jasný signál, že situace v podzemí není stabilizovaná a že hrozí další exploze.

Navzdory těmto skutečnostem byly záchranné práce obnoveny. Další pracovníci sfárali do dolu pokračovat v pátrání po přeživších a vynášení mrtvých. Rozhodnutí o opětovném sestupu bylo učiněno s vědomím vysokého rizika, v situaci, kdy neexistovala technická možnost důl zajistit ani spolehlivě vyhodnotit koncentrace plynů v postižených částech.

Třetí výbuch nastal 15. června přibližně v 7:00 ráno, tedy v době, kdy část záchranných čet po nočním zásahu opustila podzemí. Další exploze následovaly v 8:11 a 9:15. Na rozdíl od předchozích událostí již záchranáři reagovali s větší obezřetností. Varovným signálem byl opakovaný výskyt černého kouře vycházejícího z ventilátorů, který naznačoval pokračující hoření a nebezpečné koncentrace plynů v důlním prostoru. Díky těmto zkušenostem se podařilo záchranná mužstva včas stáhnout na povrch a zabránit dalším ztrátám na životech.

Tyto pozdější exploze však definitivně potvrdily, že situace v dole není zvládnutelná běžnými prostředky a že další setrvání lidí v podzemí představuje nepřijatelné riziko. Po páté explozi proto padlo rozhodnutí o zasypání jam slínem a pískem a o vypnutí ventilátorů. Tím byly veškeré práce v podzemí zastaveny a důl byl hermeticky uzavřen s cílem omezit přístup kyslíku a zabránit dalším výbuchům.

V podzemí zůstalo 58 těl, která se již nikdy nepodařilo vyprostit. Toto rozhodnutí znamenalo faktické ukončení záchranných prací a přechod od snahy o vyproštění obětí k řízenému uzavření havarovaného důlního pole.

Na Dole Františka zahynulo 179 osob, na dole Hlubina 6 osob a na dole Jan Karel 50 osob. Celkový počet obětí tak dosáhl 235 lidí. Další desítky horníků utrpěly vážná zranění, popáleniny nebo byly přiotráveny důlními plyny a musely být ošetřeny mimo důl, často s dlouhodobými následky.

Vyšetřování následně prokázalo, že přibližně 80 % obětí zemřelo v důsledku udušení oxidem uhelnatým. Pouze asi pětina obětí podlehla přímým zraněním způsobeným explozemi, pády konstrukcí nebo tlakovou vlnou. Tento poměr je klíčový pro pochopení celé katastrofy. Ukazuje, že většina mužů nezahynula okamžitě při výbuchu, ale v důsledku následného zamoření důlních prostor toxickými plyny.

Smrtící faktor tedy nepředstavovala samotná exploze, nýbrž absence účinných prostředků ochrany dýchacích cest a nemožnost dlouhodobějšího pobytu v kontaminovaném prostředí. Právě tato skutečnost zásadně omezila rozsah a účinnost záchranných prací a zároveň zvýšila počet obětí mezi horníky i zasahujícími záchranáři.

Zjištění přesného počtu obětí bylo mimořádně obtížné. Mnozí horníci při úniku ztratili benzinové lampy, jiní je zahodili nebo si je v panice odnesli domů. Evidence pracovníků se tím prakticky rozpadla. Přesný počet mrtvých byl stanoven až v sobotu 16. června, v den výplaty, kdy se ukázalo, kdo si nepřišel pro mzdu.

Identifikace těl probíhala za velmi obtížných podmínek. Některé oběti bylo možné rozpoznat pouze podle osobních předmětů, prstenů nebo zbytků oděvu. Pro řadu rodin znamenalo neštěstí definitivní nejistotu – těla 58 mužů zůstala v dole navždy.

Katastrofa vedla k okamžitému uzavření tří dolů. Přibližně 3 500 lidí zůstalo bez práce. Dostávali náhradu ve výši poloviny mzdy a bylo jim umožněno hledat jiné zaměstnání s podmínkou návratu po obnovení provozu. Mnozí region opustili.

Pozůstalí obětí obdrželi rentu z hornické bratrské pokladny i z prostředků majitele dolů. Zůstalo 130 vdov a 194 sirotků. Oběti byly pohřbeny převážně na hřbitově v Karviné-Dolech, kde byl později umístěn památník se jmény všech zemřelých. Nad místem, kde zůstala těla 58 horníků, byla vybudována kaplička, která se dochovala dodnes.

Oficiální vyšetřování dospělo k závěru, že nedošlo k porušení platných bezpečnostních předpisů. Současně však potvrdilo nebezpečné proudění větrů mezi východním a západním revírem a dotýkání porubů a stařin. Tyto skutečnosti výrazně přispěly k šíření plynů a následným explozím.

Závěr o „neporušení předpisů“ je nutné číst v kontextu doby. Bezpečnostní normy byly zastaralé a neodpovídaly reálným rizikům plynujících dolů. Katastrofa tak nebyla důsledkem jediné chyby, ale výsledkem systému, který považoval splnění formálních pravidel za dostatečnou ochranu.

Kvůli rozsahu neštěstí se případem zabýval i říšský sněm ve Vídni. Byly nařízeny prověrky všech dolů v ostravsko-karvinském revíru a zpřísněn dohled nad plynujícími provozy.

Katastrofa zásadně urychlila vývoj bezpečnostních opatření v hornictví. Ředitel Těšínské komory Rudolf Walcher von Uysdal požádal profesora Gustav Gaertner o spolupráci na vývoji sebezáchranného dýchacího přístroje s kyslíkem. Přístroj Walcher–Gärtner se stal základem pozdějších sebezáchranných zařízení.

Současně došlo k systematickému rozvoji báňské záchranné služby, ke zpřesnění analýz důlních plynů a k úpravám postupů při asanaci požářišť.

Provoz byl na dole Hlubina obnoven úředně 23. července 1894, na dole Františka až v lednu 1895. Úrovně těžby z roku 1893 bylo dosaženo až v roce 1899.

Karvinské důlní neštěstí roku 1894 bylo největší tragédií v dějinách ostravsko-karvinského revíru. Nešlo o izolovanou havárii ani o nepředvídatelnou událost. Bylo výsledkem technického uspořádání dolů, provozních zvyklostí a tehdejších limitů ochrany zdraví v plynujícím prostředí, které byly dlouhodobě známé a tolerované.

235 mužů, kteří v těchto dolech zahynuli, nezemřelo náhodou. Zemřeli v systému, který považoval lidské ztráty za součást provozního rizika. Katastrofa vedla k zásadním změnám v oblasti důlní bezpečnosti, záchranných služeb i vývoje dýchací techniky. Tyto změny však přišly až poté.

Cena, za kterou byly vynuceny, zůstává stejná.
235 životů.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karvinsk%C3%A9_d%C5%AFln%C3%AD_ne%C5%A1t%C4%9Bst%C3%AD_(1894)

https://www.zdarbuh.cz/reviry/okd/vybuch-metanu-na-dolech-jan-a-frantiska-v-karvine-14-cervna-1894-1-cast/

https://ostrava.rozhlas.cz/karvina-si-pripomina-130-vyroci-nejvetsiho-dulniho-nestesti-9256694

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-vybuch-na-dole-tesinskeho-upira-hornici-nemeli-sanci-prezit-205800

https://www.rigad.cz/magazin-dulezita-data-dul-nestesti-ostravsko?srsltid=AfmBOopIgFlyvyP7Hy2bMaIk8FUwP-THNHKSl1V2LpLUOzSeuouf2kaE

https://www.denik.cz/z_domova/dulni-katastrofa-dul-frantiska.html

https://g.cz/dulni-nestesti-v-roce-1894-pri-vybuchu-metanu-tehdy-zemrelo-235-horniku/

https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/vybuchy-rozmetaly-doly-pred-120-lety-v-karvine-zahynulo-235-haviru.A140614_2073932_ostrava-zpravy_jog

https://www.lovecpokladu.cz/home/14-6-1894-v-dolech-zahynulo-235-lidi-8065